Od 4. do 6. září se v Krynici, polském městečku na úpatí Beskyd, konalo 22. Ekonomické fórum, takzvaný východní Davos, které uspořádal Instytut Studiów Wschodnich. Odehrálo se na něm víc než sto panelových diskusí ve čtrnácti tematických blocích. Letos se krynického fóra zúčastnilo víc než 2500 manažerů, bývalých i současných politiků a různých odborníků. Jedním z politiků byl i liberál Janusz Lewandowski, polský eurokomisař pro finanční plánování a rozpočet.
Lewandowski v rozhovoru pro ČESKOU POZICI, která byla mediálním partnerem tohoto fóra, prohlásil, že by se hledání řešení současné krize nemělo řídit žádným fundamentalismem. Dle něho nelze rezignovat na uzdravení veřejných financí, ale je třeba i hledat veškeré způsoby, jak oživit hospodářství. Problém je však v tom, že by odpovědí na krizi měl být přesun mnoha kompetencí z národní na unijní úroveň, přičemž „v tomto okamžiku neexistuje stejná důvěra v evropské instituce, jaká byla ještě na konci 20. století“.
ČESKÁ POZICE: V diskusi, která otvírala letošní Ekonomické fórum v Krynici, jste prohlásil, že nás čeká podzim nesnadných rozhodnutí. Která budou ta nejtěžší?
LEWANDOWSKI: Opravdu to bude podzim strategických rozhodnutí, která určí budoucnost Evropské unie jako společenství států. Pro nás, východní část EU, je podstatné domluvit způsob financování Evropy v letech 2014 až 2020. To se však uskuteční ve stínu ještě strategičtějších rozhodnutí o budoucnosti eura. Čekají nás důležitá jednání o měnové unii jako architektonickém doplňku k eurozóně a o zavádění všech zbývajících regulací, které neznamenají nic jiného než nové hospodářské uspořádání EU.
Při této příležitosti vznikají dva problémy. První spočívá v tom, že když má euro přetrvat, je nezbytné, aby bylo více Evropy, více centralizované kontroly. Tím vzniká problém demokratické legitimity, protože více Evropy není people’s dream (snem lidu). Z toho důvodu, že je Evropa natolik silně spojovaná s problémy, a nikoli s řešeními. Proto není jednoduché přesvědčit společenství 27 nebo 28 států, že řešení znamená více Evropy.
ČESKÁ POZICE: Znamená „více Evropy“ odevzdání části národní suverenity Bruselu?
LEWANDOWSKI: Výsledkem měnové unie má být evropský systém záruky poskytování úvěrů, evropský systém bankovní reasekurace (pojištění převzatého rizika). To nevyžaduje závažné smluvní změny, ale ve smyslu dozoru si vyžádá předání části suverenity na nadnárodní úroveň. Fiskální unie bude vyžadovat odevzdání ještě větší části suverenity, kontroly a kázně národních rozpočtů, které jsou privilegiem národních parlamentů. Právě to znamená „více Evropy“.
Problém je jen v tom, že v tomto okamžiku neexistuje stejná důvěra v evropské instituce, jaká byla ještě na konci 20. století. To zase vyvolává otázku demokratické legitimizace tohoto procesu, který je pro záchranu společné měny nezbytný. Z této sítě společných závislostí, které si vynucují více Evropy, více centrálních rozhodnutí, více rezignace na suverenitu, se vynořuje druhý problém – aby se Evropa nerozdělila na eurozónu a neeurozónu...
ČESKÁ POZICE: Neboli na dvourychlostní Evropu?
LEWANDOWSKI: Ano, na dvourychlostní Evropu. Na to, jak se s tím mají vyrovnat státy, které buď vůbec nechtějí být v eurozóně, nebo do ní chtějí vstoupit výhledově, zatím neexistuje dobrá odpověď. Jsou však už připravená řešení, jež předpokládají podíl států mimo eurozónu, o což usilovaly Polsko a Dánsko.
To, co 12. září eurokomisař pro vnitřní trh a služby Michel Barnier vyhlásí jako bankovní unii, předpokládá takovou dobrovolnou účast. Státy mimo eurozónu však musejí mít v tomto ohledu nějaká povzbuzení, nejen zodpovědnost. To je právě ten druhý problém, kromě demokratické a politické legitimizace tohoto procesu.
ČESKÁ POZICE: Jak si taková povzbuzení představujete?
LEWANDOWSKI: Státům mimo eurozónu by měla být měnová unie otevřená na principu dobrovolnosti. Mnohé z nich, mimo jiné například Polsko, mají velmi dobrý bankovní systém, zdravý a dobře dozorovaný, což je síla, nikoli problém jejich hospodářství. Vzniká však otázka, nakolik lze tento velmi dobrý státní dozor, který hlídá systémovou bezpečnost polských nebo českých bank, sladit s centrálním dozorem.
