Jak kvůli přežití planety Země omezit porodnost

Je zodpovědnější, a tudíž morálnější nemít děti, když planetu Země v současnosti obývá 7,5 miliardy lidí a v roce 2050 jejich počet určitě přesáhne deset miliard? Tak velké množství lidí způsobuje nevratné změny v ekosystému a lidstvu hrozí vyhynutí. Lidstvo žije na dluh jak ekonomicky, tak ekologicky. Nepříznivé zprávy se řítí na svět ze všech stran – migrace, boj o zdroje nerostného bohatství a o vodu, nebezpečí válečných konfliktů. Jak lze tomu všemu zabránit a navést lidstvo na cestu udržitelného rozvoje?

To je otázka, kterou francouzský prognostik Antoine Buéno řeší nejen teoreticky. V předmluvě ke své knize Permis de procréer (Povolení rodit) píše, že si ji se svou ženou položili, když se rozhodovali, zda budou mít druhé dítě. Argumentů, proč dítě nemít, je spousta. Podle jedné studie americká rodina, která se rozhodne nemít dítě, sníží produkci CO2 víc než 684 mladých lidí, kteří budou recyklovat všechen svůj odpad do konce života.

Analogie s řidičským průkazem

Aby se planeta Země nezničila, je třeba změnit principiální přístup k celému systému. Kapitalismus je silně natalistický, protože je založen na rostoucí spotřebě. Jak jinak může spotřeba růst, když nebude vzrůstat počet obyvatel? Kromě kapitalismu jsou dalšími silnými zastánci natalismu náboženství. Stačí připomenout podporu Izraele ortodoxním rodinám anebo výrok Jásira Arafata, že lůna matek jsou palestinské zbraně.

Katolická církev nepovažuje antikoncepci za dobrou a nabádá věřící, aby měli hodně dětí. Navíc ten, kdo začne mluvit o redukci porodnosti, riskuje, že bude označen za darwinistu nebo příznivce eugeniky. Svoboda množit se je vnímána jako základní lidská svoboda. Jak ji tedy někomu omezit či vzít? Důvodů, proč to udělat, je podle Buéna několik. Nelze zpochybnit, že velká část dětí se rodí do nefunkčních rodin nebo ještě hůře do rodin, kde děti strádají jak fyzicky, tak sociálně a psychicky, případně jsou zneužívané. Lidé zneužívající své děti nemají právo být rodiči.

Je třeba rozlišovat mezi právem rodit a právem být rodič. Pokud není automatické stát se rodičem, nemělo by být automatické ani právo rodit. Buéno navrhuje analogii s řidičským průkazem. Rodiče, stejně jako ti, kdo chtějí v současnosti dítě adoptovat, by měli projít přezkoumáním, jestli mají dostatečné materiální podmínky a psychologické předpoklady pro jeho výchovu. Buéno si je vědom nedostatečnosti této analogie, protože těžko lze postihnout vězením nebo pokutou těhotnou matku, které se narodí neplánované dítě.

Dvě řešení

Jako v každém etickém problému jde o hledání průsečíku mezi svobodou rodit a zájmy dítěte, společnosti a planety Země. Buéno nabízí dvě základní řešení. První je podpora rodinného plánování, kdy jsou lidé vědomě připravováni na rodičovství. Druhé řešení čerpá inspiraci ze světového obchodu s emisními povolenkami. Po jeho vzoru by měl vzniknout světový trh s povolenkami rodit. K tomu je nutné založit nadnárodní instituce, které budou na tento obchod a vydávání povolení dohlížet. Tento vytyčený cíl Buéno sleduje i při strukturování své knihy, jež má dvě hlavní části.

V první se zaměřuje na principy povolení rodit a ve druhé se hledají konkrétní způsoby zavedení tohoto povolení. První premisou je tvrzení, že ne všichni mohou mít děti. V první řadě jde o mentálně postižené, kteří bývají často vykastrováni proti své vůli. To se ospravedlňuje dvěma důvody – mentálně handicapovaní si nejsou schopní uvědomovat důsledky svého chování a následně mohou předat degenerativní prvky svému potomstvu. Další skupinou jsou homosexuální páry nebo svobodní jedinci, kteří nemají přístup k technikám umělého početí.

