Iva Brožová: Problémem soudů není rychlost...

Kde se dle Ivy Brožové skrývají rezervy pro efektivnější výkon spravedlnosti? „V určitém ohledu lze hovořit o jisté neochotě soudců řešit meritum věci. Tedy jestli někdo dluží, nebo nedluží; jestli vlastní, či nevlastní; jestli bude mít rodinu, anebo ne. Rozhodovat o meritu je spojeno s větší odpovědností. Soudce si totiž bere osud člověka na svědomí,“ říká mimo jiné dnes již bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu v Brně.

Nejtěžší soupeř? Kalousek

LN: Během kariéry jste svedla řadu bitev s vlivnými muži politiky a justice od prezidenta Klause přes exministra Pospíšila až po místopředsedu Kučeru. Kdo byl nejtěžší soupeř?

BROŽOVÁ: Nejtěžší byl boj s ministrem financí Miroslavem Kalouskem kvůli 48milionové pokutě na základě provedené finanční kontroly. Těmi předcházejícími spory, které jsem svedla, jsem byla utahaná. Musela jsem se znovu zmobilizovat na maximální možný výkon. Navíc jsem prodělala těžký úraz a šla jsem do práce nedoléčená, abych nebyla z funkce „odejita“, protože ji dlouhodobě nevykonávám. Tehdy mě formulování argumentace hodně namáhalo.

LN: Jak jste zvítězila?

BROŽOVÁ: Zjištěný typ administrativních pochybení byl v 99 procentech případů v justici promíjen. Šlo například o situace, kdy náš rozpočtář odeslal s třídenním zpožděním hlášení na ministerstvo financí o tom, že investice byla správně a řádně vyčerpána, nebo o to, že jsme zakoupili poličky na knihy s jinými rozměry, než se původně plánovalo, nebo dokonce o to, že jsme zakoupili méně svítidel či závěsných kazet.

LN: Šlo o šikanu?

BROŽOVÁ: Ano, byl to šikanózní výkon práva. Samozřejmě si ho vysvětluji jako jeden z dalších pokusů se mě zbavit, a to proto, že se ministr Kalousek identifikoval s názorem prezidenta Klause.

LN: Jak to skončilo?

BROŽOVÁ: Nakonec to byli „pěšáci“, co mi ve sporu pomohli. Jeden kontrolor se stal zaměstnancem Nejvyššího soudu, další ze tří kontrolorů, jejichž výsledky kontroly byly použity k vyčíslení pokuty, mi zavolal. Představil se a pak řekl: „Víte, jsem letitý loajální úředník ministerstva financí, ale tohle se nedělá. Rozhodl jsem se, že vám půjdu svědčit.“ To byl nesmírně silný moment. Spor se ukončil až za ministra Eduarda Janoty. Ujistil mě, že se bude chovat standardně a uložené pokuty Nejvyššímu soudu prominul. Podané žaloby jsem vzala zpět.

LN: Říká se, že jste se spory proběhala? Platí to?

BROŽOVÁ: Vlastně všechny zátěžové životní situace jsem proběhala. Běhala jsem ráno a také večer, přestože jsem přicházela domů hodně pozdě. Tehdy mi manžel pořídil rotvajlera, kterého jsem ale vůbec nechtěla. Víte, můj dědeček mi vyprávěl, že právě tyto psy a dobrmany v koncentračních táborech používali na lidi. Manžel se ale rozhodl, že když po Brně lítám po nocích, tak musím mít ochranu.

Je třeba rozhodovat o meritu

LN: Proč je česká justice pomalá?

BROŽOVÁ: Kladete zbytečně veliký důraz na rychlost řízení. Určitě je dost účastníků řízení, kteří si raději počkají, pokud budou mít stále naději na spravedlivé rozhodnutí. Rychlost není jediná a absolutního hodnota. Proto zákonodárce lpí nejen na široce nastaveném dovolacím řízení, ale také vytváří prostor pro více po sobě jdoucích šancí v podobě jednotlivých na sebe navazujících soudních instancí v rámci celé soustavy soudů, nicméně tím se ale řízení protahuje. To celé souvisí s problémem důvěryhodnosti soudů.

LN: Kde se skrývají rezervy pro efektivnější výkon spravedlnosti?

