Katolický kněz a teolog Tomáš Halík v rozhovoru mimo jiné říká: „Nemalá skupina, hlavně mezi mladšími a vzdělanějšími, jsou nezakotvení ,duchovní hledači‘. Těm to, co katolická církev u nás dnes nejčastěji nabízí, zpravidla nic neříká. Ale pokud mají štěstí a narazí na hlubší a věrohodnější typ víry – bez laciné podbízivosti a manipulace mnohých ,evangelizátorů‘ –, na trpělivé doprovázení, na onu ,víru jako cestu‘, pak se jí nechají oslovit.“
LIDOVÉ NOVINY: Jak hodnotíte rok 2018? Co české zemi a její společnosti přinesl?
HALÍK: Připomněli jsme si 100. výročí vzniku Československa jako zavazující dědictví. Děkuji Lidovým novinám za portréty velkých osobností dějin naší demokracie. Snad jsme si uvědomili, že hlavní zárukou nesamozřejmostí, z nichž se dosud můžeme těšit, jako je bezpečnost, prosperita, demokracie a právní řád, je dnes zakotvení naší země v Evropské unii a NATO, ale zároveň i to, že nesmíme spoléhat jen na to, že nás tyto struktury ochrání před nebezpečím z vlastních řad, před těmi, kdo chtějí obrátit kormidlo směrem k divokému Východu a diskreditovat naši věrohodnost u spojenců.
LIDOVÉ NOVINY: Máte obavu o vývoj demokracie ve světě?
Snad jsme si uvědomili, že hlavní zárukou nesamozřejmostí, z nichž se dosud můžeme těšit, jako je bezpečnost, prosperita, demokracie a právní řád, je dnes zakotvení naší země v Evropské unii a NATO, ale zároveň i to, že nesmíme spoléhat jen na to, že nás tyto struktury ochrání před nebezpečím z vlastních řad, před těmi, kdo chtějí obrátit kormidlo směrem k divokému Východu a diskreditovat naši věrohodnost u spojenců |
HALÍK: Podobně jako v době nástupu nacismu, tak dnes, v době celosvětového nástupu populismu – také v Maďarsku a Polsku – stále ještě demagogové zprava i zleva nedokázali u nás úplně zničit demokratický systém, svobodu slova a právní stát, i když se o to snaží. Je znepokojující, že ti, kdo představují nejnebezpečnější hrozbu pro náš stát, sedí na samém jeho vrcholku a dostali se tam cestou demokratických voleb – jako kdysi nacisté v Německu, fašisté v Itálii a komunisté u nás.
LIDOVÉ NOVINY: Jaký byl v tomto ohledu uplynulý rok pro Českou republiku?
HALÍK: Rok 2018 ukázal chování dvou nejvyšších ústavních činitelů tak jasně, že ti, kdo je budou i nadále podporovat, nemají výmluvu, stejně jako neměli výmluvu komunisté po roce 1968. Rostoucí vůle nemalé části občanské společnosti smýt hanbu, kterou ti dva a jejich okolí naší zemi dělají, naznačuje, že ti, kdo spoléhají na občanskou lhostejnost, se nakonec přepočítají. Možná, že už v příštím roce může porážka populistů ve středovýchodní Evropě, k níž musí jednou dojít, začít, a to – podobně jako kdysi porážka komunismu – od Polska.
LIDOVÉ NOVINY: V říjnu jste oslavil 40. výročí od svého kněžského vysvěcení. Jak na tento okamžik vzpomínáte?
HALÍK: Byl jsem vysvěcen v nejužším kruhu za zavřenými dveřmi biskupské kaple v Erfurtu v NDR, na Západ jsem totiž cestovat za normalizace nesměl, jeden z účastníků mého svěcení biskup Reinhard Koch to vylíčil v stále dostupném dokumentu České televize 13. komnata Tomáše Halíka. Když jsem se loučil se svým světitelem biskupem Aufderbeckem, řekl jsem, že nevím, zda se ještě uvidíme. Zahajoval jsem riskantní službu „v ilegalitě“, v „podzemní“ církvi, věděl jsem, že dva z tajně vysvěcených kněží byli tehdy u nás za dodnes nevyjasněných okolností zavražděni, patrně sovětskou KGB.