Tento zákaz se opírá o tvrzení, že pro zdravý vývoj dítěte je lepší, když jsou oba rodiče různého pohlaví. Protiargument, že existuje spousta monoparentálních nebo nefunkčních rodin, není relevantní. Rozpadlé rodiny totiž nikdy nebyly původním cílem těch, kdo dítě zplodili. U homosexuálních párů je úmysl vychovávat dítě stejnopohlavními rodiči evidentní od začátku. Až do všeobecné změny zákonů ve světě tedy platí, že ne všichni lidé mohou být rodiči. Z toho vyplývá, že přirozená schopnost rodit musí být vymezena zákonem, stejně jako adopce.

Adoptované dítě se nesvěří jakýmkoliv pěstounům, ale jen těm, kteří budou dbát o zájmy dítěte. Co je však zájem dítěte? V pozitivním smyslu je nemožné jej přesně určit. Je jím například vyrůstat ve velmi bohaté rodině? To lze obtížně dokázat, navíc přemíra bohatství může mít špatný vliv na charakter dítěte. V negativním smyslu je vymezení mnohem snadnější. S dítětem nesmí být špatně zacházeno a nesmí být zneužíváno. Zneužívání dětí není jen osobní tragédií, ale společenským problémem. Až 28 procent francouzských bezdomovců mělo špatné dětství.

Životní prostředí

Delikátním momentem předkládaného řešení je, jak zaručit, aby toto povolení nevedlo k diskriminaci a různým formám nátlaku. Jak zabránit uplatnění eugeniky nebo sociálního darwinismu, který podporuje jen množení elit? Buéno se chce vyhnout praktikám omezování porodnosti, jaké se používají v Číně nebo Indii. Povolení rodit nesmí zasahovat fyzickou integritu lidí, navádět k potratu nebo používat výhrůžky či zastrašování. Zde se nachází citlivé místo Buénova řešení.

Sám si ho je vědom – říká, že úspěch povolení rodit bude záviset na tom, zda se najde řešení nezávislé na bipolaritě povolení a zákazu. Jinak řečeno, jakým způsobem vyžadovat plnění povolení rodit, aniž by byl člověk trestán za jeho porušení. Jednou z možností, jak toho dosáhnout, je vnímat obtíže a překážky při výchově dítěte. Například nízký měsíční příjem dnes může vést k rozhodnutí nemít děti. Státní rodinná politika by měla zajistit, aby v tomto konkrétním případě byl nedostatek odstraněn. Povolení rodit má jít ruku v ruce s rodinnou politikou šitou na míru každému páru.

Záhy Buéno opouští sociální vhled do problematiky a vrací se k ekologickým důvodům. Lidstvo se nemůže množit donekonečna. Vztah mezi znečištěním životního prostředí a počtem lidí není čistě mechanický. Je důležité brát v úvahu životní styl. Obyvatel Kataru vyprodukuje 45 tun oxidu uhličitého (CO2) ročně, zatímco Somálec, podle statistik OSN, nevyprodukuje emisi žádnou.

Existují dva důvody, proč spojit otázku počtu lidí na Zemi s životním prostředím. Za prvé, způsob života má od nepaměti vliv na životní prostředí. Za druhé, počet lidí a jejich způsob života od sebe nelze oddělit. Znečišťování je spojeno především se zemědělstvím a konzumací masa a chov dobytka patří k největším producentům emisí CO2. Proto je to právě způsob života, například konzumace masa, co bude v následujících letech při řešení ekologických problémů rozhodující.

Bohatnutí společnosti

Zabránit problémům z přelidnění není podle Buéna možné bez zásahů do demografie. Regulování populace má odpůrce především mezi náboženskými konzervativci nebo ortodoxními marxisty. Marxisté spatřují ve snaze regulovat populaci snahu bohaté třídy omezovat chudé, kteří mají často více dětí. Podle nich není problém v počtu lidí, ale v chudobě. Navzdory tomuto odporu k regulaci dochází, zejména v důsledku ekonomických tlaků. Ekonomika působí jako přirozený regulátor světové populace a má vliv na ochranu životního prostředí. Čím je společnost bohatší, tím méně se v ní rodí dětí.

Hlavní cesta ke snižování světové populace vede přes bohatnutí společnosti. Buéno však pragmaticky upozorňuje, že tento mechanismus má stinné stránky v prodlužování délky života. Navíc ženy odkládají těhotenství do vyššího věku, a je proto těžké stanovit, jak rychle bude probíhat vymírání rozvinutých společností. Pro stanovení počtu obyvatel na Zemi v roce 2100 předkládá OSN dva modely. První počítá s vysokým nárůstem světového bohatství, a tím pádem se světová populace ustálí na počtu 7,2 miliardy. Druhý s pokračováním jejího růstu, kdy dochází k číslu 16,5 miliardy lidí.