BROŽOVÁ: Rezervy jsou například v připravenosti soudců na jednotlivá jednání. Pak je to i zbytečné přeceňování procesních pravidel, obojí vede k odročování a někdy místo jádra případu se rozhodování redukuje na procesní otázky. V určitém ohledu lze hovořit o jisté neochotě soudců řešit meritum věci. Tedy jestli někdo dluží, nebo nedluží; jestli vlastní, či nevlastní; jestli bude mít rodinu, anebo ne. Rozhodovat o meritu je spojeno s větší odpovědností. Soudce si totiž bere osud člověka na svědomí.

LN: Jak může předseda napomoci tomu, aby se soudci věnovali právě řešení jádra případu?

BROŽOVÁ: Coby předseda soudu nemůžete zasahovat do rozhodovací činnosti kolegů. Můžete ji ovlivnit jen vlastní rozhodovací činností. Rozhodujete-li v souladu s principem materiálního nazírání na právo. Lidé jdou přeci k soudu právě kvůli tomu, zda dluží, či nedluží; vlastní, či nevlastní.

Organizační změny nápravu nezajistí

LN: Jak se stalo, že jste si za nástupce vybrala Pavla Šámala?

BROŽOVÁ: Nezapomeňte, že po jmenování pana doktora Romana Fialy do funkce místopředsedy bylo vedení soudu složeno čistě ze specialistů na civilní právo. Považovala jsem opravdu za přirozené, že tím druhým v užším vedení musí být někdo z trestního kolegia.

LN: V něm je ale přes dvacet soudců…

BROŽOVÁ: Pan Šámal je autorita trestního práva a profesor, takže se mi zdálo, že má nejlepší předpoklady pro tento úkol. Určitě není potěšen, že bude nyní vykonávat i správu soudu, protože je bytostně ukotvený v soudcovské a akademické činnosti.

LN: Jmenování šéfů soudů znovu otevřelo debatu o soudcovské samosprávě. Myslíte si, že nejvyšší rada soudnictví povede k získání většího kreditu uvnitř společnosti a k očistě soudcovského stavu?

BROŽOVÁ: To podle mě nevyřeší nová instituce. Zevnitř justice se musí uvolnit síla k mobilizaci pozitivních sil tak, aby přibývalo spravedlivých rozhodnutí a ubývalo rozhodnutí, která jsou sice v souladu se zákonem, ale zjevně nespravedlivá.

LN: Je ale soudcovský stav ochoten podniknout sebereflexi?

BROŽOVÁ: Jak říkám, pozitivní síla se musí uvolnit právě z justice samotné. Náprava a zlepšení nepřijdou pomocí organizačních změn jako například prostřednictvím nejvyšší rady.

LN: Co se tedy vznikem nejvyšší rady změní?

BROŽOVÁ: Soudům chybí reprezentativní, zastřešující orgán na úrovni ministerstva spravedlnosti. Pokud jsem pochopila správně, co chce ministerstvo spravedlnosti, tak jde o to, aby nejvyšší rada řešila především personální otázky. To je podle mě správné.

LN: Zastávala jste názor, aby v tomto orgánu měli převahu soudci. Proč je to tak důležitý princip?

BROŽOVÁ: Má-li to být orgán samosprávného typu, který zastřešuje moc soudní a je jejím reprezentantem, tak mi z toho logicky vyplývá, že tam samozřejmě většina soudců být musí.

LN: Když se hovoří o přímé volbě části členů nejvyšší rady, jak by to vypadalo v praxi? Budou kandidáti pořádat předvolební mítinky?

BROŽOVÁ: Vidím v tom problém. Do moci soudní, která má být nezávislá, se vnese politický proces – volby.

LN: Kandidáti budou muset kolegy soudce – voliče – nějak zaujmout. Jak?

BROŽOVÁ: Máte pravdu, budou dělat volební kampaň. To je cosi, co může být trojským koněm v ústavou garantovaném principu nezávislosti moci soudní. Volby jsou ale zároveň jediným demokratickým řešením.

LN: Nebojíte se, že v těchto volbách uspěje právě ta část justice, která se sebereflexi vyhýbá?

BROŽOVÁ: To jste pojmenoval další úskalí soudcovské samosprávy. Navíc kandidatura soudce předpokládá, že mu nejde pouze o výkon soudcovské funkce. Usiluje o víc. Takový soudce usiluje o to, aby mohl vykonávat ještě politiku dovnitř soudcovské obce, což nemusí být vždy to pravé. Koncentrace moci může deformovat.

„Soudci sobě“?

