S pozvolným odstupem od blízkovýchodního roku 2011 se i v této oblasti postupně objevují obrysy možných klimatických příčin rozpadu Blízkého východu, jak jsme znali v minulých 60 letech. Jejich průsečíkem je válkou zmítaná Sýrie.
Již v roce 2012 se objevily první analýzy, které poukazovaly na možnou souvislost mezi vypuknutím syrské války a předchozím obdobím sucha v této zemi, jež v letech 2006 až 2010 zasáhlo úrodné planiny Horní Mezopotámie (arabsky Džazíra) mezi středním tokem řek Eufrat a Tigris. Krátkodobý, pětiletý výkyv v intenzitě srážek však vůbec nic nevypovídá ani o dlouhodobých trendech ve vývoji klimatu, ani o tom, zda je způsobuje, či nezpůsobuje lidská činnost.
V současném světě, ve kterém se informace, epidemie nebo kapitál šíří velmi rychle, však mohou i krátkodobé události narušit zdánlivou stabilitu systému. To, že syrskou válku přímo vyvolalo období sucha, sice tvrdit nelze, ale má smysl si položit otázku, jak její měnící podobu ovlivňuje boj o pšenici tvrdou (Triticum durum) – komoditu, která se ve válečné Sýrii po předchozím suchu stala vzácnou.
V jižním a východním Středomoří představuje základní plodinu k produkci chleba, ve válečné Sýrii však i symbol a zdroj politické legitimity. Kdo vlastní zásoby této pšenice a sila s ní, kontroluje mlýny, ve kterých se z ní mele mouka, a pekárny, v nichž se peče chléb, toho Syřané podporují.
V únoru 2011 zveřejnil americký časopis Science článek věnující se 2,5 tisícům let klimatických změn v kontinentální Evropě. Mimo jiné se v něm uvádí, že její západní a centrální oblasti zažily v letech 1500 až 2000 dva výrazné poklesy teplot, jež trvaly několik desítek let a dramaticky změnily demografickou i ekonomickou mapu Evropy.
První období, doprovázené neúrodou, úpadkem zemědělství a následným úbytkem obyvatel, se překrývalo s třicetiletou válkou (1618 až 1648). Následkem chladného počasí, opakovaných neúrod a válečného drancování tehdy i v českých zemích poklesl počet obyvatel z 1,4 na 0,8 milionu a více než pětina půdy byla mnoho desítek let zpustlá a neobdělávaná. Druhý teplotní pokles o 150 let později – na začátku 19. století – pak vyvolal velkou migraci Evropanů do Ameriky.
Zhoršující se situace
Znepokojivé informace o rychle se zhoršující situaci v syrské obilnici – severovýchodním cípu země v okolí měst Hassake a Qámišlí – se v blízkovýchodních médiích objevily už v letech 2009 a 2010. Například kuvajtský deník al-Anbá 16. května 2009 přinesl obsáhlou reportáž s titulkem „Migrace obyvatel Hasaky ohrožuje potravinovou obilnici Sýrie“.
Znepokojivé informace o zhoršující se situaci v syrské obilnici – severovýchodním cípu země – se v médiích objevily už v letech 2009 a 2010
V prosinci 2010 vznikl blog Tragédie syrské Džazíry, který zveřejnil zprávu původně určenou pro agenturu Reuters, v níž se mimo jiné psalo o „největší migraci obyvatel, kterou Sýrie zažila od podpisu Sykes-Picotovy dohody“ (tajný plán Francie a Velké Británie na rozdělení sféry vlivu v teritoriu Osmanské říše po ukončení první světové války, dohoda byla podepsaná v květnu 1916 – pozn. red.).
Všechny tehdejší analýzy se věnovaly událostem, které v letech 2008 až 2010 vyhnaly z obilnářské oblasti severovýchodní Sýrie 200 až 300 tisíc lidí a proměnily ji v zónu opuštěných vesnic. Například tomu, že se v roce 2010 místní farmáři – mimochodem během vrcholu globálních komoditních cen – potýkali kromě sucha s trojnásobnou cenou hnojiv a jejím drastickým vzestupem u nafty.
Obyvatelé severovýchodní Sýrie odcházeli především do Damašku a na pobřeží do okolí měst Tartús a Lázikíja. Jimi opuštěné území se proto v důsledku tohoto jejich odchodu pozvolna vylidňovalo už před začátkem syrské války.
Dopady exodu obyvatel
Obilný pás, kde se pěstuje 75 procent syrské pšenice, se táhne několik stovek kilometrů podél syrsko-turecké hranice – od úrodné provincie Hasaka na západ k druhému největšímu syrskému městu Aleppo. Na tomto území – zejména v jeho východní části – žijí společně Arabové, Kurdové a Asyřané a po 30 měsících syrské války ho dnes kontroluje převážně ozbrojená sunnitská opozice a kurdské milice, jež sledující své autonomní zájmy.
Obilný pás, kde se pěstuje 75 procent syrské pšenice, se táhne několik stovek kilometrů podél syrsko-turecké hranice
V pěti provinciích na severu a severovýchodě Sýrie žilo před válkou téměř devět milionů lidí. Podle americké agentury Humanitarian Information Unit byly na konci letošního července tři miliony z nich vysídleny ze svých domovů a živoří ve školách, mešitách či u příbuzných. Další necelý milion pak přežívá na druhé straně hranice v Turecku. Z úrodného severního pásu Sýrie bylo tedy od roku 2011 dočasně nebo trvale vysídleno skoro 40 procent populace.
Významná část z nich se sice týká Aleppa, ale není třeba zdůrazňovat dopady tohoto masivního exodu na krajinu a tamní zemědělství. A s tím, jak se do ní válka stále více zakusuje, stává se úrodná syrská „Haná“ nebezpečnější a opuštěnější. Jak ale konkrétně žně souvisejí s aktivitami bojujících stran?
