„Jsem Němec, jsem Čech, jsem Žid, jsem komunista a bojovník,“ říkával o sobě známý pražský, později berlínský a ještě později opět pražský, pak americký a nakonec opět pražský, německy píšící novinář Egon Erwin Kisch. Komunistou v pozdějším slova smyslu samozřejmě nebyl, komunistickou propagandu nikdy nepsal, za války utekl do USA, nikoli do Sovětského svazu a zemřel v roce 1948, než se komunismus ve střední Evropě stačil předvést v plné kráse.
Kischovo vlastní označení (bez toho komunisty) však lze použít na většinu jeho pražských, německy píšících současníků, básníků, spisovatelů a novinářů vesměs narozených v letech 1880 až 1890, které redaktor Kafkova díla Max Brod souhrnně pojmenoval „Prager Kreis“ čili „Pražský kruh“. Dnešním běžně vzdělaným Čechům je z nich dnes známý jen Franz Kafka, díky turistické komercializaci jeho jména. Matně se někomu tu a tam vybaví jeden z největších moderních německy píšících básníků Rainer Maria Rilke, po němž je dnes pojmenovaná jedna nenápadná pražská kavárna.
Náruživí „golemologové“ budou znát i golemovský román Gustava Meyrinka, který, ač Vídeňák a o generaci starší než ostatní „kroužkaři“, se během 20letého pobytu v Praze stal pragofilem. A praví literární náruživci si ještě vzpomenou na v té době snad nejsvětovějšího literárního Pražana Franze Werfela. Byla jich však další desítka, mnozí z nich dnes zcela zapomenutí, ač začátkem 20. století představovali vrchol pražské kulturní tvořivosti.
Český genius loci
Proto by se slušelo zapět chválu na anglického literárního historika a emeritního profesora Manchesterské a Londýnské univerzity Leona I. Yudkina, který stručnou, ale podrobnou studií o nich přispěl do anglické vydavatelské činnosti Husitské teologické fakulty Karlovy univerzity, kde občas přednáší. Její titul In and Out: The Prague Circle and Czech Jewry (Uvnitř a venku. Pražský kruh a čeští Židé) shrnuje jejich postavení v pražské kultuře a pocit zmatení, kam vlastně patří.
Na začátku 20. století byl mezi dvojjazyčnými spisovateli hvězdou Prahy Paul Leppin, dnes zapomenutý, ale tehdy označovaný za „krále pražské bohémy“
Většina z nich uměla dobře česky, do jejich německých děl prosakoval český genius loci a v silném počešťování Prahy od roku 1900 a přírůstku českého obyvatelstva se začínali cítit jako obyvatelé malého ostrůvku – vlastně ostrůvku dvojnásobného. S výjimkou Rilkeho a Paula Leppina byli všichni Židé: německý ostrůvek v sílícím českém prostředí a židovský ostrůvek v německém ostrůvku.
Na začátku 20. století byl mezi kompletně dvojjazyčnými spisovateli hvězdou Prahy Paul Leppin, dnes už zapomenutý, ale tehdy označovaný za „krále pražské bohémy“. Čilý překladatel české literatury do němčiny, jednu dobu proslulý i pražskou světáckou novelou „Severinova cesta do temnot“. Ač Němec, byl zcela hypnotizován Prahou, kterou nedokázal jako mnozí jeho německy píšící kolegové opustit, stal se věrným masarykovským Čechoslovákem a za německé okupace ho několikrát vyslýchalo gestapo pro protinacistické projevy a prožidovské sympatie.
Na rozdíl od Leppina se Rilkemu nikdy nepodařilo češtinu zvládnout, a ač se jeho mnohé povídky odehrávají v pražském prostředí, ve 20 letech opustil Prahu, která byla pro jeho toulavého ducha příliš úzkoprsá a maloměšťácká. Možná v touze kompenzovat si nešťastné dětství a nucený pobyt v internátní vojenské škole se vrhl na dobrodružný život toulek po Evropě – od Francie a Itálie po Rusko –, vydržován jako nepochybně zdatný gigolo milujícími staršími ženami.