LIDOVÉ NOVINY: Neměl jste obavu, že by někdo z vašich kolegů zradil a vaši činnost vyzradil?
Možná, že už v příštím roce může porážka populistů ve středovýchodní Evropě, k níž musí jednou dojít, začít, a to – podobně jako kdysi porážka komunismu – od Polska |
HALÍK: Naštěstí nikdo z našeho kruhu nezradil, a tak ani přes nepříjemné výslechy, které jsem zažil, neměla naše StB proti mně důkazy, jen podezření. Jsem vděčný zejména za dobu, kdy jsem patřil do trojice nejbližších spolupracovníků kardinála Tomáška, kteří mu pomohli v přerodu z velmi opatrného hierarchy v mezinárodně uznávaný symbol duchovního odporu vůči režimu, který sehrál svou roli i během sametové revoluce.
LIDOVÉ NOVINY: Proč jste si vybral působení v „podzemní“ církvi, a nikoliv v té „nadzemní“, oficiální?
HALÍK: Tenkrát jsem neměl na výběr: v sedmdesátých letech přijímali do semináře prakticky jen čerstvé maturanty, nikoliv lidi s vysokoškolským titulem a navíc kádrovými skvrnami – já jsem pro svůj styk s Václavem Havlem, Patočkou, kulturním disentem a pro svůj projev při doktorské promoci měl například zákaz působit na vysoké škole. Také jsem nechtěl být loutkou v rukou komunistických „tajemníků pro věci církevní“, kteří aktivní kněze překládali do pohraničních vesnic nebo jim sebrali „souhlas k duchovenské činnosti“.
Vždy jsem jasně cítil specifické povolání k univerzitní pastoraci – v prostředí intelektuálů jsem se narodil, vyrostl a prožil celý život, jinde bych asi těžko obstál. To se mi splnilo po roce 1989 – a až dodnes pracuji tak, jak jsem se na to připravoval od začátku sedmdesátých let – spojuji kněžskou službu s civilním povoláním, pedagogickou a vědeckou prací univerzitního profesora na necírkevní fakultě.
LIDOVÉ NOVINY: Jste rád, že jste se nakonec v roce 1968 rozhodl nezůstat za hranicemi a vrátit se?
Nechtěl jsem být loutkou v rukou komunistických „tajemníků pro věci církevní“, kteří aktivní kněze překládali do pohraničních vesnic nebo jim sebrali „souhlas k duchovenské činnosti“ |
HALÍK: Jsem rád, i když se mi po Západě, který je mou „biosférou“, často stýskalo. Tak jsem se aspoň snažil, aby naše země byla skutečně součástí Západu, nejen politicky, ale hlavně kulturně. Že Východ není alternativa, to už poznali Havlíček, pak Masaryk a Rádl.Nesnáším zápecnický nacionalismus a zatuchlý provincionalismus. Do sebe uzavřené jednobarevné společnosti degenerují. Asi také proto jsem blízký mladé studentské generaci, která už cítí evropsky a kosmopolitně.
LIDOVÉ NOVINY: Jak rok 1968 vnímáte v kontextu dnešní společenské situace?
HALÍK: Rok 1968 dnes vnímám docela jinak, než jsem ho chápal tenkrát. Tenkrát jsme byli zcela vtaženi do pražského jara, dnes vidím ty události v kontextu globální „kulturní revoluce“ šedesátých let, kdy se hluboce změnilo dosavadní kulturní paradigma, včetně náboženského paradigmatu.
Tehdy se vlivem druhého vatikánského koncilu pozdně novověký „katolicismus“, tato „kontrakultura“ proti moderní kultuře a protestantismu, začal měnit ve skutečnou „katolicitu“ – univerzální ekumenickou otevřenost křesťanství pro globální a zároveň radikálně pluralistickou civilizaci. Ta se už tenkrát rodila a dnes je na svém vrcholu. V tomto dočasně zbrzděném procesu dnes pokračuje papež František.
LIDOVÉ NOVINY: V poslední době o sobě dali vědět kritici papeže Františka, mimo jiné i ti tuzemští. Hrozí církvi schizma?
