130 let

| foto: © Richard Cortés, iPhone4Česká pozice

Je status USA jako supervelmoci udržitelný? A záleží to na Američanech?

USA
  •   22:06

Pro malé země, jež nemají možnost mluvit do řízení chodu světa, bude multipolární transformace představovat pozitivum.

Jen málo hrozeb zaměstnává a zneklidňuje nejznámější americké politické myslitele víc než to, zda je status supervelmoci Spojených států udržitelný. A co se stane, pokud je Čína, největší rival Ameriky, svou hospodářskou, a především pak vojenskou silou překoná.

Nejrůznější možné scénáře se začaly ve vlnách rodit především poté, co v roce 1987 vyšla kniha britského historika z Yaleovy univerzity Paula Kennedyho s názvem Vzestup a pád velmocí, která vyvolala obrovské polemiky – a obavy. Kennedy v ní formuloval tezi, že Spojené státy může potkat stejný osud, jaký už stihl jiné velké říše: expandují za hranice svých možností a posléze se hroutí.

Svět ovládne Čína?

Přívaly knih následující po vydání Kennedyho práce předpovídaly USA stále pesimističtější budoucnost a čím dál rychlejší pád. Před současnou vlnou, zhruba mezi rokem 2008 a počátkem roku 2011, dostoupila vrcholu díla prorokující jistý úpadek Západu a „čínské století“. Například práce Stefana Halpera, badatele a pedagoga působícího zároveň v USA i ve Velké Británii, s názvem Pekingský konsenzus, jež pokládá za hotovou věc, že svět ovládne Čína a ruku v ruce s jejím úspěchem také čínský autoritářský model vlády. Anebo kniha jedné z klíčových figur amerických tištěných i elektronických médií Fareeda Zakarii, jejíž pojmenování hovoří samo za sebe: Postamerický svět. V ní – v rozporu s odborným míněním – Zakaria předpovídá i to, že velký motor globalizace bude čím dál více poháněn nacionalismem.

Blíží se doba, kdy Washington už nebude autokratickou supervelmocí a do chodu věcí světa bude chtít mluvit především Peking?

Co se týče samotné Asie, Kishore Mahbubani, akademik ze Singapurské univerzity a bývalý vyslanec své země při OSN, který je považován za jednoho z nejbystřejších myslitelů a nejzdatnějších řečníků asijského kontinentu, vyslovuje svůj nenapadnutelný názor na to, co vyjadřuje už samotný titul jeho knihy: Nová asijská polokoule: nezadržitelný posun globální moci směrem na Východ. Kniha vyvolala na Západě téměř stejnou vlnu diskuzí jako Mahbubaniho předchozí práce s ironickým názvem Dokážou Asiaté přemýšlet?

V souvislosti s letošní vlnou knih si lze všimnout toho, že se trend otáčí. Jejich autoři polemizují se svými předchůdci věštícími chmurnou budoucnost a prohlašují, že ztráta statusu supervelmoci USA rozhodně není žádné zásadní „předurčení“ a bude záležet jen na Spojených státech, zda k němu skutečně dojde, či nikoliv.

Najdou se však i tací, kteří se svými názory z tohoto konsenzu nového druhu vymykají, když tvrdí, že „promítnutí“ tendence zakládající se na událostech a především pak číselných údajích uplynulých dvou desetiletí jednoznačně ukazuje, že se svět přímo mílovými kroky ubírá vstříc multipolaritě. Neboli směrem k době, kdy Washington už nebude autokratickou supervelmocí a do chodu věcí světa bude chtít mluvit především Peking, ale i další nastupující mocnosti, jako jsou Indie, Rusko nebo Brazílie.

Jaká je skutečná situace Asie

Probíhající debatu na toto téma v různých zemích Evropy povětšinou zprostředkovávají ti, kteří se nejsou schopni ani na okamžik povznést nad krajně omezený svět své aktuální politiky, a tak se vzhledem ke své zaujatosti, vnitřním návykům a nedostatečné informovanosti dopouštějí – v mnoha případech úmyslně – dezinformování domácího veřejného mínění. Pro pochopení zmíněné debaty stojí za to vyjasnit si skutečnou situaci Asie.

Na tomto obrovském kontinentu funguje největší světová demokracie – Indie s 1,2 miliardy obyvatel. Demokratickým zřízením se může pochlubit také 250milionová Indonésie, 127milionové Japonsko, 104milionové Filipíny, 67milionové Thajsko, 49milionová Jižní Korea a 23milionový Tchaj-wan. Tvrzení v tomto případě maďarských levicovo-liberálních nácků (abych použil jejich vlastní terminologii, když hlásají rasový determinismus), že asijský původ se rovná despotismu, je tedy naprosto neopodstatněné.

Tvrzení, že asijský původ se rovná despotismu, je naprosto neopodstatněné

Co se týče hospodářské síly Asie a její ekonomiky, mohly by být třeba středoevropské postkomunistické státy rády, kdyby jejich národní produkt v přepočtu na jednoho obyvatele dosahoval stejné výše jako v Japonsku (35 tisíc dolarů) nebo v Jižní Koreji (32 tisíc dolarů), nemluvě o Singapuru (60,5 tisíce dolarů), jenž o hodně převyšuje také Švýcarsko (43 tisíc dolarů).

