Úterý 6. prosince 2022, svátek má Mikuláš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Jaképak ústavní zvyklosti? České vládnutí provázejí spíš nezvyklosti a akty zvůle.

  21:35

Již počátky suverénní České republiky se vyznačovaly nerespektováním řádu a psaného práva včetně Ústavy, píše Bohumil Studýnka.

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

KOMENTÁŘ Bohumila J. Studýnky / Prezident Miloš Zeman i designovaný premiér Jiří Rusnok jsou ostřelováni ze všech stran. Vznikla snad jmenováním „mimoparlamentního“ ministerského předsedy nějaká nestandardní situace? Byly porušeny ústavní zvyklosti, jak tvrdí (nejenom) politologové? Rozhodně ne, spíš naopak – současné dění je v České republice „obvyklou“ politickou praxí.

Nečasův kabinet padl kvůli vyšetřování vysokých vládních a veřejných činitelů a jejich blízkých (až nejbližších) osob orgány činnými v trestním řízení. Až do úterý 25. června dopoledne nebyla dosavadní koalice (slepenec druhé a třetí postupující strany z posledních voleb a neurčitých přeběhlíků) schopna vybavit prezidenta republiky kloudným východiskem ani ujištěním o své schopnosti, ochotě, věrohodnosti či elementární poctivé způsobilosti vládnout. Prezident posléze navrhl vytvoření vlády „úřednické“, jak se v lokální politické hantýrce nepřesně říkalo již dvěma takovým formacím v minulosti.

Naše „ústavní zvyklosti“ při tvorbě, existenci a zániku vlád byly spíše nezvyklostmi, individuálními akty vůle až zvůle a manipulací politických stranV obou předchozích případech bylo hledání „úřednického“ premiéra-tvůrce vlády spojené s netransparentním koňským handlováním v kuloárech i kanálech. Vždy však s aktivním (nikoliv zcela průzračným) zapojením v onom čase úřadujících prezidentů. A děje se tak i nyní. Celou intenzitu tohoto angažování hlavy státu odhalí až někdy v budoucnu otevřené archivy. Úlohu osob, jako byli různí lobbisté, malopartajní manipulátoři typu „vždy při tom“ a v neposlední řadě i vnější vlivy, nemůže nikdo vyloučit.

Obě předchozí úřednické vlády pod taktovkami různých koučů zde již takto (divně) vznikaly a existovaly. Dokázaly v krátké době přímo „zázračné“ věci s mimořádnými dopady, například v projektech nákupu vojenské techniky, „výnosných“ kšeftech a prodejích státního majetku a podobně. Nechme je stranou. Byly jen věcnou a terminologickou výjimkou v našem novodobém vládnutí.

Nutno však říci, že již počátky českého suverénního „vládnutí si“, vztahující se k 1. lednu 1993 a vzniku České republiky jako subjektu mezinárodního práva, se vyznačovaly nikoliv právě respektováním řádu, psaného práva včetně Ústavy a nyní často recyklovaných pojmů jako ústavní zvyklosti (míněno snad jako nějaké kladné, tvůrčí, přínosné). Naše „ústavní zvyklosti“ nad rámec ústavního pořádku při tvorbě, existenci a zániku českých vlád – kromě faktu, že nežijeme v oblasti zvykového práva – byly spíše nezvyklostmi, individuálními akty vůle až zvůle a manipulací politických stran i jejich šéfů v našem systému sice parlamentní, leč tvrdě vnitropartajní (doufejme jen, že stále snad ještě) demokracie.

„Občůraný“ volič

Jen dvě vlády České republiky dokončily celý čtyřletý ústavní termín – první vláda Václava Klause z roku 1993 (de facto z roku 1992! – před vznikem současného suverénního státu a skutečného českého parlamentu) a také vláda Miloše Zemana z roku 1998.