Nesnáším zápecnický nacionalismus a zatuchlý provincionalismus. Do sebe uzavřené jednobarevné společnosti degenerují. Asi také proto jsem blízký mladé studentské generaci, která už cítí evropsky a kosmopolitně. |
HALÍK: Církev je rozdělená podobně jako před reformací a k jistému schizmatu pravděpodobně dojde. Od církve se už před časem odloučila sekta kolem odpůrce koncilu schizmatického arcibiskupa Lefebvra exkomunikovaného svatým Janem Pavlem, u nás tento směr reprezentují lidé kolem Michala Semína. Je komické pozorovat, jak lidé, kteří se vždy zaklínali především naprostou poslušností vůči papeži, okamžitě obrátili, pokud papež neříkal to, co jim vyhovovalo.
Papež František je právem nejvěrohodnější morální autoritou dnešního světa – je zvláště nápadné, jak svou skromností, lidskou vlídností a autenticitou je naprostým protikladem politických klaunů typu Trumpa – a to i daleko za hranicemi katolické církve. Ultrakonzervativní katolíci, kteří tohoto papeže nenávidí, jsou malou menšinou, ale velmi hlasitou hlavně na sociálních sítích. Patří tam také lidé, kteří nejsou věřící, ale rádi by vnějškový „katolicismus bez křesťanství“ využili k politickým účelům – to jsou některé kruhy americké krajní pravice a u nás lidé jako Václav Klaus.
LIDOVÉ NOVINY: Na čem tento proud staví?
HALÍK: Pohání je panika, že svět, který chtěli řídit, končí. Ti mají své spojence v těch církevních kruzích, pro které blízkost moci je mnohem důležitější než evangelium. K takovým patřil i arcibiskup Vigano, který se mstí papeži za frustraci své touhy po kardinálském biretu rozšiřováním pomluv. Těch se chytají proticírkevně zaměřená média v dojemném dvojhlasu s katolickými tradicionalisty.
Papež František je právem nejvěrohodnější morální autoritou dnešního světa – je zvláště nápadné, jak svou skromností, lidskou vlídností a autenticitou je naprostým protikladem politických klaunů typu Trumpa – a to i daleko za hranicemi katolické církve. Ultrakonzervativní katolíci, kteří tohoto papeže nenávidí, jsou malou menšinou, ale velmi hlasitou hlavně na sociálních sítích. |
Velcí papežové naší doby Jan Pavel II. a Benedikt XVI., které jsem oba dobře z osobních rozhovorů znal, důstojně zakončili jednu dlouhou etapu dějin církve, jejímž hlavním tématem bylo vyrovnání se s modernitou. Moderna však skončila a papež František otvírá novou kapitolu, novou podobu církve pro postmoderní a postsekulární věk.
LIDOVÉ NOVINY: Kopíruje názorové rozdělení v církvi rozdělení ve společnosti?
HALÍK: Rozdělení v církvi má především psychologický základ. Už dávno harvardský psycholog Gordon Allport na základě rozsáhlých empirických výzkumů ukázal, že často v rámci jedné církve žijí dva zcela odlišné typy religiozity. Jednak extrinzivní – vnějšková, pro niž je víra instrumentem k něčemu jinému, například udržení tradic, společenského pořádku a podobně. Tito lidé víru „mají“, vlastní ji. Pak je tu druhý typ: intrinzivní – vnitřní víra lidí, pro něž má víra smysl sama v sobě – ti ve víře žijí.
Ti první mají sklon k autoritářství, dogmatičnosti, ztrnulosti myšlení, úzkostlivosti, netoleranci a agresivitě. Ti druzí jsou naopak tvořivější, tolerantnější, flexibilnější než průměr společnosti. O generaci později psycholog Batson doplnil třetí typ, který je mi nejbližší a který považuji za nejperspektivnější. Víra jako „quest“ – výprava, cesta, neustálé hledání, touha po nekončící cestě na hloubku.
LIDOVÉ NOVINY: Slábne postavení české církve ve společnosti?
Naše společnost není ateistická, jak se stereotypně opakuje. To, co odumírá, je tradiční typ náboženství a církve, vázaný na mizející biosféru, tradiční venkov. Snaha udržovat tento typ lidové zbožnosti pořádáním pseudobarokních „svatojánských slavností“ a božítělových průvodů či „eucharistických kongresů“ je sebeklam. Tyto nápodoby minulosti dnes fungují jako konzumní folklor, který má s vírou málo společného. |
HALÍK: Naše společnost není ateistická, jak se stereotypně opakuje. To, co odumírá, je tradiční typ náboženství a církve, vázaný na mizející biosféru, tradiční venkov. Snaha udržovat tento typ lidové zbožnosti pořádáním pseudobarokních „svatojánských slavností“ a božítělových průvodů či „eucharistických kongresů“ je sebeklam. Tyto nápodoby minulosti dnes fungují jako konzumní folklor, který má s vírou málo společného.