Buéno soudí, že je realistické očekávat v roce 2100 průměr těchto dvou hodnot, tedy okolo jedenácti miliard lidí. I tento nárůst bude obtížně zvladatelný, proto by mělo lidstvo sáhnout k omezení populace jím navrhovanou cestou – vydáváním povolenek k rození dětí. Pokud chce lidstvo přežít, musí podporovat aktivně politiku, jež povede ke snižování počtu rozených dětí, a zároveň zakázat jakoukoliv proporodní politiku. Denatalizační politika nesmí být brutální, ale humánní. Proto existují dva prostředky k posilování role rodinného plánování a vzdělávání a emancipace žen.

Statisticky je dokázáno, že čím jsou ženy vzdělanější a emancipovanější, tím méně mají dětí. Buéno říká, že „osvobození ženy je obrovský potenciál ke stabilizaci světové populace za 30 let“. Jakou formu by mělo mít získání onoho povolení rodit? Buéno zavrhuje myšlenku zkoušky nebo testu. Jak je možné v teoretické rovině otestovat, zda bude mít rodič rád své dítě? Zkouška by ztratila smysl, pokud by byla lehká nebo jen formální. Pokud by naopak byla velmi těžká, systém povolenek by se stal nelidským.

Proto by se tato věc prováděla formou pohovorů s psychology a sociálními pracovníky, kteří by navštívili domov budoucích rodičů. Tito odborníci by pak společně rozhodli o vydání povolení. Pokud by zjistili možné nedostatky, neměli by rození dětí zakázat, ale poskytnout pomoc k odstranění těchto nedostatků.

Soft totalita

Druhá část praktického řešení se zabývá založením světového trhu s těmito povolenkami. Ty by měly jak zredukovat světovou populaci, tak zlepšit ekologickou situaci. Jak bylo zmíněno, systém je zřetelně inspirován obchodem s emisními povolenkami na CO2, ale s tím rozdílem, že země, v nichž se rodí nejvíce dětí, jsou nejchudší, takže nemá smysl je ještě víc ochuzovat nákupem povolenek. Systém naopak musí zohlednit míru znečištění dané oblasti.

V ekonomicky silných zemích by lidé zaplatili mnohem víc, protože narození malého Američana je mnohem větší zátěž pro životní prostředí než narození malého Somálce. Ideální situace by nastala, kdyby povolení rodit pro Američany financovalo denatalistickou politiku Toga. V navrhovaném systému by toto povolení mělo stát francouzské rodiče tři tisíce eur. Buéno se také zamýšlí, jak vyřešit problém těch, kdo by povolení rodit odmítali. Neexistuje žádný racionální důvod tento systém odmítat. Jedinou příčinou by mohlo být, že rodiče dítě týrají anebo vědí, že by toho byli schopní.

Těm, kteří by se novému systému vzpouzeli, by byly děti odebrány a dány k adopci. Odebrání dětí a zákaz rodit by se také týkaly rodičů, kteří v minulosti své dítě týrali. Na otázku, kde brát na celý systém peníze, Buéno odpovídá, že v současnosti státní organizace zabývající se ochranou nezletilých stojí francouzské daňové poplatníky více než 7,6 miliardy eur. Zavedení povolení by v hrubých výpočtech stálo pouze pět miliard a mělo by pozitivní vliv na stabilitu rodin a výchovu dětí. Tím pádem by Francie na ochranu nezletilých vydávala mnohem méně prostředků.

Tyto praktické plány sice vypadají tvrdě, ale podle Buéna nebude zbytí, pokud budeme chtít zabránit přelidnění Země. Na české čtenáře kniha musí působit jako červený hadr na býka, zejména po zkušenostech s norským Barnevernetem. Při četbě si člověk uvědomí rozdíl mezi francouzskou a českou mentalitou. Ve Francii panuje velká víra ve stát. Ne ve smyslu národního cítění, ale v představě státu, který za vás vyřeší všechny problémy, včetně těch týkajících se soukromého života.

Navíc z knihy na několika místech vyplývá, že stát by neměl jednat silou přímo, ale manipulovat s občany pozitivním směrem. Vyžadování povolenek k rození dětí by neznamenalo tradiční totalitu, protože kvůli nim nesmí být lidem vyhrožováno ani vůči nim používáno násilí či přímé sankce. Jde však o dokonalý příklad toho, co dnes znamená takzvaná soft totalita.