Co s patovým volebním výsledkem, kvůli kterému nelze sestavit čistě levicovou ani pravicovou vládu? Němečtí politici vyřešili tento problém standardním demokratickým způsobem. Experimenty typu střídavé podpory menšinového kabinetu nebo vypsání nového hlasování odmítli již v zárodku. Po krátkých sondážních rozhovorech vládních křesťanských demokratů (CDU/CSU) se Zelenými, které tentokrát ještě skončily zdvořilým „Nein, danke!“, vykročila země směrem ke čtyřletému vládnutí velké koalice CDU/CSU a sociálních demokratů (SPD).
Jejich představitelé tak vyšli vstříc společenské poptávce. Podle průzkumů si široce rozkročenou vládu nejsilnějších stran přejí téměř dvě třetiny německých voličů. Pokud vše půjde hladce, měli by ji dostat pod vánoční stromeček.
Vyjednávají stovky lidí
Připravovaná velká koalice nebude přísně vzato spojenectvím dvou, ale tří stran. Bavorská CSU je všechno jiné, jen ne poslušný přívěsek celostátní CDU a její ambiciózní šéf Horst Seehofer vstupuje do koaličních jednání jako rovnocenný partner Angely Merkelové a Sigmara Gabriela, předsedů CDU a SPD. Právě mezi jejich šesti očima se mají rozhodovat ty vůbec nejbrizantnější otázky budoucího společného vládního soužití.
Velké počty vyjednavačů signalizují, jak složité jsou ve skutečnosti výchozí podmínky pro vznik velké koaliceKdo by ale předpokládal, že přípravné rozhovory proběhnou v tomto úzkém kroužku, ten by se krutě mýlil. Vyjednávání o tom, jak bude vypadat budoucí berlínský kabinet a jeho program, je skutečně masovou záležitostí. V hlavní vyjednávací skupině, která se poprvé sešla ve středu 23. října, zasedá 75 (!) stranických zástupců, dílčí otázky bude řešit 12 pracovních skupin po 17 členech a ještě další čtyři podskupiny. Teprve pokud se na nižších úrovních strany neshodnou, postoupí své problémy výše.
Velké počty vyjednavačů signalizují, jak složité jsou ve skutečnosti výchozí podmínky pro vznik velké koalice. Poslední vládní spolupráce s CDU/CSU v letech 2005 až 2009 přivedla SPD k nejhoršímu volebnímu výsledku její poválečné historie. Poučeni z tohoto nezdaru chtějí sociální demokraté z probíhajících jednání vytěžit, co se dá. Do přípravy vládního angažmá zároveň chtějí zahrnout co nejvíce lidí ze svých řad, aby umlčeli mocnou vnitrostranickou opozici, která obnovu vlády s Merkelovou odmítá.
Střety a kompromisy
Všechny strany se zatím snaží demonstrovat vstřícnost a pochvalně se vyjadřují o přátelské atmosféře, ve které jednání probíhají. Na začátku se soustřeďují spíše na témata, na kterých se lépe shodnou. Hrdě byl vyhlášen už i první konkrétní výsledek. Nová spolková vláda bude na evropské úrovni nadále prosazovat kontroverzní daň z finančních transakcí, která má podle zastánců omezit riskantní spekulace a vylepšit bilance veřejných financí v EU.
Další programové položky budou zřejmě následovat podle rodícího se rozvrhu prací složitého vyjednávacího mechanismu. Největší střety se dají očekávat v otázce růstu daní a zadlužení státu a kolem zavedení plošné minimální mzdy. Z dosavadních politických prohlášení lze předpokládat, že v prvním případě prosadí svou šetřivá CDU, která chce zachovat současnou výši daňové zátěže a od roku 2015 sestavovat vyrovnané rozpočty, respektive začít splácet německé státní dluhy.
Na stranickém sjezdu v polovině listopadu se rozhodne, zda SPD projekt nové velké koalice podpoříVětší šanci uspět mají sociální demokraté v druhé oblasti, kde požadují zavedení celostátního minimálního hodinového tarifu ve výši 8,50 eura. Jejich vyjednavači navíc doufají, že se jim tuto pro ně klíčovou záležitost, o níž ČESKÁ POZICE již podrobně informovala dříve, podaří uspokojivě vyřešit do stranického sjezdu v polovině listopadu. Právě tam se totiž rozhodne, zda většina jejich soudruhů projekt nové velké koalice podpoří.
