Jak nahradit francouzský lid

Francouzský spisovatel Renaud Camus je příkladem dopadu politické korektnosti – kvůli svým názorům byl vyloučen z veřejné sféry, i když není buřič ani fašista. Camus vymyslel pojem velké nahrazení, který začali používat francouzští intelektuálové kritizující migraci, jako je Eric Zemmour, Alain Fielkenkraut nebo Alain de Benoist.

Camus se angažuje i politicky – založil ministranu Innocent (Nevinný), která je však spíše spolkem stejně smýšlejících lidí nebo malým think thankem než politickou stranou. Letos, kdy se ve Francii konaly prezidentské volby, vydal knihu 2017, dernière chance avant le Grand Remplacement: Changer de peuple ou changer de politique? (2017, poslední šance před velkým nahrazením. Změnit lid, nebo politiku?), v níž s ním vede rozhovor mediální analytik Philippe Karsenty.

Návrat ke zdravé politice

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Camus se vymezuje vůči dnešní francouzské politice, protože zanedbává migraci, a ptá se: K čemu jsou reformy, když si politici neuvědomují, že se lidé změnili? Příčinou současné situace je nadřazení ekonomických zájmů nad politické, přičemž k návratu ke zdravé politice je nutné tento vztah obrátit.

Podle Camuse je velké nahrazení historickým fenoménem, který označuje změnu lidu. V případě Francie není absolutní, protože původní obyvatelstvo zůstává, ale začleňují se do něho jiné národy. Cílem je vytvořit nový národ odpovídající globální ekonomice. Na rozdíl od pravicových francouzských myslitelů nevidí Camus hlavní problém v islámu, protože všichni migranti jej nevyznávají.

Velké nahrazení bývá často kritizované, protože nevychází z důvěryhodných údajů o migraci, na což Camus má dvě odpovědi. Za prvé, takové údaje neexistují. Velká část migrantů sice žije ve Francii, ale neasimilovala se. A údaje, které by zohledňovaly jejich etnický původ, neexistují, protože jejich shromažďování je ve Francii nezákonné z důvodu rasismu.

Neblahá víra v údaje

Druhá Camusova odpověď je založena na obsahu pojmu velké nahrazení – nejde totiž o teorii, která by mohla být prohlášena za chybnou, ale o historický fenomén, jako bylo stěhování národů nebo renesance. Popírání tohoto faktu je odmítnutím reality, jež tkví v neschopnosti najít řešení. Podle Camuse lze na základě vztahu k velkému nahrazení stanovit čtyři skupiny:

• Aktivní odpůrci, kteří se nechtějí stát obětí kolonizace, mezi něž se řadí i Camus.
• Ti, co problém nevidí nebo nechtějí vidět.
• Ti, kteří velké nahrazení podporují nebo mu nechávají volný průběh, což je většina současných francouzských politiků.
• Ti, kdo organizují velké nahrazení a podílejí se na něm tím, že ho prezentují jako příležitost pro Francii, tedy budoucí vládci nového světa.

Camus se zaměřuje na tři hlavní argumenty stoupenců velkého nahrazení. První jejich argument spočívá v tom, že cizinců je stále méně, což ukazují oficiální údaje. Podle Camuse je to logické, protože děti narozené z manželství cizinců jsou považované za rodilé Francouze. Camus také poukazuje na nešvar vnímat skutečnost jen prostřednictvím údajů. Víra v ně však oslabuje každodenní lidskou zkušenost.

Druhý argument spočívá v tom, že ve Francii byla vždy migrace. Francie například po bolševické revoluci přijala velký počet Rusů, ale podle Camuse je současná situace odlišná. V minulosti šlo o přijetí jedinců, dnes celých národů. Třetí argument zní, že dnes je již pozdě, aby se se situací dalo něco dělat, a Camus jej nevyvrací, neboť ukazuje, že velké nahrazení existuje a má pro Francii negativní důsledky.

Spřízněnost s osudem Tibeťanů

Camus odmítá své označování za extrémní pravici, neboť ta má komplexní názory na mnoho témat, přičemž on bojuje pouze proti migraci. A cítí se spřízněn s osudem Tibeťanů, protože mají stejný problém jako Evropané – nahrazení původní populace nově příchozími. V ekonomice Camus podporuje mzdu pro všechny, což bývá součástí levicových programů.

