Hybridní válka ohrožuje i Česko

Ruská anexe Krymu a konflikt na Ukrajině pro Západ „znovu objevily“ hybridní válčení, jež však není žádnou revoluční novinkou. Postupem času a v důsledku moderních technologií se vyvíjí stejně jako samotné válčení a stává se nebezpečnější a hůře odhalitelnou hrozbou i pro Českou republiku. Podstata moderního hybridního válčení – nevědomost a neschopnost ho rozpoznat – je jedním z principů jeho úspěšného vedení. Stírají se totiž při něm hranice mezi mírem a válkou, kdo je agresor a proti komu zasáhnout.

Výstižně ho popsal náčelník generálního štábu ruských ozbrojených sil Valerij Gerasimov už v roce 2013 – rok předtím, než Moskva toto hybridní válčení prakticky bez jediného výstřelu použila na Krymu. Jeho článek v časopisu Vojensko-průmyslový kurýr o nové koncepci nelineárních neboli hybridních válek experti označují za přesný popis, jak Rusko „uvařilo“ konflikt na Ukrajině.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

„Hybridní hrozby nejsou na první pohled viditelné a jsou schopné dlouhodobě oslabovat systém. Ten pak zkolabuje při iniciaci běžného válečného konfliktu,“ říká Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity v Brně, který se problematikou zabývá.

Definice

Hybridní konflikt lze definovat jako kombinaci použití konvenčních a nekonvenčních nástrojů k vedení války s cílem přinutit protivníka ke krokům, jež by neučinil – jako kombinaci tradičního ozbrojeného konfliktu, guerillového boje, teroristických útoků na mnoho cílů včetně civilistů s cílem zastrašit je, využívat zločinecké bandy, psychologické operace nebo stále nebezpečnější kybernetické útoky k destabilizaci společnosti.

Zapojeny mohou být různé typy jednotek – od pravidelné armády přes speciální síly až po paramilitantní uskupení či maskované ozbrojence, takzvané „zelené mužíčky“ jako v roce 2014 na Krymu. Útočník může také mnohem dříve, než nasadí vlastní síly, v napadené zemi rozdmýchávat a podporovat nepokoje, vést ekonomickou i diplomatickou válku, útočit v kyberprostoru a rozpoutat informační a propagandistickou kampaň.

Nevojenské nástroje hrají v dosažení cílů hybridní válkou hlavní roli. „Cílem útočníka je ovládnout mysl politického vedení a obyvatel napadeného státu pomocí propagandy (psychologické operace), klamných operací a zastrašování terorem. Pokud již je vojenská síla použita, je použita na zapřenou,“ uvádí dokument českých expertů Hybridní válka jako nový fenomén v bezpečnostním prostředí Evropy. V „ideálním případě“ nemusí být v hybridním konfliktu tradiční vojenská síla – pravidelná armáda – vůbec použita.

Dezinformace

S hybridním konfliktem máme zkušenost i ve své historii – rok 1938 a zabrání Sudet. „Nacistické Německo zahájilo ,hybridní válku‘ za pomoci různých nacistických sudetoněmeckých militantních skupin a masivní protičeskoslovenské propagandy. Situace kulminovala Mnichovskou dohodou v září 1938. V roce 1939 pak byla využita kombinace proněmeckých a protipolských postojů k manipulaci v takzvaném slezském odboji,“ řekl Mareš.

A stejně jako další experti upozorňuje, že Česká republika se v současnosti potýká s mnoha hybridními hrozbami, jimž dodal nový rozměr kyberprostor a komunikační technologie včetně sociálních sítí. A náš bezpečnostní systém už na ně reaguje – zabývají se jimi složky resortů vnitra i obrany a i Audit národní bezpečnosti. Počátkem letošního roku by mělo vzniknout národní centrum proti terorismu a hybridním hrozbám.

České tajné služby už delší dobu sledují posilování ruských aktivit. Výroční zpráva Bezpečnostní a informační služby (BIS) za rok 2015 konstatovala, že „ruskými prioritami byly operace vedené v rámci informační války v kontextu ukrajinské a syrské krize“. Ruské tajné služby se podle BIS snažily například infiltrovat do médií a masivně podporovat Moskvou řízenou propagandu a dezinformace, například zprávami očerňujícími USA a NATO nebo vyvoláváním či zneužíváním napětí v Česku.

Z hlediska veřejnosti jsou dezinformace nejčastěji používaným nástrojem hybridního válčení. „V Česku a na Slovensku existuje přibližně sto velmi aktivních webových stránek, které šíří proruskou propagandu,“ tvrdí analytička Ivana Smoleňová z Pražského institutu bezpečnostních studií.

Rusko

Pojem hybridní válčení zřejmě poprvé použil americký bezpečnostní analytik William J. Nemeth ve své knize Future War and Chechnya: A Case for Hybrid Warfare (Budoucí válka a Čečensko. Příklad hybridního válčení) z roku 2002 o rusko-čečenské válce. V ní podle něho šlo o střet moderního státu Ruska s „hybridním“ státním uskupením Čečenskem.

Od roku 2003 Rusko postupně přetvářelo své vojenské plánování a operační způsoby. Moskva zcela rezignovala na „tradiční válčení“ a postupně přidávala a vylepšovala nové prvky válčení – všechny, které lze dnes označit za součást hybridního boje, už Rusko v minulosti použilo, jen se změnilo pořadí priorit.

