Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Jen ať nezaměstnaní makají!

  13:01

Dle 81 procent oslovených právníků se veřejnými pracemi pro nezaměstnané v rozsahu 20 hodin týdně ústavní normy neporušují.

Odpovídalo 21 právníků a advokátů. foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Poslanecká sněmovna nedávno schválila sociální reformu. Její součástí je i nové pravidlo, dle nějž budou nezaměstnaní vyřazeni z evidence pracovního úřadu – čímž zároveň ztratí nárok na podporu v nezaměstnanosti –, pokud déle než dva měsíce nebudou chtít vykonávat veřejné práce v rozsahu až 20 hodin týdně. Toto pravidlo kritizovala ČSSD. A avizovala, že se v případě jeho definitivního schválení obrátí na Ústavní soud.

Další kritici tohoto pravidla tvrdí, že „nucení“ k veřejným pracím je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, zejména s její zásadou, že „nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám“. Dle většiny právníků – 81 procent – oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE se však veřejnými pracemi pro nezaměstnané v rozsahu 20 hodin týdně neporušují ústavní normy.

Patří mezi ně i těchto pět respondentů:

Není to v rozporu ani s Ústavou, ani s Listinou základních práv a svobod (LPZS). Sociální dávka je formou kompenzace za veřejnou práci. Rozsah odpovídá maximálně polovině běžné týdenní pracovní doby, a proto je možné v mezidobí pracovat například na rekvalifikaci. Veřejnou prací nemusí být jen zametání chodníků, ale i další prospěšné věci, které mohou navazovat na kvalifikaci či zkušenosti příjemce sociální dávky.

„Listina základních práv a svobod tím porušena není. Není uložena povinnost pracovat. Výkon veřejně prospěšných prací je pouze předpokladem evidence na úřadu práce. Rozhodnutí, zda se osoba nechá zaevidovat, je dobrovolné. A stát má právo určit podmínky, za kterých osoby do evidence zařadí. Tyto podmínky se mění, přibude povinnost výkonu veřejně prospěšných prací.“

Nikdo by je pracovat nenutil. Šlo by jen o podmínku pro získávání sociálních dávek. Je to moc dobrý nápad.“

„Není žádnou povinností pobírat podporu v nezaměstnanosti. Je proto zcela na úvaze státu, s jakou pracovní povinností spojí výplatu této podpory.“

„O nucení k veřejným pracím nemůže být řeč. Kdo z nezaměstnaných nebude chtít nastoupit, nemusí. Výplata podpory tím však bude podmíněna, a pokud ji nepotřebuje, nemusí veřejně prospěšné práce provádět. Opatření evidentně směřuje proti osobám zneužívajícím dávky. Ty nemohou mít žádné mimořádné výhody, jež občanům vyplývají z Ústavy.

Pro kladnou ani zápornou odpověď se nedokázal rozhodnout tento právník:

Dovedu si představit argumenty pro i proti. Stejně si dovedu představit případy ,nemakačenků‘ pobírajících podporu z peněz nás všech i nezaviněné, časově omezené nezaměstnanosti univerzitního profesora či jiného odborníka. Navrhované opatření by mělo být přiměřené s ohledem na konkrétní osobu. Pokud se takto bude postupovat, bude to nejen přiměřené, lidsky slušné, ale i ústavně konformní.“

Detailní analýza se objevila v následující záporné odpovědi:

„O žádné nucené práce nejde. Podle článku 30 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod  ,každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek‘. To znamená, že stát je ústavněprávně povinen zajistit každému, i naprostému lenochovi, flákači či zcela nezodpovědnému jedinci elementární lidsky důstojné přežití.

Takový je základní společenský konsensus vyjádřený Ústavou. Ani tomu, kdo se chová zcela nezodpovědně, nesmějí klesnout životní podmínky pod určitou úroveň. Ale nic víc. Nejde-li o zvláštní případy zejména lidí starých či nezpůsobilých k práci – článek 30 odstavec 1 LZPS.