Navíc je pro bankovní systémy v celé střední Evropě charakteristický velký podíl západního kapitálu, zejména rakouského a německého. Vzniká proto otázka, zda nenastane střet zájmů, když kupříkladu holding se sídlem v eurozóně bude mít problémy. Jaká strategie zvítězí? Záchrana vlastního bankovního systému ohroženého v nějakém státě eurozóny na úkor středoevropských dcer? Nebo myšlení v kategorii zdraví celého holdingu? To jsou podstatné otázky, které je třeba zodpovědět, aby EU při takových okolnostech nepukla na dvě části.
ČESKÁ POZICE: Kde je však nějaké povzbuzení?
LEWANDOWSKI: Tím je spolurozhodování. Důležitá je role finančního dozoru, protože se osvědčil. V několika středoevropských státech, které nepatří do eurozóny, tento systém fungoval velmi dobře. Dlouhá léta v nich nebyl žádný bankovní problém, žádní kostlivci ve skříni. To znamená, že je třeba respektovat kompetence a dobrou kvalitu tohoto státního dozoru.
ČESKÁ POZICE: Tato debata by nenastala, kdyby nebylo krize, z níž je třeba se dostat. Na to existují přinejmenším dva názory. Dle prvního je třeba šetřit, škrtat, co se dá, aby bylo co nejméně státu. Dle druhého nelze vše škrtnout, protože bychom se nikdy nedostali z recese. Jak to vidíte vy?
LEWANDOWSKI: Má-li to být reálné řešení, musí být pragmatické. Není možné si dovolit žádný fundamentalismus. V letech 2009 až 2011 byla opravdu austerity – úsporná opatření – matkou všech politik. Výsledky voleb v mnoha státech, například ve Francii, však ukázaly, že jednostranná politika utahování opasku, která nedává naději do budoucna, je spojená s obrovským politickým rizikem.
Proto se v roce 2012 setkáváme s vyváženějším pohledem na evropské recepty, který nerezignuje na uzdravování veřejných financí, ale hledá i veškeré způsoby, jak oživit hospodářství, a to s ohledem na nezaměstnanost i na recesi. Kromě strukturálních reforem to vede i k hledání investičních prostředků, které jsou v evropském rozpočtu. Evropský rozpočet byl jakoby nově odhalen jako zdroj i reálná část evropské agendy růstu a zaměstnanosti.
ČESKÁ POZICE: Neznamená to však další zadlužování?
LEWANDOWSKI: V Evropě dluhů a deficitů si nemůžeme dovolit keynesiánskou léčbu, protože by znamenala ještě vyšší státní dluhy a ještě vyšší deficity a ještě větší pokles důvěryhodnosti. Ty peníze je třeba hledat tak, abychom nerezignovali na ozdravení veřejných financí.
Evropský rozpočet není velký. Není ani zdrojem problémů veřejných financí Evropy, ani se nestane lékem na tyto problémy, když se o nějaké ty miliardy ztenčí. Zato je v mnoha zemích podstatným zdrojem investic. V Maďarsku se podílí na 97 procentech veřejných investic, na Slovensku na 76, v Polsku na 52 a na Západě zhruba na 40 procentech.
V mnoha regionech, i v takových, jako je Šlesvicko-Holštýnsko, investice umožňují peníze z Bruselu. Šlesvicko-holštýnská vláda o tom otevřeně mluví. Podobné je to na mnoha místech Rakouska. Evropský rozpočet povzbuzuje k investicím. Dovoluje je plánovat a zaručuje jejich předvídatelnost do roku 2020.
ČESKÁ POZICE: Bývalý slovenský ministr financí Ivan Mikloš mi řekl, že se velké rezervy růstu skrývají v jednotném trhu, který dosud neexistuje.
LEWANDOWSKI: Evropa musí hledat takové způsoby růstu, oživení a konkurenceschopnosti, které nezvětší dnešní problémy veřejných financí. Za prvé to jsou strukturální reformy v čele s reformou trhu práce, která způsobí růst mobility pracovních sil. Nezaměstnanost v Rakousku je okolo pěti procent, je tedy „hygienická“. V jiných státech je 20 nebo dokonce 25 procent. Průměr v EU je jedenáct procent.
V samotné eurozóně je zhruba 18 milionů nezaměstnaných. Jsou-li státy se čtyř- nebo pětiprocentní nezaměstnaností a státy, v nichž přesahuje 20 procent, odpovědí na tento problém může být společný, elastičtější trh práce. A to je základ strukturálních reforem.
Za druhé to je dokončení nedokončeného díla společného trhu v mnoha jiných oblastech. A za třetí to jsou evropské investiční fondy.
Janusz Lewandowski (61)
Liberální ekonom a politik je představitelem Občanské platformy (PO), která vládne v Polsku. Byl ekonomickým poradcem odborového svazu Solidarita od jeho vzniku v roce 1980 až do roku 1989, poté ministrem privatizace ve vládách Jana Krzysztofa Bieleckého (1991) a Hanny Suchocké (1992–1993). Od roku 2004 do 2010 byl členem Evropského parlamentu, od roku 2010 je eurokomisařem pro finanční plánování a rozpočet.
