Kdo byl Adolf Loos, čím byl výjimečný a proč dodnes budí tak živý zájem? Sám Loos mimo jiné prohlašoval: „Tou měrou jak se rozvíjí kultura, ornament mizí z užitkových předmětů. Myslil jsem, že přináším svým současníkům novou radost. Nepoděkovali mi za ni. Naopak, toto poselství naplnilo je smutkem. Byli souženi myšlenkou, že nesvedou již „stvořiti“ nový ornament (...) Co právě tvoří velikost naší doby, jest její neschopnost vytvářeti novou ornamentiku. Přemohli jsme ornament: naučili jsme se tomu, že se bez něj obejdeme. Hle, přichází století nové, v němž se uskuteční nejkrásnější přípověď. Brzy zaskvějí se ulice měst jako velké, celé bělostné zdi. Město XX. století bude oslňující a nahé, jako Sion, město svaté, jako hlavní město nebes (...) Ale nepočítal jsem se zpátečníky, s přáteli Minula, kteří by rádi viděli, kdyby lidstvo i nadále se podrobovalo tyranii ornamentu. A přece ornament není již modernímu člověku k radosti...“ (Adolf Loos, Řeči do prázdna. Praha 1929).
Břitký glosátor
Adolf Loos (1870 – 1933) byl světově proslulý architekt moderny respektive avantgardního purismu. U nás je znám jako autor slavné vily v Praze postavené v letech 1928 až 1930. Mezinárodní proslulost však získal již na počátku 20. století, a to svými radikálními články o moderním stylu.
V roce 1896 Loos začal ve Vídni pracovat ve stavební firmě Carla Mayredera. Ihned se také zapojil do zdejšího kulturního dění. Nikoli však jako architekt, ale spíše jako lev salonů a oblíbený řečník i glosátor. V roce 1897 začal přispívat do novin Neue Freie Presse, kam psal svá mnohdy provokativní pojednání. V pravidelných příspěvcích se zaměřoval především na vývoj společnosti s kulturními aspekty každodenního života. O rok později pak v novinách Ver Sacrum zveřejnil první z řady článků, ve kterém se nekompromisně stavěl proti zdobnému stylu secese.
Loos věřil, že účel stavby by měl určovat způsob, jakým bude stavba zpracována a postavena, a důrazně oponoval všem dekorativním slohům. |
Díky těmto textům se Loos stal teoretikem i architektem, který získal větší slávu pro své myšlenky než kvůli svým budovám. Loos věřil, že účel stavby by měl určovat způsob, jakým bude stavba zpracována a postavena, a důrazně oponoval všem dekorativním slohům. Loosovou nejvýznamnější esejí pak byla jeho esej Ornament a zločin (1908), ve které psal o tom, že odstranění secesních ozdob je důležitým procesem ve vytváření moderní architektury. Jeho názory jsou v mnohém platné a inspirativní dodnes.
Adolf Loos byl kontroverzním hlasatelem nových a radikálních tezí a cest, které v budoucnu našly své uplatnění. Také proto je dodnes ctěn, ale i čten (v roce 2015 vyšly v nakladatelství Pragma hned dvě publikace: Navzdory a Řeči do prázdna; a jeho Müllerovu vilu navštěvují řady obdivovatelů z celého světa). Vypadá to, že Loosova přímo očistná kúra, zbavující vše zbytečných nánosů, stále přitahuje a inspiruje. Kromě slavné pražské vily jsou s ním spojeny i zachovalé a restaurované bytové interiéry v Plzni, o kterých se veřejnost teprve dozvídá. Do povědomí vešly až s výstavou v roce 2016, která se uskutečnila v pražské Valdštejnské zahradě.
Ukryté plzeňské interiéry
Poněkud ukryté plzeňské interiéry jsou na pořadu dne. Zasloužila se o to právě probíhající mezioborová výstavy současného umění nazvaná Interiéry duše s podtitulem Umělecké bytování v prostoru plzeňských architektur. V galerii Masné krámy (součást Západočeské galerie v Plzni) probíhá výstava s jasným konceptem i různými pohledy na dané téma.
