K silné Evropě povedou jen společné mocenské zájmy

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Na demonstracích v Řecku lze občas zahlédnout plakát s německou kancléřkou Angelou Merkelovou v uniformě s hitlerovským knírkem nebo s hákovým křížem na rukávu. Po druhé světové válce byla karikatura vyřvávajícího tlustého Germána v kožených kalhotách běžná. Od konce 20. století se ale v britské historiografii objevilo několik pozoruhodných prací s odlišným pohledem na německé dějiny.

Mezi první britské historiky prosazující toto nové pojetí patřil Skot Niall Ferguson z Oxfordské univerzity. Jeho kniha Nešťastná válka z roku 1999 zpochybnila většinu do té doby platných příčin první světové války. Ferguson dospěl k závěru, že nikoliv Německo, ale britské impérium neslo hlavní vinu za politickou eskalaci v létě 1914.

Ferguson také tvrdil, že kdyby se Velká Británie válečného konfliktu nezúčastnila, zvítězilo by v něm sice Německo, ale důsledkem by byla ekonomicky prosperující Evropa pod jeho vedením. Mnohem dříve by se vytvořila nějaká forma evropského společenství a britské impérium by se nerozpadlo.

V roce 2013 zveřejnil Australan Christopher Clark z Cambridgeské univerzity knihu Náměsíčníci. Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce, v níž popisuje mechanismy, které vedly k první světové válce. Ukazuje v ní politický svět, ve kterém vzájemná nedůvěra, špatný odhad, expanzivní plány a nacionalismus umožnily vznik výbušného prostředí.

V této situaci pak stačilo jen málo k vypuknutí válečného konfliktu, jehož důsledky si nikdo nedokázal představit. Clark relativizuje hlavní německou vinu na vypuknutí první světové války i to, že byla nevyhnutelná.

Změny v geopolitickém uspořádání

K Fergusonovi a Clarkovi se v uplynulých letech připojil dvěma knihami irský profesor Brendan Simms, rovněž z Cambridgeské univerzity. První je Europe: The Struggle for Supremacy, from 1453 to the Present (Evropa. Bitva o nadvládu od roku 1453 do současnosti), která se věnuje německé otázce, ale způsobem, který je pro historiografii této země nepředstavitelný.

Simms začíná rokem 1453, kdy se Anglie stáhla z evropského kontinentu, díky čemuž se Francie mohla zcela věnovat svým východním sousedům. Konstantinopol dobyli Turci a Osmanská říše se stale jednou z evropských mocností, protože až do konce 19. století žila většina jejích poddaných v Evropě. Rokem 1453 začalo dvě stě let tureckého ohrožení Evropy, které vyvrcholilo v roce 1683, kdy sultánova armáda stála na předměstí Vídně.

Simms vrací geopolitiku do centra historického uvažování. Dle něho světové dějiny neurčují konflikty hodnot a norem, ale změny v geopolitickém uspořádání, kdy jde výlučně o kontrolu území a přístup ke strategickým zdrojům. K nim Somms počítá i ideologické konstrukce od liberalismu až po komunismus, které mohou být v geopolitickém klání využity.

Boj o Německo

Dějiny západní Evropy jsou v podstatě dějinami idejí, z geopolitického hlediska však dějinami moci. I ty mají své ideje, jež slouží k jejich zdůvodnění. Simmsovým úhlem pohledu je boj o střed. Snahy o nadvládu nad německým středem jsou střetem dvou principů – o jeho ovládnutí nebo obklíčení okolními mocnostmi s cílem ho oslabit. Německá otázka proto byla vždy i evropskou.

Boj o Německo podle Simmse určuje evropské dějiny v uplynulých pěti stech letech, ve 20. století ústí do dvou válečných konfliktů a pokračuje studenou válkou s rozděleným Berlínem coby hlavním dějištěm a pokusem pacifikovat západní část Německa začleněním do evropského společenství.

Problémem Německa je jeho poloha ve středu Evropy, velikost a ekonomický potenciál. Jeho poloha a rozdrobenost z něho pak činily cíl expanzí, přičemž pro Evropu bylo sjednocené Německo příliš velké a pro svět příliš malé. Tento problém okolní mocnosti dlouhou dobu řešily oslabováním Německa, důsledkem čehož bylo, že nemohl být využit německý potenciál k posílení Evropy, například proti Osmanům.

Projekt evropské integrace

V německých dějinách existují dva organizační způsoby – na základě silného mocenského státu a Svaté říše římské. V prvním případě jde o vojensko-silové pojetí a ve druhém o snahu řešit problémy právně. Svatá říše římská umožňovala německým státům vzájemně vycházet bez válečných konfliktů, ale současně byla příliš slabá, aby dokázala spojit jejich síly proti vnějším nepřátelům.

Podle Simmse je vojensky a zahraničně-politicky slabá Svatá říše římská do určité míry německým exportem do Evropy, přičemž její slabé stránky převažují. Německo bylo vždy buď příliš silné, nebo příliš slabé, v obou případech však zdrojem neklidu, a to až do dnešní doby – projekt evropské integrace je v podstatě snahou využít potenciál Německa pro společnou věc a současně ho neutralizovat.

