Každá firma bude muset odhalit, kdo ji skutečně řídí nebo z ní těží

Je to nekalá, ale běžná věc. Z jedné firmy se větví přehršel dalších, do nich se drobí vlastnictví a na konci je nedobytná schránka v daňovém ráji. Nebo se nastrčí bílý kůň. Nikdo pak neví, kdo ze zisků opravdu profituje, kdo udílí pokyny. Úkryt funguje před policií i berní správou. Nový zákon to má celé udělat těžší – vychází z teze, že za každou firmou je alespoň jeden živý člověk a ten či ti musí na světlo. Přísnější pravidla o skutečných majitelích Česko přijmout musí, vyplývají z unijní směrnice. Jak se takový majitel pozná? Je to ten, kdo skutečně rozhoduje nebo u koho končí prospěch čili peníze.

Soukromé firmy, ale i svěřenské fondy či nadace budou muset odhalit, čí jsou. „Návrh by měl zejména výrazně ztížit možnost skrytí konkrétních osob za ‚anonymní‘ právnické osoby. Institut skutečného majitele lze uplatnit například při zjišťování střetu zájmů či daňových úniků, zprůhlední nakládání s penězi při zadávání zakázek a udělování dotací,“ píše ministerstvo spravedlnosti v podkladech pro vládu.

Až půlmilionový trest

Hlavním smyslem odhalování skutečných majitelů býval boj s praním špinavých peněz a financováním terorismu, ale poslední unijní regule význam posouvá. Přehlednost vlastníků a možnost veřejnosti se o nich snadno informovat klade nově jako hodnotu samu o sobě. Proto i aplikace zákona může být širší, například právě při posuzování žadatelů o dotace. „Informace o skutečných majitelích by měly být dostupné na internetu, bezplatně a bez nutnosti registrace,“ sdělila LN Lucie Machálková z tiskového oddělení ministerstva spravedlnosti.

Každý uvidí na aktuální data, do historie bude smět nahlédnout jen vymezený okruh, například tajné služby, vyšetřovatelé, berní správa. Evidence majitelů už rok existuje, ale bez sankcí a neveřejně. Nově bude hrozit až půlmilionový trest, když firma řádně neukáže, komu patří či svědčí. A kdo nebude zapsán jako majitel, nebude mít nárok na výplatu podílu na zisku. Vedle toho, že nezapsaný majitel nemá dostat vydělat, zapovídá se mu podle zákona i hlasovat. Některé úřady ale pochybují, že to v praxi může jako odrazující trest vážně fungovat.

Když vedení firmy vyplatí dividendu schovanému majiteli, je to sice porušení zákona, ale kdo by se domáhal nápravy? Majitel těžko. Námitku v připomínkovém řízení vzneslo ministerstvo dopravy. „Je iluzorní se domnívat, že by proti takovému statutárnímu orgánu zasáhl onen skutečný majitel, kterému z takového jednání plyne prospěch,“ uvedlo. Mechanismus může zafungovat pouze tehdy, když má společnost víc podílníků; menšinoví vlastníci by mohli podat žalobu. Ale zase, jen když nejsou všichni smluvení.

I odbor kompatibility Úřadu vlády (marně) navrhoval, aby stát získal víc sankčních možností, jestli má zákon mít zuby. „Jaké sankční nástroje pak bude mít kupříkladu daňová správa, zjistí-li, že k vyplacení podílu došlo?“

Nevymahatelnost u soudu

Poslední sankce se týká bílých koní a profesionálů, třeba právníků, kteří na sebe zapíší firmu, aby klient zůstal v závětří. Nic, co si skutečný a fiktivní majitel ujednají, jejich vzájemné smlouvy, nebude vymahatelné u soudu. Neboli když jedna strana obere druhou, bude to jejich problém. Resort spravedlnosti věří, že tento trest ochladí zájem najímat si falešné vlastníky, ale panují pochybnosti o praktické využitelnosti i tohoto instrumentu. Většinou to v praxi bude tak, že fiktivní a skutečný majitel jednají v harmonii.

„Profesionální fiktivní majitelé si zpravidla budou vědomi, že během jejich správy dochází k praní špinavých peněz, pročež ustanovení může mít stěží vliv na jejich výsledné chování,“ upozornilo ministerstvo dopravy. Nicméně soudě podle připomínek Komory daňových poradců neponese byznys tento trest s libostí, problematické to bude především pro ty, kdo jednají v dobré víře a podvádět nechtějí. Mohou se cítit méně chránění.

„Považujeme za zcela neadekvátní konstatování, které se otevřeně hlásí k tomu, že cílem je vytvořit prostředí právní nejistoty. Není možné jako sankci aplikovat vytvoření prostředí nejistoty, které může dopadnout i na třetí osoby,“ namítala komora. Předkládající resort se s ní neztotožnil. Kdo nebude v evidenci coby skutečný majitel, nemá požívat jeho výhod a práv. Pro určení opravdového vlastníka je vedle testu prospěchu a vlivu důležité ještě jedno číslo – 25. Od takového podílu se má za to, že vliv a zisk jsou dost velké na to, aby jméno jeho nositele muselo figurovat ve veřejné evidenci.

Rozdrobit vlastnictví přes řetěz nebo větve firem by nemělo pomoci, zákon počítá s tím, že podíly se posčítají nebo znásobí. Například: firmu Áčko vlastní dvě firmy, Béčko a Céčko, každá polovinu. Janu Novákovi patří celé Béčko i Céčko, takže v evidenci bude zapsán jako stoprocentní majitel Áčka. Povinnost firem není jenom zapsat koncové beneficienty či nositele vlivu, pokud je struktura složitější, musejí to do evidence i graficky znázornit pomocí inteligentního formuláře.

Nestihnutý termín

Evidenci bude spravovat ministerstvo spravedlnosti a zapsat se do ní půjde třemi způsoby. U krajského soudu, kde to vyjde na tisícikorunu, u notáře a automatickým průpisem z již existujících rejstříků. To se hodí hlavně pro „jednodušší“ společnosti, které patří třeba jednomu člověku. Složitější to budou mít firmy s košatou strukturou, zejména pokud budou chtít zákonu dostát (což ta, jež kryje pravé majitele, moc chtít nebude). V grafickém pavouku mají být uvedeni lidé, kteří dostávají peníze nebo vykonávají vliv nejen přímo, ale i nepřímo, například na neformální bázi, která se neopírá o smluvní ujednání.

„Představit si lze například situaci, kdy skutečným majitelem akciové společnosti bude věřitel majoritního akcionáře nebo že se vliv bude vykonávat prostřednictvím třeba mileneckého vztahu,“ píše resort v důvodové zprávě. Tím by se pokryla široká paleta způsobů, jimiž se praví vlastníci schovávají, ale otázkou zůstává, jaká bude jejich vůle to na sebe ve veřejné evidenci říct. Že bude omezena možnost státu vymáhat plnění povinnosti, již zaznělo.

Lhůta, dokdy musely mít všechny členské státy EU směrnici ve svých legislativách, uplynula v pátek 10. ledna, takže Česko termín nestihlo, notabene když se musí přichystat IT systém; s účinností se počítá až na konci letošního roku. „Prodlení samozřejmě není pozitivní, ale kladli jsme důraz na předložení kvalitního materiálu. Přístup Evropské komise nedokážeme předpovídat, ale ČR rozhodně není jediná, kdo se opozdí,“ dodala Machálková. Kdy by mělo být ve všech státech opravdu hotovo, je březen 2021. Tehdy se mají národní evidence propojit v jednu robustní celoevropskou.