Soudkyně Helena Králová podruhé zprostila obžaloby Janu Nečasovou (dříve Nagyovou) a bývalé příslušníky Vojenského zpravodajství Ondreje Páleníka, Milana Kovandu a Jana Pohůnka ve věci zneužití Vojenského zpravodajství.
Králová pro tento účel obohatila trestní proces o exkurzy do oblasti rozvodového stání a manželské psychologické poradny. V hybridním procesu údajně nenalezla důvod, pro který by tehdejší premiérova kancléřka Jana Nagyová dala sledovat premiérovu manželku Radku Nečasovou. Premiér Petr Nečas už prý byl natolik zpracovaný, že ho k rozvodu nebylo třeba nutit.
A když soudkyně Králová nenalezla tento dílčí motiv, skrečovala hned celý případ. Nijak zvlášť ji nezaujala ani prokázaná skutečnost, že Vojenské zpravodajství vyvíjelo činnost mimo svou zákonnou působnost, nota bene v oblasti, pro níž je specializován celý policejní Útvar pro ochranu ústavních činitelů, který má – na rozdíl od Vojenského zpravodajství – i příslušné výkonné pravomoci. Zcela netečnou nechal soudkyni i fakt, že se expremiér Nečas poněkud masochisticky přiznal, že úkoloval zpravodajskou službu. Na to podle zákona neměl pravomoc, což nutně musí vyústit v trestní stíhání.
Co je to sledování
Soudkyni velmi pomohl přístup obžalovaných zpravodajců, kteří si ze soudu udělali legraci. Tvrdili, že když policista sleduje, že jde o něco zásadně odlišného, než když sleduje zpravodajec. Soudkyně Králová na to přistoupila a pak už se spravedlnosti smáli společně.
Soudkyně Králová například pozvala jako experta Vladimíra Šibora, ředitele policejního Útvaru zvláštních činností. Nechala ho vypovídat o policejní metodice sledování. Pak se ho zeptala na totéž u zpravodajské služby. Šibor sdělil, že mu zpravodajská metodika sledování není známa. Soudkyně Králová, místo aby mu onu zpravodajskou metodiku sledování předložila a požádala ho o srovnání, mu ji neposkytla. Poté už jenom konstatovala, že se k ní nemůže vyjádřit. Pěkná kulišárna!
Je třeba vyvrátit potěmkinovskou vesnici, kterou se snaží vybudovat hanba zpravodajské komunity. |
Proto je třeba vyvrátit potěmkinovskou vesnici, kterou se snaží vybudovat hanba zpravodajské komunity (trojice obžalovaných vojenských zpravodajců). Tvrdí, že premiérovu manželku Radku Nečasovou nesledovali, ale prováděli kontrasledování.
Podle zkušeného amerického zpravodajce Williama Johnsona je sledování „následováním a pozorováním určených osob bez toho, že bychom byli spatřeni“. Americkou definici je vhodné zmínit proto, aby bylo zřejmé, že jde o univerzální pojetí, protože u nás platí totéž. Jinými slovy, cílem sledování je zjistit a zdokumentovat aktivity konkrétní osoby, která přirozeně nesmí vědět, že je sledována.
To je zásadní rozdíl proti kontrasledování, jehož cílem je zjistit všechny aktivity kolem předmětné osoby, která naopak musí být obeznámena s tím, že je sledována.
Vojenští zpravodajci však pro svou obhajobu připravili hybridní mýtus o tom, že sledovaná osoba sice nevěděla, že je sledována, ale ona sama nebyla předmětem sledování. Ba naopak, z celého světa vojenští zpravodajci sledovali všechno jiné, jen ne paní Radku Nečasovou. A soudkyně Králová jim to spolkla i s navijákem.
Spravedlnost dostává na frak
Soudkyně Králová se tedy nepotýkala s problémem, jestli se skutek stal. Otázku, zdali je skutek trestným činem pak vyřešila tak, že podezřelé trestněprávně zavánějící formulace z odposlechů odvysvětlila vroucí láskou této novoromantické dvojice – a bylo vymalováno. Pro soudkyni se nestalo rozhodujícím, že se dlouhodobě odehrávala travestie na zpravodajskou činnost, protože prý z obžaloby nenabyla přesvědčení, že by to mělo být trestné.
Soudkyni nezarazila skutečnost, že Radka Nečasová nevěděla, že ji sledují vojenští zpravodajci. |
Soudkyni nezarazila skutečnost, že Radka Nečasová nevěděla, že ji sledují vojenští zpravodajci (což je klíčový rozdíl sledování a kontrasledování). Nezaujala ji role premiérovy kancléřky Nagyové, která z pozice premiérovy kancléřky de facto úkolovala vojenské zpravodajce. Nepřekvapilo ji, že vojenští zpravodajci, ostřílení afghánští veteráni, před Nagyovou vyměkli a úkoly přijali, aniž se přesvědčili, že byly schváleny vládou!
Usilovné přehlížení
Těžko najít vysvětlení pro skutečnost, že soudkyně Králová usilovně přehlíží skutečnost zavdávající příčinu důvodně se domnívat, že se stal trestný čin.