Camus není ani kritikem Evropské unie, nepřeje si jako mnoho francouzských pravicových stoupenců státní suverenity, aby z ní Francie vystoupila – má však spíše fungovat jako pakt spřátelených zemí než jeden stát. Boj proti velkému nahrazení navíc nemůže Brusel vést administrativními nařízeními, protože ohrožuje podstatu Evropy.

Camus sice vidí Donalda Trumpa mnohem pozitivněji než Hillary Clintonovou, ale zůstává vůči němu obezřetný. Jeho největším kladem je provádět zásadní rozhodnutí a uvádět je do praxe, což je dnes vzácné. Camus stejně jako většina francouzských intelektuálů považuje Trumpův styl a vkus za podezřelé. Připomíná spíše vkus pašů, což dokládá jeho žena Melanie, která je známá především z fotografií propagujících parfémy.

Podle Camuse se USA v průběhu osmi let Obamova prezidentství stále více odkláněly od Evropy a orientovaly na Asii, čehož důkazem je Sýrie. V roce 2013 tehdejší francouzský prezident François Hollande vyzval Západ ke zničení Assadova režimu, v čemž však zůstal osamocen – američtí spojenci ho podpořili pouze verbálně, čehož využili Rusové.

Obdiv k Izraeli

Camus neobdivuje ruského prezidenta Vladimíra Putina, přestože ve velkém nahrazení vidí nebezpečí pro Evropu, je ale spíše hráčem a stratégem, jenž hájí vlastní zájmy. Proto se nemá Evropa spoléhat na USA ani na Rusko, ale chránit vlastní identitu. Camus obdivuje Izrael, který by měl být Evropě vzorem, rozdíl však vidí ve výchově mládeže. Zatímco mladí židé jsou vychovávaní k obraně svého území, Evropané se ho dobrovolně vzdávají a nechávají se kolonizovat. Camusovým vzorem je i Japonsko, jež se navzdory stárnoucí populaci neuchyluje k migraci.

Ve Francii musí kandidát na prezidenta získat 500 podpisů k nominaci od volených zástupců, jimiž jsou nejen poslanci a senátoři, ale i místní zvolení politici, přičemž celkově jich je asi 50 tisíc. Camus se o to pokusil, ale potřebný počet podpisů nezískal. Jeho cílem ale nebylo kandidovat za své zájmy – kandidatury se byl ochotný zříct ve prospěch kandidáta, který by se silně vymezil proti migraci.

Camus také představuje řešení migrační krize, které počítá se zastavením přílivu nových migrantů. Ti, kteří už ve Francii jsou a mají francouzské občanství, by se vrátili do původní země a odevzdali francouzský pas. Za to by jim francouzská vláda platila rentu 800 eur. Tyto náklady jsou podle Camuse pro Francii zanedbatelné ve srovnání s dlouhodobými důsledky velkého nahrazení.

Chybějí silné osobnosti

Letošní prezidentské volby tvoří pro Camuse bod, po kterém nebude Francie moci svou situaci zvrátit. Prezident Emmanuel Macron představuje největší nebezpečí, protože podle jeho koncepce je francouzský lid tvárnou masou bez kořenů a identity, která se nechá přetvářet ekonomikou. Macron představuje i nový stupeň francouzské politiky – dříve banky a penzijní fondy působily skrytě, zatímco Macron je kandidátem bank, který své napojení neskrývá, naopak, úspěch ve světě financí používal ke zvolení.

Camusova vize současného Západu je pesimistická, přičemž naději vidí v paralele se zhroucením Sovětského svazu – zdá se, že Evropa stejně jako on nemůže zvrátit proměnu své populace. Další podobnost je v kontrole médii. Stejně jako měla v Sovětském svazu na vše stejný názor, i současná francouzská mediální scéna nabízí jeden názor na migraci. Nečekané zhroucení Sovětského svazu je nadějí pro současnou Evropu, ale taková událost vyžaduje silné osobnosti, jež však Camus v současné elitě nevidí.

Camus se obává vývoje, a proto se rozhodl jednat jinak než psaním knih. Neusiluje však o podporu politiků, neboť ho zklamali. Ví, že jeho argumenty nejsou, a ani nemají být vědecké. Navíc odmítá sociologii jako vědu, jež má řídit rozhodování v politice nebo v kultuře. Nepovažuje se ani za politologa, jeho geopolitické analýzy jsou často zjednodušené. Nepotřebuje je však, protože ho zajímá jediné: dokáže-li Evropa čelit velkému nahrazení a ubránit se mu.