  • První Klausův kabinet vznikl z voleb pouze do regionálního zastupitelského sboru v části federálního státu, tedy do České národní rady, a byl schválen jenom tímto sborem, který existoval vedle skutečného parlamentního tělesa suverénního státu – Federálního shromáždění – ještě půl roku před vznikem České republiky. Tato vláda, stejně jako regionální zastupitelský sbor (něco analogického jako třeba zemská vláda v Předních Pomořanech), se samovolně rozhodla být a pokračovat jako suverénní moc i po vzniku současné republiky, bez následného potvrzení novými parlamentními volbami, tedy novým parlamentem nově vzniklého suverénního státu.
  • Zemanova vláda z roku 1998 dovládla legitimně a v celém řádném termínu. Okolnosti jejího vzniku jsou však již z oboru mimoústavních zvyklostí – těch, které by se neměly reprodukovat a podsouvat jako „ústavní zvyklosti“. Vznikla čistě kartelovou kšeftařskou dohodou dvou největších stran, ODS a ČSSD, jako byznysové ujednání hlavních monopolistů o rozdělení trhu, funkcí, příjmů a sfér vlivu. Zcela mimo „ducha“ skutečně slušných ústavních zvyklostí a řádu. Zemanova menšinová vláda byla od počátku postavená na podpoře hlavní opoziční strany s programovými vymezeními přínosů pro obě „samovyvolené“ strany a s omezením demokratického rozhodování v tajně dohodnutých věcech na čtyři roky.

Podobně již vznikala druhá Klausova vláda z roku 1996, která skončila předčasně v demisi mimo jiné kvůli korupci a způsobu financování sebe samé. Opozičně smluvní tehdy byla zkušebně Zemanova sociální demokracie. Pozdější vznik jeho vlády tedy již nebyl žádným technologickým prototypem, ale využitím jen jiného, již ověřeného způsobu rozdělení pašalíků moci mezi „samovybrané“.

Vznik Zemanovy vlády jsem tehdy jako divák a „občůraný“ individuální volič ve své době ocenil jako krok směrem k alespoň nějakému pokračování vůbec nějaké vlády v Česku. Sázky nezodpovědného hazardu dalších byly ještě větší. Byl to jenom důsledek „ofrňování se“ menších stran (včetně stále-a-vždy hrdinských lidovců), které se dostaly rovněž do parlamentu a chtěly hrát roli bezpodmínečného jazýčku vah, arbitra a zástupce boha. Tehdy plně platilo – dobře jim tak za pro ně nulový výsledek. Nedobře však pro věc demokracie a svobody obecně v Česku.

Politika jako obvykle

Pokud se dnes někdo chce odvolávat na dvacetiletím vygenerované nečisté „ústavní zvyklosti“ – tak tedy pozor prosím, ad hoc to tehdy zafungovalo. Přebírat je a opírat se o ně však rozhodně nejde.

Kumulovaná politická nekulturnost, narůstající a vědomě vytvářený demokratický deficit i neakceschopnost, mocichtivost a nekompetence mocných jsou horší než povodněOd té doby všechny další české vlády vzešlé alespoň z titulu parlamentní kontinuity z voleb nedokončily čtyřleté volební období. Zbytkové řádné volební období dosloužil jen Jiří Paroubek. Ostatní vlády skončily v demisích a rezignacích premiérů buď po volebních prohrách (Vladimír Špidla – volby do Evropského parlamentu) nebo po majetkovém skandálu (Stanislav Gross). Obě Topolánkovy vlády padly vyslovením nedůvěry v parlamentu. Nečasova pak skončila demisí premiéra po zatčení jeho spolupracovnice Jany Nagyové.

Jaképak tedy máme rozšířené mimo- a nadústavní zvyklosti, myšleno kladné? Vůbec žádné! Plně platí jen: „Business/politics as usual“. U byznysu v anglosaském pojetí to znamená kladný projev přičinění, kladné vůle a tvořivé síly – třeba po náletech v Londýně za „blitzkriegu“. U nás by to mohlo být třeba po letošních povodních. Jenže horší než povodně 2013 je česká kumulovaná politická nekulturnost, narůstající a vědomě vytvářený demokratický deficit a neakceschopnost, mocichtivost a nekompetence nynějších mocných (výjimky laskavě prominou).

Pojem „Politics as usual“ definuje například Jo Freemanová ve stati „The Tyrany of Structurelessness“ (Tyranie nestrukturovanosti) z roku 1970: Jde o vytváření struktur moci, ve kterých se musí zajistit vyloučení spolupráce s (osobními) přáteli. Naopak je třeba pracovat s těmi talentovanými, kompetentními, odhodlanými a chtějícími přispět (kladně). Tedy nikoli s těmi, které by si člověk vybral, protože je má rád, pokud by takový člověk ovšem nehledal cestu k (znovu)získání moci.