Obilí, sila a válka
Zima na přelomu let 2012 a 2013 byla v severní Sýrii mírná a i díky dostatku deště a vlahému jaru letos v červnu syrský premiér Wáil Chalqí optimisticky prohlásil, že obilí se sklidí 2,5 až tři miliony tun. Sklizeň však byla mnohem nižší, než se očekávalo – necelý 1,5 milionu tun – a státní organizace, jež vykupuje a skladuje obilí, na konci července oznámila, že disponuje pouze 0,95 milionem tun. Sýrie je proto na začátku zimy 2013 a 2014 v kritické situaci.
Významně se na ní nepochybně podílí vylidněný syrský venkov, v důsledku čehož nemá kdo pole obdělávat. Nezanedbatelnou roli však hraje i to, že polovina z celkové úrody pšenice byla sklizena na územích, jež vláda nekontroluje, a proto nebylo možné ji centrálně vykoupit a distribuovat v těch částech Sýrie, jež naopak má pod kontrolou. V některých vesnicích, jak ukazuje reportáž televizní stanice Al-Džazíra, se kvůli obavám z nejisté budoucnosti a zimních měsíců farmáři rozhodli část zásob obilí uskladnit doma a nikomu ho neprodávat.
Střední Evropa již několik let zažívá rozkvět spotřeby lokálních potravin, částečný odklon od velkých řetězců, třeba od rajčat dovážených z andaluských „plastikultur“. Syrský zemědělský trh na povstaleckých územích vypadá podobně – stovky samozásobitelských, ale zcela zbídačelých „farmářských trhů“, které paradoxně vytvořila válka.
Politická záležitost
V současnosti se zemědělské plodiny ze syrského venkova dostávají do měst jen obtížně – až obchodníci překonají síto všudypřítomných checkpointů. Přivést pšenici do Aleppa z 30 kilometrů vzdálené vesnice je nebezpečné, což dosvědčuje farmář, kterého letos 30. července uvedl arabský web Ziráa (Zemědělství): „Neodvážím se momentálně vydat ani do Aleppa, abych tam pšenici prodal. Cestou je totiž na silnicích spousta bariér a kontrol.“
Všudypřítomný symbol syrské války – checkpoint – je právě tím místem, kde se z distribuce potravin stává navýsost politická záležitost
Všudypřítomný symbol syrské války – checkpoint – je právě tím místem, kde se z distribuce potravin stává navýsost politická záležitost a také lukrativní zdroj vlastního obohacení či financování válečných aktivit. Ozbrojená opozice, ať už patří ke kterémukoliv názorovému proudu, musí na územích, jež kontroluje, zastupovat syrský stát. Mediální produkce jednotek Svobodných Syřanů (Ahrár aš-Šám), volné koalice islamistických milicí, vedle boje neustále zdůrazňuje „charitu“, kterou povstalci nahrazují veřejné služby.
Jedno z mnoha podobných videí například ukazuje, jak mudžáhidé zajišťují dodávky obilí a mouky do pekáren v aleppských čtvrtích kontrolovaných opozicí. A je pochopitelné, že taková videa mají jasný cíl – naklonit si na svou stranu obyvatele konkrétních čtvrtí města.
Finanční spekulace a vlastní obohacování
Trh s obilím a moukou však může být pro opozici i nástrojem k finančním spekulacím a vlastnímu obohacování, a tím rozbuškou k násilí uvnitř ní. Letos na jaře se ve vesnici Tal Chamís na severovýchodě Sýrie, ve které se nachází největší obilné silo v celé zemi, odehrál ozbrojený střet mezi dvěma povstaleckými milicemi.
Příslušníci jedné z nich silo vyprázdnili a obilí se pokusili převést a výhodně prodat na turecké straně hranice. Kvůli obavě z možné ztráty podpory místních obyvatel jim však v tomto činu zabránila druhá skupina. Podobné události ukazují pravou podstatu války, která se v Sýrii změnila v neúprosný nástroj k akumulaci kapitálu.
Trh s obilím a moukou může být pro opozici i nástrojem k finančním spekulacím a vlastnímu obohacování
Vládní armáda nezůstává stranou. Syrské vzdušné síly i pozemní jednotky v létě 2012 i 2013 nevybíravě vypalovaly obilná pole v povstaleckých oblastech na severu země. Jak ukazuje reportáž televizní stanice al-Manár blízké libanonskému Hizballáhu, když se letos na začátku srpna pokusily opoziční milice obsadit velké silo na východní periferii Damašku, o který vláda s povstalci svádí litý boj, armáda neváhala použít těžkou techniku, aby jim v tom zabránila, a tím udržela symbolickou moc státu nad zdrojem mouky pro syrské hlavní město.
Výzva k zamyšlení
V syrské válce nezůstává příliš prostoru pro vzletná slova a ideály. Velké geopolitické příběhy, které občas zveřejňují zahraniční média, jsou stále více pouhými kulisami, vůči nimž se můžou vymezovat ti, kdo tato média sledují. O samotné povaze konfliktu na syrském území však příliš nevypovídají. Pod nimi se totiž skrývá velký syrský underground válečné každodennosti se svými podivnými, ale fungujícími pravidly, ve kterých se rozpadly pavučiny sice nedokonalého, ale aspoň rámcově funkčního státu.
Syřané dnes možná prožívají svou třicetiletou válku. Není to ale výzva k našemu zamyšlení nad tím, nakolik křehký se může v budoucnu třeba i v některých evropských zemích ukázat stát, přestože se zdá robustní a pevný?