Personální zastoupení v jednotlivých pracovních skupinách může leccos napovědět o tom, kdo v budoucí vládě nakonec zasedne. Jisté je ovšem snad jen to, že kancléřkou zůstane Angela Merkelová. Sociální demokraté zatím nedali jasně najevo, zda budou trvat na obsazení ministerstva financí (to v minulé velké koalici vedl vyzyvatel Merkelové v letošním předvolebním boji Peer Steinbrück), či zda se, jak je v Německu u menšího vládního partnera zvykem, ujmou vedení ministerstva zahraničí.
Obojí zřejmě ale SPD nezíská a místo, které zůstane volné, pravděpodobně obsadí veterán německé politiky a blízký spojenec Merkelové Wolfgang Schäuble. Očekává se, že ve vládě najde nové uplatnění také dosavadní populární ministryně práce a sociálních věcí Ursula von der Leyenová (CDU), jejíž resort získá konkurence téměř jistě. O vedení tohoto ministerstva má údajně zájem sám předseda SPD Sigmar Gabriel. Ale zmínění pretendenti mohou ještě obsadit i jiné posty a do hry budou promlouvat další hráči. Jen na ministerstvu vnitra nejspíš zůstane Hans-Peter Friedrich z CSU.
Silná vláda nejlépe vyřeší problémy
Společná vláda dvou nejsilnějších konkurentů byla v Německu dříve považována za krajní řešení, které je přípustné jen za výjimečných okolnostíNěmečtí voliči schvalují projekt vlády CDU a SPD především proto, že se domnívají, že silná vláda dokáže nejlépe řešit problémy země. První velká koalice v německých poválečných dějinách, která vládla pod taktovkou Kurta-Georga Kiesingera a Willyho Brandta v letech 1966 až 1969, své historické úloze dostála. Přes silnou dobovou kritiku se jí podařilo výrazně reformovat společnost, otevřít nové prostory pro domácí a zahraniční politiku a čelit hospodářským výzvám.
Druhá a zatím poslední velká koalice, která nastoupila v roce 2005 a do jejíhož vládnutí osudově zasáhla hluboká ekonomická krize, byla o poznání méně úspěšná. Zpravodajský portál Spiegel Online ji trefně tituloval „spojenectví propásnutých šancí“. Nyní má Angela Merkelová šanci na reparát.
Ustavení druhé velké koalice v krátkém časovém období svědčí také o výrazných změnách, které se v posledních desetiletích odehrály v německém politickém systému. Společná vláda dvou nejsilnějších konkurentů zde byla dříve, na rozdíl od sousedního Rakouska, považována za krajní řešení, které je přípustné jen za výjimečných okolností. Ve „staré“ spolkové republice ale promlouvaly do politiky zásadně nejprve jen tři, po vzniku Zelených čtyři politické strany.
V současné době se voličské preference více drolí. Ve Spolkovém sněmu v poslední době stabilně zasedá strana Levice, více než čtyřprocentní podporu letos získalo i nové euroskeptické hnutí Alternativa pro Německo (AfD). Za těchto okolností (a při slabosti liberální FDP, která se letos nedostala do parlamentu) je čím dál tím svízelnější nalézt pravicové nebo levicové většiny, a spolupráce CDU a SPD se tak zřejmě stává novou normalitou.
Opozice si stěžuje, že při své slabosti nemůže na činnost vlády efektivně dohlížetPřitom je dobré mít na paměti, že takto silná vláda nemusí být pro demokracii jen dobrou zprávou. Opozice tvořená Zelenými a Levicí si stěžuje, že při své slabosti (jejich zákonodárci tvoří jen asi pětinu dolní komory) nemůže na činnost vlády efektivně dohlížet. Počet jejích poslanců nestačí k tomu, aby mohli v případě potřeby svolat parlamentní vyšetřovací výbor, podat stížnost na podobu zákona k ústavnímu soudu nebo svolat mimořádnou schůzi Spolkového sněmu. Podle jednacího řádu mají navíc relativně málo času na vyjadřování svých názorů na plenárních zasedáních. Tyto skutečnosti mohou i nemusejí být varovné – ale i v zavedené demokracii platí, že důvěra je sice dobrá, ale kontrola lepší.
