Snad spíše shodou příznivých okolností než díky dramaturgickému záměru se sešly pod jednou střechou dvě vzájemně a snad i překvapivě se doplňující výstavy. V pražském Museu Kampa se totiž konfrontují či místy sbíhají díla Toyen (o které jsem zde nedávno referoval) s tvorbou Kamila Lhotáka.
Na první pohled se jedná o naprosto rozdílná svědectví vzájemně si vzdálených osobností či dokonce protilehlých povah. Avšak pohledem proti proudu času se zde vyjevují zajímavé paralely. Tyto dvě tvůrčí cesty měly sice dvě různá vyústění, v mnoha ohledech však vyvěraly ze společných pramenů. I proto je zajímavější zhlédnout obě probíhající výstavy současně.
Uzavřená žena – otevřený muž
Co má tedy Toyen společného s Lhotákem? Co spojuje hlubinný surrealismus s magickým realismem, respektive do sebe uzavřenou ženu s družně otevřeným mužem? Toyen (1902–1980) ani Lhoták (1912–1990) neabsolvovali uměleckou školu a také pro oba se stala zásadní výstava Poezie 32 (1932). Na ní malířka vystavovala a „zazářila“ a malíř zas byl expozicí, zvláště pak obrazy Maxe Ersta, uchvácen a „zasažen“.
Toyen (1902–1980) ani Lhoták (1912–1990) neabsolvovali uměleckou školu a také pro oba se stala zásadní výstava Poezie 32 (1932) |
Tato vůbec nejdůležitější meziválečná pražská výstava v budově pražského Mánesa naživo postihovala nejaktuálnější evropské výtvarné směry v době jejich největšího vlivu. Byla mimořádně rozsáhlou mezinárodní přehlídkou s důrazem na surrealismus. Toyen zde vedle světových jmen představila průřez své práce z let 1927–1932 a v sousedství Dalího, Miróa nebo Giacomettiho se dle dobových referencí neztratila. Výstava pro Toyen navíc znamenala překlenující most mezi dosavadním básnivým artificialismem a temnějším surrealismem.
Jako každé výjimečné výstavě, dostalo se i Poezii 32 od číhající kritiky nejrůznějšího přijetí. Pod nemilosrdnou palbou se ocitla zejména z pozic avantgardněji orientované linie v čele s Jindřichem Chalupeckým, jakýmsi protipólem Vítězslava Nezvala, který výstavu zahajoval.
Toyen byla z generace devětsilské, potažmo surrealistické, Lhoták, o šest let mladší, náležel ke generaci formující se kolem Skupiny 42 |
Toyen byla z generace devětsilské, potažmo surrealistické, Lhoták, o šest let mladší, náležel ke generaci formující se kolem Skupiny 42, jejímž teoretikem byl právě Chalupecký. Na Poezii 32 vystavoval také Giorgio de Chirico (1888–1978), kterého mnohé směry považují za svého předchůdce, či dokonce zakladatele. Tento slavný i poněkud záhadný italský malíř měl mimořádný význam i pro českou výtvarnou scénu, jež se měla v zápětí rozcházet do různých stran.
Ano, de Chrico je jednou z klíčových postav moderního umění (u nás mu byl nejblíže jeho blízký přítel Jan Zrzavý). Ukázalo se, že je nejenom otcem takzvané metafyzické malby, ale i nejvýznamnějším předchůdcem dadaismu, respektive surrealismu, dokonce i magického realismu či neoklasicismu.
Zjevení
De Chiricova diskrétní přítomnost v evropském umění bývala někdy přehlušena dočasným halasem, například futurismem. Podíváme-li se však na tohoto solitérního Itala a jeho výjevy opuštěných měst a pak na Lhotáka s jeho převážně liduprázdnými scenériemi, vliv je zde evidentní. De Chiricovo dílo, tvořeno a viděno dětskýma – či lépe „zavřenýma“ – očima, bylo pro české umělce zjevením. Do širšího povědomí k nám pronikalo od konce dvacátých let minulého století v souvislosti s narůstajícím zájmem o surrealismus, a to paradoxně v době, kdy byl de Chirico z pařížské skupiny exkomunikován.
Ticho, město, odcizení v básnickém hávu – to byly stavební kameny obrazů, s nimiž se Lhoták ztotožnil |
Od třicátých let v Praze již vystavoval a v českých časopisech byly uveřejněny jeho stati „o Janu Zrzavém“, „O Praze“ a „O tichu“. Právě posledně jmenované téma hledajícímu mladému Lhotákovi jistě konvenovalo. Ticho, město, odcizení v básnickém hávu – to byly stavební kameny obrazů, s nimiž se Lhoták ztotožnil. Takové pojetí u něj dostalo jasnější kontury, když se stal členem slavné Skupiny 42 (dále například Jiří Kolář, Ivan Blatný, František Hudeček, Jiřina Hauková, František Gross).
Surrealismus, včetně Toyen, převzal od de Chirica práci s podvědomím, nevědomou psychiku i zneklidňující významovou nejednoznačnost. Malíři Skupiny 42 zas přijali netradiční výstavbu obrazů či téma městské scenérie s banálními, ale v kontextu ozvláštněnými motivy (komíny, vlaky, figuríny, stíny). Celá všední přítomnost se v novém podání stávala poetickou, poněkud přízračnou, prostoupenou tajemným tušením a osudovým znamením. Realita byla kulisou přítomných příběhů, ale i zrcadlením času jinak unikajících dětských zážitků.