Franz Werfel a Max Brod
Židovští členové Pražského kruhu se zmítali v kulturní přetahovačce mezi češstvím, němectvím, nově probuzeným národoveckým židovstvím (sionismem) a kosmopolitismem. Gigantem Pražského kruhu je Franz Werfel, německy mluvící Žid vychovaný českou guvernantkou k dokonalé češtině a katolickou školou k sympatiím s křesťanstvím, ač nikdy nekonvertoval. V Praze už ve 20 letech vydal své první básnické sbírky, které ho etablovaly jako předního expresionistického básníka.
Židovští členové Pražského kruhu se zmítali v kulturní přetahovačce mezi češstvím, němectvím, nově probuzeným židovstvím a kosmopolitismem
Kamarádil se s Brodem a Kafkou a novinářem a kritikem Karlem Krausem, po odsloužení první světové války na ruské frontě odešel do Německa, ve třicátých letech do Francie a těsně před druhou světovou válkou do USA, kde ještě zažil zfilmování svého posledního románu „Píseň o Bernadettě“ a premiéru své hry „Jacobowski a plukovník“, než v roce 1945 zemřel.
Max Brod byl členům Pražského kruhu trochu kmotrem, který je udržoval pohromadě, organizoval společné akce, zařizoval zveřejňování jejich děl. Podobně jako Werfel se chytil jako spisovatel už ve dvacítce a psal a vydával až tři knihy ročně – romány, eseje, kritiky, biografie, celkem více než 80 prací. Sympatie k lidovému češství vyslovil ve svém prvním románu „Česká služka“. Jeho nejznámějším pražským tématem je román „Tychona Brahe cesta k Bohu“.
Zachránil Kafkovo dílo před zničením, což mu Kafka přikazoval, a zredigoval je k vydání. Do německého jazykového světa uvedl Leoše Janáčka. Byl masarykovským československým vlastencem se silnými sklony k sionismu, který měl Masarykovu podporu. Před německou okupací odešel do Palestiny, kde pracoval jako dramaturg divadla Habima až do své smrti v roce 1968.
Další menší literární autoři
Leo Perutz po první světové válce, v níž byl na frontě zraněn, přesídlil do Vídně, většinu díla napsal už tam a je dnes všeobecně považován za rakouského spisovatele. Do Pražského kruhu se zapsal povídkami z renesanční Prahy o Rabi Löwovi, Rudolfu II., Johannesi Keplerovi, knížeti Valdštejnovi či o „zapomenutém alchymistovi“ Jakobu Maiselovi, sebraných pod titulem „Prager Judenstadt“. Střední Evropu třicetileté války zobrazil v románu „Švédský jezdec“. Perutzovy fantaskní romány slavily velký úspěch mezi válkami – až do připojení Rakouska k Německé říši, kdy Perutz spěšně emigroval a usadil se v Haifě.
Perutzovy fantaskní romány slavily velký úspěch mezi válkami – až do připojení Rakouska k Německé říši
Z menších literárních pražských „kroužkařů“ profesor Yudkin objevuje Oskara Bauma jako jednoho ze zakladatelů kruhu. Rodem Plzeňák, povoláním učitel hudby, překonal svou slepotu od dětství a napsal několik sbírek pražských povídek a románů s hlavními postavami slepců. Prahu opěvujícího lyrika Oskara Wienera, který zahynul v holocaustu. Šéfredaktora Prager Presse Ottu Picka, zasloužilého propagátora české kultury v zahraničí a překladatele české literatury do němčiny, který zemřel v Británii krátce po emigraci v roce 1939.
Německy i česky píšícího filozofa Hugo Bergmana, jednoho z nejaktivnějších českých sionistů, který redigoval sionistický časopis „Selbstwehr“ (Sebeobrana) a už v roce 1920 emigroval do Palestiny. U něho profesor Yudkin odněkud vylovil anekdotu:
Židovská mládežnická tělovýchovná organizace Maccabi, která se později stala celosvětovou, vznikla v Praze k pěstování (jak tomu pražští hoši říkali) „svalnatého judaismu“ a její přímou inspirací byl Sokol.
In and Out: The Prague Circle and Czech Jewry
(Uvnitř a venku. Pražský kruh a čeští Židé)
AUTOR: Leon I. Yudkin
VYDAL: L. Marek, Chomutov 2011
ROZSAH: 128 stran