V době Sovětského svazu a těsně po jeho rozpadu lpěla Moskva na tradiční porážce protivníka silou, poté na náhradě vlády a nakonec na sociálním inženýrství, v novém pojetí od roku 2003 jsou priority obrácené – pro zničení protivníka nemusejí být bojové jednotky nasazeny. Jde o staronový koncept sovětské subverze, podvratné či rozvratné činnosti, jež byla v minulosti klíčovou součástí aktivit KGB s cílem delegitimizovat společnost a zlomit její schopnost se bránit. Dnešní otevřená demokratická společnost Západu tomu paradoxně pomáhá.

V létě 2008 si Rusko nové prvky boje vyzkoušelo ve válce s Gruzií o Abcházii a Jižní Osetii, v níž uplatnilo konvenční bojové akce v kombinaci s řadou nekonvenčních, jež odpovídají hybridnímu válčení. Kromě pravidelné armády nasadila Moskva speciální síly a další skupiny ozbrojenců a použila ekonomické i diplomatické nástroje – těsně před vypuknutím konfliktu začala například jihoosetským obyvatelům přidělovat ruské pasy.

Poprvé také použila kybernetický útok, jenž během několika hodin zcela ochromil či změnil internetové stránky gruzínského prezidenta, vlády i úřadů, a také vedla informační válku, když se snažila vnutit světu i domácí veřejnosti svůj názor záplavou prohlášení, informací a dezinformací.

Pokles autority

Experti se shodují, že pro úspěšné hybridní válčení jsou třeba vhodné podmínky, což Ukrajina splňovala – roztříštěná a zbídačená společnost, ekonomické problémy, dlouhodobá frustrace, národnostní diverzita, nacionalistický extremismus, korupce a klientelismus, což zapadalo do čtyř stadií staronového scénáře dřívější „ruské subverze“ či novodobého „hybridního boje“ k prosazení svých zájmů.

V prvním stadiu je demoralizována společnost a radikalizovány různé skupiny obyvatelstva, včetně vztahu zaměstnanců a zaměstnavatelů či církví a nevěřících. Tajné služby „útočníka“ podporují oba krajní tábory, například levicové i pravicové extremisty, protože oba se potřebují a rozkládají a zatěžují společnost. Ve druhém stadiu jsou destabilizovány instituce, především ekonomický a právní systém.

Ve třetím stadiu nastává krize – přestává fungovat společnost a objevuje se volání po novém vůdci či směru, což může vyústit v občanskou válku nebo v „internacionální pomoc“. Ve čtvrtém stadiu se odehrává normalizace – „nové“ elity v čele státu začínají obnovu, často za eliminace protivníků.

Nejen v evropských společnostech, ale i v té české jsou proruské dezinformace součástí malých či větších „hybridních předeher“, jež mají snížit autoritu státu, národních či nadnárodních institucí, jako je Evropská unie či NATO, vyvolat nedůvěru v demokratické principy, rozdělit společnost a vytvořit nejednotu spojenců, čemuž pomáhá i Islámský stát nebo migrační krize.

Zpravodajské služby i občanská společnost

Pokud se Česká republika ocitne v prvním stadiu – a možná v něm už je –, s hybridním válčením se potýká nejen armáda nebo stát, ale celá společnost, měla by se především dokázat ubránit infiltraci politického vedení státu vlivovými agenty a seznamovat se sítěmi hybridního útočníka, které si v zemi vytváří.

Podle expertů je obrana proti hybridnímu válčení záležitostí nejen zpravodajských služeb, ale i občanské společnosti. A doporučují posilovat schopnost státu plnit své základní funkce, a tím i loajalitu občanů vůči němu. Stejně důležitá je zpravodajská a analytická činnost s cílem odhalit přípravu protivníka k hybridní válce a zejména její zahájení.

Zmíněný Audit národní bezpečnosti uvádí, že náš stát zatím není schopný odhalit hybridní kampaň ani včas, ani její rozsah a státní správa není dostatečně odolná vůči pokusům o ovlivnění zahraniční mocí. Přitom lze zřejmě eskalaci hybridního konfliktu zabránit pouze tak, že obrana bude silnější než útok.

Otázkou je, jak reagovat na ruskou propagandu a proruské dezinformace, jde-li o válku o lidské vědomí. „Důležité je mít věrohodné kanály na vyvracení dezinformací. A systematicky posilovat mediální gramotnost populace. Vzdělávací systém se musí adaptovat na realitu nových médií a sociálních sítí,“ říká Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity.

Ruského hybridního válčení se obává kromě baltských zemí například Německo, kde by se Moskva mohla pokusit dezinformacemi a vlivovými agenty ovlivnit letošní parlamentní volby. Finsko hodlá založit Centrum proti hybridním hrozbám. Poněkud poplašná pak je zpráva ruské agentury URA, že Rusové zmanipulovali volbu českého prezidenta Miloše Zemana v roce 2013. Podle české civilní kontrarozvědky jde o dezinformaci, jež má zmást a dezorientovat veřejnost. Analytici, kteří u nás ruské aktivity sledují, se domnívají, že jde o ničím nepodložené tvrzení.