Ohledně Číny můžeme v této souvislosti zaznamenat spoustu omylů nedávného data. Jeden příklad za všechny, jak hluboce si protiřečící „fakta“ o Číně mohou říct či napsat dokonce i odborníci.

List International Herald Tribune, který je ve vlastnictví The New York Times, ve svém čísle z 10. září publikoval článek univerzitního pedagoga Gerarda Lemose o potížích, jež „Číňanům nedávají spát“. Deníkem je Lemos představen jako uznávaný odborník na poli urbanistiky a bytové politiky, jenž byl v letech 2006 až 2010 hostujícím profesorem na Technické a podnikatelské univerzitě v Čchung-čchingu a je autorem knihy Konec čínského snu: proč se čínský lid obává budoucnosti?

Profesor Lemos shrnuje příčiny mizejícího čínského optimismu a štěstí následovně: „Pro ty, kteří ztratili práci nebo půdu, představuje největší obavu příjem. Důchody nebo sociální podpora tu v podstatě neexistují. Lidé dokážou sotva zaplatit školné. Nemohou si dovolit lékařskou péči; na klinikách a v nemocnicích musejí pacienti platit předem. Vážné onemocnění může znamenat finanční kolaps pro celou rodinu.“

Ano, řekneme si: taková země by vůbec neměla počítat s tím, že může dál soupeřit se Spojenými státy o významnější vliv na celosvětovou moc. Ovšem jen za předpokladu, že jsme si o dva dny dříve zapomněli koupit o nic méně významný britský týdeník The Economist, který v podtitulu jednoho z hlavních článků svého čísla z 8. září s názvem Další asijská revoluce hlásá: „Země tohoto kontinentu budují sociální státy, přičemž by se mohly poučit rovněž z chyb Západu.“ Stojí za to si z článku odcitovat rovněž pasáž týkající se jejich transformace: „Rychlost a míra této přeměny je přímo závratná. Vloni v říjnu vláda Indonésie slíbila, že do roku 2014 bude mít každý občan zdravotní pojištění.“ Poznámka v závorce: 50 milionů občanů USA takové pojištění nemá.

Redakční článek pokračuje pohledem na Čínu: „Během pouhých dvou let rozšířila Čína penzijní systém na dalších 240 milionů lidí žijících na venkově, což je mnohem více než počet lidí, kteří dostávají podporu od amerického penzijního systému. Před několika lety nemělo v Číně zdravotní pojištění zhruba 80 procent obyvatel venkova. Dnes ho má prakticky každý. V Indii pobírají členové zhruba 40 milionů domácností vládní podporu, díky níž dostávají 100 dní v roce minimální plat a stát rozšířil zdravotní pojištění na přibližně 110 milionů lidí, což je víc než počet lidí žijících bez pojištění v USA.“ Není třeba provádět žádný dalekosáhlý výzkum, abychom přišli na to, že na faktech se zakládá článek v listu The Economist, a nikoliv ten Lemosův.

Současná názorová vlna

Do kategorie, podle níž má Amerika svou budoucnost ve svých rukou, řadím tyto tři knihy:

Zbigniew Brzezinski: Strategická vize: Amerika a krize globální moci (Strategic Vision: America and the Crisis of Global Power). New York, 2012, Basic Books.

Zbigniew Brzezinski je někdejší poradce pro národní bezpečnost prezidenta Cartera a jeden z předních strategických expertů Spojených států. Meritem jeho knihy je, že svět prochází mocenskou krizí, jejíž příčinou je dramatický posun těžiště mocenských vztahů od Západu směrem na Východ, stejně jako to, že světové národy postupně nabývají politického vědomí a že došlo ke zhoršení domácího i mezinárodního výkonu Ameriky.

Podle Brzezinského dokáže Amerika úspěšně přestát současnou bouři jen tehdy, vyřeší-li své vnitřní problémy a na mezinárodním poli začne uplatňovat strategii, jež nabídne odlišné a nové odpovědi na regionální zájmy. Co se týče Evropy, tam se je třeba snažit o větší a všestrannější jednotu, včetně pozdějšího zapojení Ruska a Turecka. V Asii je nutné kromě zachování současných spojeneckých vztahů upevnit rovněž globální spolupráci s Čínou. A na Blízkém východě se musí vyřešit prvořadé ohnisko problémů, totiž izraelsko-palestinský konflikt, který je živnou půdou muslimského extremismu.

Robert Kagan: Svět, který stvořila Amerika (The World America Made). New York, 2012, Alfred A. Knopf.

Neokonzervativec Robert Kagan, výzkumný pracovník Brookingsova institutu a publicista deníku The Washington Post, jenž dříve líčil Evropu jako potomkyni Venuše, zatímco Ameriku odvozoval od bojovného boha Marta, ve své útlé knize nastiňuje chmurný scénář pro Ameriku i celý svět v případě, že skutečně dojde k výraznému poklesu vlivu Spojených států.