Přežívá pak tvrzení, že bývalý francouzský prezident Françcois Mitterrand (1916–1996) si nechal souhlas se sjednocením Německa vykoupit německým schválením společné měny – zavedení eura mělo definitivně zlomit vliv této země. Německý historik Hans-Peter Schwarz uvádí ve své biografii německého exkancléře Helmuta Kohla bývalého francouzského předsedu Evropské komise Jacquese Delorse: „Rozpuštěním marky v euru je německá atomová bomba zneškodněna.“

Jednotná politika

Síla německé ekonomiky ale způsobuje, že dominance Německa ve společném měnovém prostoru roste. Rozhovory evropských věřitelů s řeckou vládou jsou v médiích běžně uváděny jako výměna názorů řeckého premiéra Alexise Tsiprase s německou kancléřkou Merkelovou a jejím ministrem financí Wolfgangem Schäublem.

Podle Simmse nutí společná měna Němce ujmout se vedoucí role a ostatní země převzít německý model. Poprvé v dějinách je Německo obklopeno jen přátelskými státy, současně ale ztrácí cit pro krize na okraji Evropy. Za hlavní problém Evropské unie pak Simms považuje její nejasnou definici – co je a kde končí.

Proto jen jednotná politika spočívající ve společných mocenských zájmech může udělat z Evropy skutečného globálního hráče. Společně sdílené morální hodnoty a ekonomické zájmy k němu nestačí. Evropa se však politicky propojí, jen pokud bude ohrožená z vnějšku – jen pokud jí půjde o život, nastane skutečná unie, protože úspěšná společenství jsou výsledkem náhlých událostí, a nikoliv procesů. Takovým ohrožením může být terorismus, napadení baltských států Ruskem nebo konflikt o energetické dodávky.

Za vzor pro takovou politickou unii považuje Simms britskou unii se Skotskem z roku 1707, již použili i Američané při založení svého státu. Simms nepožaduje evropskou Británii, ale britskou Evropu, jejíž páteří by měla být britsko-německá spolupráce – námořní mocnost Velká Británie s nejsilnější armádou v Evropské unii spojená s největší evropskou ekonomikou Německa.

Wellingtonova armáda vzorem

Jednou z mnoha historických událostí od roku 1453 je zánik Svaté říše římské v roce 1806, u nějž byl přítomen Napoleon, který byl poražen v bitvě u Waterloo v roce 1815. Ta je tématem druhé Simmsovy knihy The Longest Afternoon: The 400 Men Who Decided the Battle of Waterloo (Nejdelší odpoledne. 400 mužů, kteří rozhodli bitvu u Waterloo).

Simms líčí příběh 378 vojáků 2. lehkého bataliónu King’s German Legion (Královské německé legie), kteří 18. června 1815 ubránili statek La Haye Sainte proti Napoleonově armádě. Tím zabránili Napoleonovi proniknout do středu spojeneckých armád a pravděpodobně porazit britského vojevůdce Wellingtona před příchodem pruské armády.

Na rozdíl od první Simmsovy knihy, kterou tvoří oblouk pěti století, a proto musí být velkou zkratkou, je ta druhá detailním historickým záznamem vyhladovělých, promáčených, vyčerpaných a po alkoholu páchnoucích německých obránců. Pro Simmse představuje Wellingtonova armáda evropský mnohonárodnostní sbor složený například z Britů, Brunšviků, Holanďanů, Hannoveřanů či královských Němců, který může sloužit Evropě za vzor.

Bitva u Waterloo

Od druhé světové války má německý Bundeswehr problém s pozitivní tradicí. Simms proto navrhuje, aby se orientoval na King’s German Legion, protože boj proti Napoleonovi byl za správnou věc – proti hegemonovi, který chtěl ovládnout Evropu a vtáhl celý kontinent do války. Navíc v bitvě u Waterloo nebyly zbytečně obětovány lidské životy – bojovalo se sice do poslední patrony, ale nikoliv muže.

Simms tím má na mysli na německé problémy s pozitivními hrdiny v nedávné minulosti. Současní hrdinové německého odboje jsou totiž dva neúspěšní atentátníci na Hitlera – Claus Schenk von Stauffenberg a Georg Elser –, což v době islámského terorismu má svá úskalí.

Bitva u Waterloo není jen zlomovým bodem evropských dějin, ale zůstává dodnes citlivým místem francouzské historie. Nedávno se o tom přesvědčili Belgičané, když chtěli vydat ke 200. výročí bitvy pamětní euro minci, ale Francouzi jim tuto snahu to překazili.

Postavení České republiky

Především první Simmsova kniha vyvolává řadu otázek, pokud jde o postavení České republiky. Je-li Německo středem a Česko se vůči němu vymezí, pak může být už jen na Východě. Problematická je i myšlenka Václava Havla považující ČR za most mezi Západem a Východem, protože pod mostem je prázdno, v horším případě zaneřáděná stoka.

Realitou je, že Česko je dnes ekonomicky zcela integrovaná do německých logistických a výrobních procesů, což je elegantní popis dobrovolné kolonie. Logicky se proto nabízí jeho pevné zakotvení na západním břehu, což však znamená, že musí akceptovat Německo v roli hegemona.