Paragraf 8/4 zákona o zpravodajských službách ČR zní takto: „Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.“
Jelikož platí, že státní úředník může dělat pouze to, co mu dovoluje zákon, je jasné, že tehdejší premiér Nečas překročil zákon |
Mluví-li se o vládě, je míněna vláda „ve sboru“. Že by služby mohl úkolovat premiér (jak sám na sebe vypověděl!), nota bene bez vědomí vlády, zákon nepovoluje. Roli premiérovy kancléřky vůči zpravodajským službám zákon vůbec nedefinuje. Z hlediska úkolování zpravodajských služeb prostě žádná kancléřka neexistuje!
Jelikož platí, že státní úředník může dělat pouze to, co mu dovoluje zákon, je jasné, že tehdejší premiér Nečas překročil zákon (pokud se v archivu Úřadu vlády nenajde usnesení vlády, jímž by byl tento úkol Vojenskému zpravodajství schválen). Dokud nebude tento problém vyřešen, bude spočívat na české justici hanba a případná kultivace zpravodajské komunity se nebude konat. Naopak.
Odvrácená strana spravedlnosti
Nelze zastírat, že existují jisté skutečnosti, z nichž některé politické strany teatrálně těží. Buďme upřímní, zčásti právem (a zčásti neprávem). Naříká-li například předseda ODS Fiala, že mu není jasné, co se tehdy vlastně stalo (když policie zasahovala na Úřadu vlády), je to problém ODS. Kdyby měla pud sebezáchovy, takto by se nezviditelňovala. Premiér ani jeho kancléřka zpravodajské služby prostě úkolovat nemohou, zpravodajské služby takové pokusy o úkolování akceptovat nesmí – ať již se týkají čehokoliv. Je to jeden odstavec v zákoně, což by předsedovi ODS nemělo dělat problém.
Na druhou stranu je zřejmá souvislost s tím, co se aktuálně „řeší“ divoce medializovanou policejní reorganizací (která však nic neřeší, ba naopak). Problematická je skutečnost, že Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) řeší případy, které spadají do kompetence protikorupční policie (ÚOKFK). Bývá ale k tomu zmocněn státním zastupitelstvím. Nicméně průběh šetření zase bývá negativně poznamenán odlišnou specializací útvaru.
Mnohem závažnějším problémem je načasování zákroku. Policie o podezřelých aktivitách věděla již delší dobu a čekala, až státní zastupitelství dá pokyn k zásahu. |
Bylo to vidět i při zásahu na Úřadu vlády. Charakter kauzy odpovídal modu operandi protikorupční policie, dalo se tedy předpokládat, že přijdou kriminalisté „s kravatami“, nikoliv v maskách. Zásah měl být natolik diskrétní, že by po případném negativním prověření sumárně způsobil jen okrajové škody na prestiži dotčených osob. Škody, jimž se prostě nelze vyhnout, pokud razíme zásadu, že nikdo není nedotknutelný.
Mnohem závažnějším problémem je načasování zákroku. Policie o podezřelých aktivitách věděla již delší dobu a čekala, až státní zastupitelství dá pokyn k zásahu. Toto objektivně obtížné rozhodování je obecně jedním z kruciálních problémů trestního řízení. Dlouhodobé monitorování trestné činnosti dává šanci důkladně zdokumentovat trestnou činnost, avšak na druhou stranu skýtá argument obhajobě, že stát vlastně vědomě nechal narůstat škody, přičemž bylo jeho povinností zasáhnout, čímž by klienti obhajoby nebyli v tak špatné situaci. Když se člověk obecně vcítí i do této pozice, musí uznat, že na tom něco je.
Specifickým momentem Nagygate je moment, velmi citlivý v době, kdy se v rámci „energetické bezpečnosti“ ozývá mnoho ideologicky zaťatých stanovisek, že se musíme v maximální možné míře odstřihnout od ruské energie, i kdybychom si měli svíčkami svítit, nebo Američanům platit za zkapalněný plyn násobek toho, co Rusům. Expremiér Nečas se totiž nedlouho před policejní razií na Úřadu vlády vrátil z Ruska s tím, že v temelínském tendru je i nadále místo pro Rosatom. Zde ale bude těžko příčinnou souvislost jak potvrdit, tak i vyvrátit.
Komické je, že kvůli pádu Nečasovy vlády nejvíce křičí ODS. |
Komické je, že kvůli pádu Nečasovy vlády nejvíce křičí ODS, přičemž tento moment (odstranění k Rusům zdánlivě se přiklonivšího Nečase) by její energetické politice (minimalizace vlivu dodávek ruské energie) naopak vyhovoval – pokud ji můžeme brát za konzistentní, což je další otázka.
Neznám nikoho, kdo by byl přesvědčen, že v tomto (výší způsobených škod víceméně „kabaretním“) případě by měly padnout nepodmíněné tresty. Kvůli kultivaci postavení zpravodajských služeb vůči politickým stranám a vůbec ke společnosti je však nutné oddělit zrno od plev. Soud prostě musí jasně stanovit hranici, co lze a co již nikoliv. Selhání soudního systému by bylo opravdu žalostným vkladem do budoucnosti naší země.