Loos uplatňoval při respektování zájmu jednotlivých zadavatelů zásady vyplývající z jeho pověstného raumplanu. |
Autor projektu Michal Koleček (děkan Fakulty umění a designu Univerzity E. P. Purkyně v Ústí nad Labem) oslovil pro spolupráci některé umělce, kteří mají vazbu na jeho školu, a přizval také studenty či absolventy Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni. A tak třináct více či méně proslulých autorů přispělo svými díly k pozoruhodné mozaice řady reflexí. Ty se vztahují v podstatě ke dvěma základním okruhům: za prvé, k estetice Loosova radikálního programu, který v Plzni demonstroval na několika meziválečných měšťanských interiérech, za druhé, k samotným osudům ponejvíce židovských rodin, které si tyto byty u slavného architekta objednaly, aby z nich po krátkém čase musely odejít do emigrace nebo koncentračních táborů. Jejich návrat se pak stal definitivně nemožný po komunistickém převratu v roce 1948.
Loos uplatňoval při respektování zájmu jednotlivých zadavatelů zásady vyplývající z jeho pověstného raumplanu. Originální otevřená a horizontálně odstupňovaná dispozice byla ozvláštněna vše prostupujícím světlem a luxusními materiály: mramorem, vzácnými dřevinami, zrcadlovými stěnami, krbem, vestavěnými skříněmi či toaletními stolky. Adolf Loos sám osobně dohlížel na realizaci interiérů navržené pro své zákazníky přímo na místě; trávil s nimi večery a seznámil se při té příležitosti i se svou budoucí ženou. Nechat si upravit byt podle „toho moderního Vídeňáka“ se stalo prestižní záležitostí. Není divu, ve své době nevídaně uměl spojit pohodlí s luxusem v avantgardním hávu. Elegance a racionalita zde byly vším, doslova oslňovaly.
Inspirace Loosem
Ale zpět k výstavě. V trojlodním prostoru Masných krámů mohou diváci spatřit fotografie, objekty i multimediální instalace, z nichž většina vznikla jako reakce na plzeňské interiéry.
Pavel Mrkus například reaguje na Loosovo pojetí odstupňovaných a propojených interiérů v díle nazvaném Raumplan Reloated. V abstraktní geometrické animaci bílých linií na černém pozadí víří kvádry a hrany připomínající obživlé Loosovy myšlenky, ale i nabádá k naší meditaci nad „architekturou“ našeho vědomí či paměti.
Milena Dopitová potáhla holé kvádry luxusními materiály a celek připomíná kusy opuštěného nábytku nahromaděného a evokujícího spíše kufry zabalené na cestu s tragickým koncem. |
Jiří Černický ve své instalaci nazvané Odstředivý panel vytvořil jakýsi soubor důmyslných úkrytů – zásuvek, zároveň ponechal celkovou iluzi nástěnného obrazu. V různých plánech se prolíná současné (abstraktně laděná plošná instalace) a minulé (přítomnost fotografií původních majitelů bytu, které jsou ukryté i viděné v díle).
Milena Dopitová zase potáhla holé kvádry luxusními materiály – vzorovaným růžovým brokátem – a celek připomíná kusy opuštěného nábytku nahromaděného a evokujícího spíše kufry zabalené na cestu s tragickým koncem.
Obecně lze říci, že umělci zdárně a zajímavě uchopili nezvyklé téma zadání, které nabízelo různé významové i formální vrstvy. Výsledek je pozoruhodný a mohl by inspirovat i k dalším podobným projektům propojujícím odlišné, ale přeci jen čímsi příbuzné časové epochy. Navíc Západočeská galerie na tuto akci výrazně snížila vstupné, a to z obvyklých 100 na 20 korun za osobu.
