Důchodová reforma se u nás diskutuje léta. Už se zdálo, že ji máme za sebou. Jenomže ne. Pořád se vrací jako bumerang. Opět tápeme. Naštěstí se nemusíme učit jen z vlastních chyb. Máme totiž Slovensko. A ta nejdůležitější tamní zkušenost říká, že to nejhorší, co mohou politici dělat, je systém neustále měnit.
Slovenský premiér Robert Fico označil spoření ve druhém pilíři za fiasko. Podle něj se teď má každý, kdo spoří, dobrovolně rozhodnout, jestli druhý pilíř opustí. Jinými slovy, druhý pilíř, který byl původně povinný, se během deseti let počtvrté (!) otevře, aby ho mohli nespokojení lidé opustit. A proč jsou nespokojení? Protože se naplňuje to, na co jsme s Vladimírem Pikorou upozorňovali už léta: kdo nic nemá, nemá z čeho spořit. A kdo spoří málo, bude mít také malý důchod.
Nenechavé vlády
Druhý pilíř zkrátka není pro nízkopříjmové lidi. Jenomže těch je většina. Slováci se dnes diví a jsou rozhořčeni, že první lidé, kteří už pobírají důchod z druhého pilíře, mají důchod v průměru v přepočtu jen 840 korun. Samozřejmě z toho se žít nedá. Spořit ve druhém pilíři se většině lidí nevyplácí. Na to samé přišli i Poláci a Maďaři. S tím, že v Polsku a Maďarsku je situace ještě pikantnější o to, že si politici všimli, že ve druhém pilíři je hodně peněz. A tak si je bez ptaní „půjčili“. Ano, problémem druhého pilíře totiž navrch je i to, že se dá nenechavou vládou vybrat. (Hádejte, jestli by u nás během dalších čtyřiceti let každá vláda takovému pokušení odolala.)
Problémem druhého pilíře totiž navrch je i to, že se dá nenechavou vládou vybrat. (Hádejte, jestli by u nás během dalších čtyřiceti let každá vláda pokušení odolala.) |
Původní myšlenka, že střadatel uloží peníze do systému, a ten mu přinese výnosy, které vzniknou kdesi na trhu, fungovala kdysi v dobách vysokých úrokových sazeb. Ale v době, kdy se mnoho evropských zemí nachází v deflaci, vysoké úrokové sazby nejsou a nebudou. Penzijní fondy proto většinou nedokáží peníze reálně zhodnocovat - a Slováci se nestačí divit. Tedy aspoň ti, kteří vsadili na konzervativní investici. (Slovenské fondy totiž nabízejí i investice do akcií, ale je velmi diskutabilní, zda zrovna akcie jsou vhodnou, tedy dost „bezpečnou“ investicí pro budoucí důchodce.)
Počáteční snaha politiků oddělit důchody od státní kasy se tím pádem ukázala být naivní. Ve střední Evropě, kde se režimy rychle mění a neexistuje kontinuita, nelze na druhý pilíř sázet. I přes problémy veřejných financí bohužel musíme stále sázet na pilíř první. Ano, Slováci už zase lákají lidi zpět do prvního pilíře.
Spoléhání se na stát
Takže zbývá jediné: spořit si sám. Má to ale háček. 41 procent lidí u nás nemá žádné úspory. A nemají je, protože jim žádné peníze nezbudou. Jedou prostě na doraz. Čeká nás tedy ohromný problém. První pilíř důstojné stáří neutáhne a na vlastní pěst si nedokáže naspořit každý. A spolehnout se na děti? To už teprve dnes není možné. Protože v „moderní“ společnosti rodina moderní není.
Dnešní stát se maximálně rozpíná do rodin a snaží se je rozbít. |
Takže kudy dál? Nejspíš zbývá jediná cesta. Jakási trojkombinace. Zaprvé osvěta vysvětlující lidem, že kdo jen trochu může, musí si spořit sám. Zadruhé úpravy posilující první pilíř. A zatřetí: rozumní politici by se co nejvíc měli snažit zapojit do hry rodinu a vzdělávání. A to bude asi nejtěžší bod. Protože to je zcela v rozporu s dnešním státem.
Dnešní stát se maximálně rozpíná do rodin a snaží se je rozbít. Hned po porodu je matka oddělena od dítěte pod hloupou záminkou, že dítě je třeba změřit. Jen děťátko trošku odroste a začne se batolit, je odkládáno do jeslí. Diskutuje se o „povinném“ předškolním roce ve školce. Matkám to vyhovuje, protože dělají kariéru a dětem se věnovat nemohou či nechtějí. Pak zase přijde škola. A s ní na první pohled zábavné projekty typu školy v přírodě - jenomže to vše jen supluje dovolenou s rodiči a soudržnost rodiny to dál narušuje. Není se čemu divit, že na rozdíl od minulosti se děti nestarají o rodiče, protože ani rodiče se nestarají o své děti. Spoléhají při výchově dětí na stát a jeho instituce. A proto i v důchodu musejí spoléhat na stát. Dokud nebude rodina pro politiky důležitější než stát, nebudou fungovat ani důchody.