Pokud by totiž Amerika „provedla preventivní supermocenskou sebevraždu“, propukly by mezi nastupujícími národy v rámci boje o moc nejrůznější války. To by současně znamenalo ústup demokracie po celém světě: ruku v ruce s posílením pozic Putinova Ruska a autoritářské Číny by došlo k oslabení Američany zavedeného globálního hospodářství volného trhu, čemuž je podle Kagana nutné v každém případě zabránit.

Thomas L. Friedman a Michael Mandelbaum: ,Taková byla Amerika‘ – V čem Amerika šlápla vedle a jak to lze napravit? (,That Used To Be US‘ – What Went Wrong With America and How It Can Come Back). New York, 2011. Farrar, Straus and Giroux.

Přední publicista listu The New York Times Thomas L. Friedman spolu s Michaelem Mandelbaumem, badatelem ústavu mezinárodních studií Univerzity Johnse Hopkinse, v obsáhlém díle zkoumají budoucnost Ameriky ve světle globalizace, revoluce informačních technologií, chronického deficitu státního hospodářství jednotlivých zemí a jejich spotřeby elektrické energie. Lékem by podle nich mohlo být znovuobjevení cenných, ale podkopaných amerických tradic a vznik nového hnutí třetí strany.

Autoři výše zmíněných publikací nepokládají Čínu za takovou velmoc, jejíž nástup by byl předem jistý. To platí především o Kaganovi, ale i o dvojici Friedman –Mandelbaum. V rozporu s těmi, kteří nemají ani na okamžik pochyb o tom, komu bude patřit budoucnost. K těm se řadí kniha čtvrtá:

Dambisa Moyo: Vítěz bere všechno – Boj Číny o suroviny a jeho důsledky pro nás pro všechny (Winner Take All – China’s Race For Resources and What It Means For US). London, 2012, Allen Lane.

Její autorkou je mladá ekonomka zambijského původu Dambisa Moyo, jež se ani na okamžik neleká dogmat establishmentu a jejíž před dvěma a půl lety vydaná kniha Mrtvá pomoc (Dead Aid) předložila argumenty na podporu tvrzení, že pomoc, kterou Západ poskytuje rozvojovým zemím, je nesmyslná a kontraproduktivní, neboť nenapomáhá rozvoji, ale pouze korupci.

Ve své poslední knize Moyo představuje jednoduchou tezi, podle níž má Čína v globálním boji o ubývající suroviny už teď značný náskok a již nyní si zajistila kontrolu nad velkou částí zdrojů surovin v Africe, Latinské Americe i Severní Americe. Autorka odhaduje, jaký vliv to bude mít s ohledem na Západ: velmi špatný.

Co v chytrých knihách chybí

Všechny jmenované tituly ovšem postrádají jedno velmi důležité konstatování. A sice zopakování onoho notoricky známého faktu, že společenské vědy na rozdíl od těch exaktních nedokážou předpovědět budoucnost s absolutní jistotou, neboť změny týkající se politiky, hospodářství a společnosti vůbec nefungují podle předem daných zákonů a často ani zákonitostí. Při odhadování budoucnosti stojíme proti tak obrovskému množství náhod, že předpovědět jakýkoliv jistý závěr je v podstatě nemožné.

Neboť kdo ví, jakým způsobem se bleskový růst platů v Číně promítne na investice do (především asijských) zemí s levnější pracovní silou? Kdo ví, jaký dopad bude mít za deset let čínská „politika jednoho dítěte“? Kdo dokáže předem říct, zda případné vítězství republikánského kandidáta Mitta Romneyho vyvolá vzájemně ničivou obchodní válku mezi USA a Čínou a jaký bude mít dopad, když Romney už nyní avizoval, že hned první den v úřadě označí Čínu za měnového manipulátora?

Při odhadování budoucnosti stojíme proti tak obrovskému množství náhod, že předpovědět jakýkoliv jistý závěr je v podstatě nemožné

Kdo může tušit, jak by například ceny pohonných hmot, které by vylétly do nebe kvůli dočasnému uzavření Hormuzského průlivu v reakci na případný útok na Írán, zbrzdily snahy stagnujících západních zemí o vybřednutí z krize? A jaký vliv by to vše mělo na ekonomiku Číny či Ruska?

Předpovědět nelze ani to, zda mají pravdu ti, kteří tvrdí, že autoritářská čínská vláda nutně padne, jakmile ekonomika „nebeské říše“ dosáhne určité úrovně rozvoje. Pokud totiž k takovéto změně pokládané přímo za zákonitost nedošlo v Singapuru, který pod autoritářským pravicovým vedením vrší úspěch za úspěchem, neexistuje žádná záruka, že k ní dojde v případě komunistického autoritářského režimu v Číně.

Jednu věc lze ovšem považovat za fakt: pro malé země, jež nemají možnost mluvit do řízení chodu světa, bude multipolární transformace představovat pozitivum. Vezměme si třeba každoroční zasedání supertajné Bilderbergovy skupiny: jejich rozhodnutí zůstanou tím spíše pouze toužebnými sny, čím větší bude slovo Číny, Ruska a dalších nastupujících mocností.

Autor: Étienne Lovas
  • Vybrali jsme pro Vás