Naše společnost se hlavně skládá z agnostiků, z „apateistů“, kteří proti náboženství na rozdíl od ateistů nic nemají, ale nezajímá je – avšak nemalá skupina, hlavně mezi mladšími a vzdělanějšími, jsou nezakotvení „duchovní hledači“. Těm to, co katolická církev u nás dnes nejčastěji nabízí, zpravidla nic neříká. Ale pokud mají štěstí a narazí na hlubší a věrohodnější typ víry – bez laciné podbízivosti a manipulace mnohých „evangelizátorů“ –, na trpělivé doprovázení, na onu „víru jako cestu“, pak se jí nechají oslovit.
Takové křesťanství se nerealizuje jen v kostele, ale dovede se angažovat v občanské společnosti, v ekologických snahách, při sociální pomoci uprchlíkům a bezdomovcům a podobně. Vím, o čem mluvím: akademická farnost, kterou rozvíjíme už přes čtvrt století, je laboratoří tohoto typu víry a opravdu si nemůže stěžovat na prázdné lavice a nezájem. A zejména mladí kněží, kteří odtud vycházejí, se snaží tento typ víry šířit dál. Mladí lidé touží po víře, která je intelektuálně poctivá, duchovně hluboká a společensky odpovědná.
LIDOVÉ NOVINY: Nakolik příkopy mezi lidmi prohloubily znovuzvolení Miloše Zemana prezidentem a vznik Babišovy vlády?
Nemyslím, že hlavní střet bude mezi ideologickými bloky; skutečnou dynamiku a změnu přinese spíš spojení „tekutého hněvu“, který je v našem světě všude podprahově přítomen, s nějakým novým politickým subjektem, spíše sociálním hnutím než s tradiční stranou |
HALÍK: Doufám, že se dnes alespoň části voličů Zemana a Babiše otevřely oči a trhají si vlasy alespoň tak, jako si dnes trhají vlasy Britové, kteří pochopili, že uvěřit zfalšovaným údajům zastánců brexitu – a z Velké Británie dělat malou – byla kolosální hloupost. Politická scéna se u nás určitě štěpí, spíše demograficky, to ideové a sociální je doprovodný jev.
Nemyslím, že hlavní střet bude mezi ideologickými bloky; skutečnou dynamiku a změnu přinese spíš spojení „tekutého hněvu“, který je v našem světě všude podprahově přítomen, s nějakým novým politickým subjektem, spíše sociálním hnutím než s tradiční stranou.
LIDOVÉ NOVINY: Může to znamenat konec tradičních politických stran?
HALÍK: Ty staré strany jsou ideově a personálně vyčerpané a pro nové chybí téměř všechny předpoklady. ANO je pobočka soukromé firmy podnikatele, u kterého začíná působit neodvratný sebezáhubný mechanismus. Ten zničí každého člověka, o kterém neplatí, že „na svém přestati umí“, prostě mu přestanou fungovat brzdy.
U Zemana je pozoruhodná naprostá absence svědomí, sebekontroly a odpovědnosti. To, že hlava státu, jejíž hlavní úlohou je společnost spojovat, trvale dělá s perverzně škodolibou radostí pravý opak a společnost ustavičně rozeštvává, se muselo na společnosti podepsat. |
U Zemana je pozoruhodná naprostá absence svědomí, sebekontroly a odpovědnosti. To, že hlava státu, jejíž hlavní úlohou je společnost spojovat, trvale dělá s perverzně škodolibou radostí pravý opak a společnost ustavičně rozeštvává, se muselo na společnosti podepsat.
Zatím mu vycházelo to, na co spoléhá jeho vzor Trump: za každou cenu na sebe upoutávat pozornost, když to nejde jinak, stupňujícími se nehoráznostmi a ostudami, nejlépe mezinárodními. Až se jich média nasytí a zaměří se na opravdu důležité problémy ve společnosti a přestanou si ho všímat, balonek splaskne.