Lhoták, nemanželský syn, navíc handicapován vrozenou obrnou a celý život kulhající, nebyl tak uzavřen, ale naopak hledal mezi přáteli „svou rodinu“ |
Toyen své dětství, minulost zamlčovala a vytěsňovala, úzkostí či traumat se zbavovala malbou. Lhoták, nemanželský syn, navíc handicapován vrozenou obrnou a celý život kulhající, nebyl tak uzavřen, ale naopak hledal mezi přáteli „svou rodinu“. Malbou nezjevoval dotěrné přízraky, ale k dětství se vracel v poněkud idealizovaných až snových pohledech. (Lhoták nikdy nemaloval přímé záznamy v plenéru, ale konstruoval si je dle své fantazie v ateliéru).
Oba umělci tedy nutně vycházeli nejspíše z neradostného či komplikovaného dospívání, ze surrealismem otevřených podvědomých zdrojů a náhlých tvůrčích možností, avšak každý jiným směrem. Lhoták také pocházel z městské periferie (kterou tak rád maloval) a z nelehkých poměrů, byl však družný, zábavný a mnohdy uvolněn osvobozujícím alkoholem sdílel své nekonečné historky.
Městský člověk
Program Skupiny 42 nebyl v podstatě únikem před skutečností. Hledal a pojmenoval její uchopení adekvátními (moderními) prostředky a neutíkal se do labyrintu pudů a neznámých sil. Chalupecký již v roce 1940 v programovém textu Svět, v kterém žijeme neopomněl „přivolat obrazy italských měst a francouzských koupališť uzřených de Chiricem“, ale zároveň zdůraznil nezbytnou „odvahu být a nerozumět, neboť toto je právě život“.
Lhoták ale posunuje tento pocit ze světa k spíše bezkonfliktní, i když melancholicky zabarvené podobě, do otevřených a civilnějších prostranství |
Moderní člověk – městský, nikoliv přírodní – přijímá civilizaci, ale nepodléhá jí. Zobrazuje ji, ale básnivě přetváří. „Skutečností moderního malíře a básníka je město, jeho lidé, jeho dláždění, stojany jeho lamp, návěstí jeho krámů, jeho domy, schodiště, byty... Má-li umění nabýt ztraceného významu v životě jednotlivcově, musí se vrátit k věcem, mezi nimiž a s nimiž žije... Umění objevuje skutečnost i vytváří skutečnost,“ praví se ve spíše pozitivně založeném Chalupeckého textu.
De Chiricovy obrazy městských zákoutí či náměstí jsou však prodchnuty atmosférou bezbožné nicoty, jakou hlásala filozofie jejich přiznaného i adorovaného blížence Friedricha Nietzscheho. Lhoták ale posunuje tento pocit ze světa k spíše bezkonfliktní, i když melancholicky zabarvené podobě, do otevřených a civilnějších prostranství.
Kamil Lhoták: Dva balony za ohradou (1940). Olej na plátně, 55,5 x 61 cm (sbírka Retro Gallery).
Od nekompromisně metafyzického Itala pravděpodobně však přejal mnohé atributy: geometrické tvary barelů, kuželů, balónů, obručí, maringotek, stojů, praporků, hranolů, ohrad stožárů a další civilizační prvky. Také Lhoták tedy, ale ve výsledku po svém, transformoval všední skutečnost do nadreality (surreality) mimo plynoucí čas a navyklý prostor. (Snad s vrozeným citem pro míru se však nikdy nepoddal sentimentální líbivosti, ba kýčovitosti, tak jak to známe od jeho dnešních povrchních epigonů.)
Zvláště na vystavených olejomalbách si na výstavě uvědomíme významný podíl Lhotákova citového prožitku; rovněž zpřístupněné ilustrace však někdy bývají více „lhotákovské“ než knize nenápadně služebné.
Splynul s krajinou
Výstava v Museu Kampa je koncipována z artefaktů, které umělec v minulosti daroval svým přátelům, s kterými se tak rád scházel, „když už měl uděláno“. Přes šedesát maleb tak promlouvá rovněž svými zasutými příběhy a vazbami k Jiřímu Kolářovi, Adolfu Branaldovi, Františku Hrubínovi, Josefu Hiršalovi, Kamilu Bednářovi, Ivu Vodseďálkovi, Ivanu Blatnému či Václavu Chocholovi.
Kamil Lhoták: Básník Jiří Kolář (1947). Olej na plátně, 60 x 70 cm (sbírka Musea Kampa).
Výstava nabízí díla známá, ale i dosud dnešní veřejností neviděná – to nejlepší z let 1937–1954. Jsou mezi nimi i obrazy z prvních výstav Skupiny 42, které záhy zmizely v soukromých sbírkách. Tato unikátní nabídka tedy nemá za cíl vědeckou studii a další interpretaci Lhotákova díla, přesto se ve zmíněné výstavní konstelaci můžeme na umělce dívat v neobvyklých souvislostech i některých paradoxech.
Výstava se jmenuje Takto se létá ke hvězdám. Závěrečným Lhotákovým dílem je však obraz s názvem Meteor padá do moře. Když družný a zpravidla veselý městský „kumpán“ zemřel, byl jeho popel rozprášen z kopce Číčov u Libochovic. Přál si splynout s krajinou.
Kamil Lhoták: Sic itur ad astra
|