LN: Může se soudcovská samospráva prosadit, když nyní společností a mezi politiky rezonuje otázka dorovnání platů soudců?

BROŽOVÁ: Rozumím, kam tím míříte. Na druhou stranu tady jde o naplňování rozhodnutí soudů. Je ale asi fakt, že veřejnost nebude dvakrát ráda akceptovat myšlenku soudcovské samosprávy, kterou bude v kontextu dorovnávání platů číst „zase soudci sobě“. Dorovnávání platů určitě nepřispívá k pozitivnímu vnímání tohoto záměru.

LN: Požádala jste si o vyšší plat?

BROŽOVÁ: Nepožádala. Už v roce 2010 jsem na výročním zasedání Soudcovské unie vystoupila s názorem, že soudci coby ústavní činitelé patří k elitě národa. Jenže elity mohou být dvojí. Jednak formální, tedy z titulu funkce. Další kategorií jsou ale skutečné elity. Pro ně je charakteristické, že podávají elitní výkony. Od formálních elit se navíc liší tím, že jsou pro společnost schopni přinést oběti. Zaštítila jsem se v projevu i citátem F. Mayo: „Elity musí participovat na dění ve společnosti i z pozice uvnitř, nemají-li se stát pouhými diváky nebo naopak orgánem manipulace.“ Vyzvala jsem tehdy, abychom tváří tvář ekonomické krizi přijali opatření v oblasti navrhovaného snížení platů soudců.

LN: Jak se díváte na dohodu mezi soudci a vládou. Budou ji obě strany respektovat?

BROŽOVÁ: Jde o to, že celá situace vůbec neměla nastat. A když už byla završena dohodou, tak snad bude respektována.

LN: Jak v otázce platů, tak v případě indemnity tří exposlanců ODS jste zaujala odlišné stanovisko od soudců vlastního soudu. Jak je možné, že dva soudci z Nejvyššího soudu dospívají k odlišným závěrům?

BROŽOVÁ: Žijeme v demokracii. K ní patří i názorová pluralita. I v justici platí, že čím ji máte pestřejší, tím existuje větší naděje, že se přiblížíte typově ideálním rozhodnutím. Když neznáte jiný názor, tak máte pokřivený – zjednodušený obraz. Za totality platil jediný správný výklad práva, a sice v souladu s vůlí komunistické strany.

Specializace soudců - ano, či ne?

LN: Nahrává specializace soudců na určitou agendu prokorupčnímu prostředí? Naposledy na tento problém poukázala kauza údajně úplatného pražského soudce Havlína.

BROŽOVÁ: Dlouho jsem zastávala názor, že specializace je zárukou práva na spravedlnost v přiměřené době. Že se tím zrychlí proces. Když se na něco jako soudce specializujete, tak se určité situace opakují a tím dojde ke zkrácení délky řízení. Nejvyšší soud je navíc orgánem, který má sjednocovat soudní praxi v kvalitě, která se od něj očekává, čímž se opět dostáváme ke specializaci. Tento můj přístup však nyní kvůli novému občanskému zákoníku prochází zkouškou.

LN: Jakou?

BROŽOVÁ: Je otázkou, zda by specializace neměly být zrušeny, aby nedocházelo k interpretaci nové právní úpravy optikou staré normy. To bude velkou výzvou i pro současného předsedu Nejvyššího soudu. Pokud však od Nejvyššího soudu očekáváte i sjednocování praxe, a občanský zákoník přitom čítá tři tisíce paragrafů a zavádí nové pojmosloví, tak je to bez specializace složité. Mohlo by totiž dojít k roztříštění judikatury a kvality interpretace a aplikace.

LN: Jak soudce studuje 3000 paragrafů?

BROŽOVÁ: Vycházím z názoru, že každé ustanovení zákona pochopíte až na konkrétní životní situaci. Patřím k soudcům, kteří si vždycky v konkrétním souzeném případě právní úpravu znovu a znovu čtou. Kolikrát mě překvapilo, že jsem v již mnohokrát aplikovaném zákoně objevila něco nového.

LN: Co si myslíte o potřebě novelizace občanského zákoníku?