Ten zakotvuje starobní a invalidní důchody na úrovni ,přiměřeného‘ hmotného zabezpečení – podstatně výše než standard podle článku 30 odstavec 2 LZPS. Vše nad rámec minima zakotveného v článku 30 odstavec 2 LZPS, které stát práceschopným lidem poskytuje, může podmínit přiměřeným ,protiplněním‘, například tím, že takový člověk musí vykonávat veřejné práce, chce-li dávku dostat.

Podle článku 26 odstavec 3 LZPS má každý ,právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.‘ Nezaměstnaný, který odmítne veřejné práce, není tím, kdo se ,bez své viny‘ nemůže živit prací.

Naopak, ,náhradní práci‘, kterou mu stát po dobu nezaměstnanosti nabídl, odmítl, čímž zavinil, že se po přechodnou dobu, než najde normální zaměstnání, nemůže živit prací. Proto může ztratit nárok na přiměřené hmotné zajištění podle článku 26 odstavec 3 LZPS, a mít nárok pouze na zajištění základních životních podmínek podle článku 30 odstavec 2 LZPS.

O nucenou práci ve smyslu článku 9 LZPS nejde, protože ten, kdo by měl veřejné práce vykonávat, k nim není nucen. Má pouze možnost výkonem veřejných prací získat lepší standard sociálního zabezpečení, než když se rozhodne je nevykonávat. Jinak řečeno, nejde o nucené práce, protože nezaměstnaný má reálnou možnost volby mezi dvěma alternativami, z nichž ani jedna není nepřiměřeně krutá či nelidská. Buď bude vykonávat veřejné práce a mít se o něco lépe, nebo nebude a bude se mít hůře. Stále však bude žít lidsky důstojně, neboť mu bude poskytnut přinejmenším standard podle článku 30 odstavec 2 LZPS.

Výkon veřejných prací lze požadovat jen po těch, kdo jsou toho schopní. Nikoli však zejména po starých lidech nebo invalidech, na které v tomto případě myslí zmíněný článek 30 odstavec 1 LZPS. Ten jim ,přiměřené‘ zabezpečení přiznává z toho titulu, že jsou staří nebo zdravotně indisponovaní, aniž by zákonodárci umožnil podmiňovat poskytování tohoto standardu dalšími ,aktivizačními‘ pobídkami.

Dále platí, že nemá-li stát pro konkrétního nezaměstnaného veřejné práce, třeba proto, že obec, v níž žije, o ně nemá zájem, musí mu poskytnout zajištění podle článku 26 odstavec 3 LZPS, neboť není věcí (,vinou‘) nezaměstnaného, že státu se nepodařilo pro něho veřejné práce najít.“

Opačně a značně stručně se vyjádřil tento respondent: „Není k tomu co dodat.“

Následující čtyři záporné odpovědi jsou také stručné:

„Ať makají stejně jako my všichni.“

Ústavní normy nestanoví, že pro zdravé a práceschopné lidi nemůže zákon určit podmínku poskytnout plnění (práci) výměnou za podporu v nezaměstnanosti. Za rozumnou hranicí by však bylo, kdyby tak byly stanovené dávky sociální podpory. I to si však lze představit, pokud se povinnost omezí na zdravé a práceschopné.“

„Takový náhled na ústavnost je pozoruhodný. Opět jde o žonglování s pojmy povinnost a podmínka, které rádi zaměňují nejen politici, ale občas i soudci. Jestliže tedy jde o podmínku pro dávku (nemusíš, ale nedostaneš), těžko lze uvažovat o nucených pracích. Něco jiného by možná bylo, kdyby neexistovala jiná záchranná síť, a nezaměstnaný by byl de facto nucen k práci, aby nezemřel hlady. Od toho však máme minima.“

Lidé si mohou vybrat, že tyto dávky dostávat nechtějí, aby nebyli ,nuceni‘ nebo ,zotročováni‘. Platí to však, jen pokud stát zajišťuje minimální životní úroveň dalšími prostředky. Přijetí, či nepřijetí podpory v nezaměstnanosti proto není otázkou základních životních potřeb. Zvláštní pozornost však musí být věnovaná dětem těch, kdo o podporu v nezaměstnanosti přijdou.“