BROŽOVÁ: Určitě bych dala nejprve průchod času. Zákon je výsledkem práce parlamentu, který představuje kolektivní rozum. Vždy je proto poznamenán nedokonalostmi. Poslední slovo ale mají soudci, kteří mohou interpretací ledacos dohnat. Nezapomeňte, že po listopadu 1989 jsme zachovali právní kontinuitu, takže platily stejné zákony jako za socialismu. Na totalitních zákonech se budoval demokratický právní stát. Z toho je patrné, že právo není o textech zákonů, ale o jejich hodnotové podmíněnosti a interpretaci. To tehdy garantovali soudci Ústavního soudu.

Když soudce píše zákony

LN: Soudci včetně Pavla Šámala se v mnoha případech podílejí na tvorbě zákonů. Jak se na tuto jejich práci díváte z pohledu oddělení moci soudní a zákonodárné?

BROŽOVÁ: Souhlasím s vámi, že je to velmi problematický jev. Souvisí s dlouhodobým stavem legislativního odboru ministerstva spravedlnosti. Kladu si sama otázku, jak může soudce nalézat právo, jestliže si ho sám vynalezl již tím, že ho napsal.

LN: Kdy byl naposledy legislativní odbor ministerstva spravedlnosti v dobré kondici?

BROŽOVÁ: Přesně si to už nepamatuji. Vím však, že stav legislativního odboru souvisí s častými změnami na postu ministrů. Vzpomínám si na památnou větu Ivana Trimaje, soudce federálního Ústavního soudu z roku 1992: Dobrým legislativcem se stane právník teprve po sedmi letech praxe.

LN: Přeci jen, kdy si vybavujete, že to bylo naposled ve slušném stavu?

BROŽOVÁ: Jak si to vybavuji, tak snad to bylo za působení JUDr. Vladimíra Krále (bývalý náměstek hned osmi ministrů spravedlnosti včetně Jiřího Pospíšila – pozn. red.).

LN: Když jste opouštěla funkci předsedkyně soudu, tak jste řekla, že předáváte soud v nejlepší kondici. V čem spočíval pokrok?

BROŽOVÁ: Jde o to, že průměrná délka řízení v občanskoprávních a obchodních věcech byla v roce 2014 6,3 měsíců a v trestních věcech 42 dnů. Z pohledu statistik byl soud v nejlepší kondici v roce 2002, když měl 1789 nevyřízených věcí. Postupně se to zhoršovalo. Příčinou byla právní úprava a tím i počet nových případů, které jsme museli vyřídit. Enormních čísel dosahoval nápad v roce 2006. To bylo 8205 nových věcí oproti 5900, které máme dnes. To jsou opravdu velké rozdíly. Změnou dovolání účinnou od 1. ledna 2013 se však soud znovu dostává do složitější situace, protože nápad stoupá.

LN: Proč?

BROŽOVÁ: Nyní je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí, kterým se řízení končí. Pokud mají naši soudci rozhodnout o „pouhé“ přípustnosti dovolání, tj. dovolání odmítnout, musí nastudovat jádro věci včetně právního posouzení, které následně poměřují dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, aby teprve po té rozhodli o přípustnosti.

LN: Zaslechl jsem v justici výtku, že zdejšímu soudu fakticky vládne silná generace padesátníků, což podmiňuje i určitý stereotyp v rozhodování Nejvyššího soudu. Je to tak?

BROŽOVÁ: Pokud se kritika týká faktu, že jde o soudce ještě z dob minulého režimu, tak je to dáno tím, že jednou z ústavních záruk soudcovské nezávislosti je definitiva a že očista justice byla zákonodárcem ukončena v roce 1993. Obměna soudců je možná pouze v delších časových horizontech. Přebírala jsem soud s 50 soudci, přičemž dnes jich tu pracuje 66. Přeci jenom je tu dnes již jedna třetina soudců mladší věkové kategorie.

LN: Ačkoli nejste expertka na trestní právo, v justici se pohybujete dlouhou dobu. Rád bych od vás slyšel, co si myslíte o novele zákona o státním zastupitelství.

BROŽOVÁ: Ve všech pádech se skloňuje především nezávislost státního zastupitelství. Pokud ale budou žalobci v Ústavě zakotvení v části o moci výkonné, tak tam nezávislost neplatí. A stejně tak, pokud v zákoně stále bude, že státní zástupci zastupují veřejný zájem státu, tedy jedné strany sporu, nemůže jít o nezávislost ve smyslu nadstranickosti, jako je tomu u soudů. Důležitým principem je proto především jejich nestrannost v tom smyslu, že ačkoli reprezentují zájem státu, tak si musí počínat nestranně a musí u nich platit „padni komu padni“.