Již v průběhu uplynulých měsíců a zejména v předvolebním období byla letos tradiční diskuse o cenách vodného a stočného na příští rok „obohacena“ o téma změny systému regulace cen vody prostřednictvím „nezávislého“ regulátora, přičemž ambici na tuto roli deklaroval Energetický regulační úřad (ERÚ). A také o ambice zástupců rozličných měst a obcí, kteří o hlasy voličů usilovali sliby o zajištění nízkých cen vody tím, že se vymaní z působnosti specializovaných vodohospodářských společností.
Téměř všechny diskuse však opětně prokázaly, jak málo u nás o tvorbě cen vody víme a jak je díky tomu možné velmi snadno manipulovat laickou veřejností.
Kdo manipuluje nejvíc?
Bohužel je třeba zdůraznit, že letitou cílenou a systémovou manipulaci v tomto směru předvádělo zejména ministerstvo životního prostředí (MŽP), a to nejen vůči občanům této země, ale i navenek – při jednání s představiteli EU. Brusel tak byl léta udržován v domnění, že v tvorbě cen vody v Česku vládne nekontrolovatelný chaos, který využívají ke svému neúměrnému obohacování velké vodohospodářské společnosti, jež si navíc pojistily budoucí zisky dlouhodobými smlouvami při správě vodohospodářského majetku. Postoj EU, která byla nesprávně informována prostřednictvím MŽP, se pak zpětně využíval k legitimizaci postojů domácích úředníků a deformovanému vytváření mediálního obrazu naší vodohospodářské problematiky.
Zároveň se začala šířit informace, podle níž nehodlá Brusel poskytnout dotace na projekty obnovy vodohospodářské infrastruktury, které provozují komerční nadnárodní vodohospodářské společnosti... |
Kvůli tomu se ovšem málem uzavřely kohoutky eurodotací na investice týkající se čištění vod či rekonstrukce zastaralého a nevyhovujícího potrubí, kterým se přivádí pitná vody do domácností spotřebitelů či se odvádí voda do čistíren odpadních vod (ČOV). Brusel totiž vyzval (alespoň dle interpretace médií a MŽP) naši zemi ke změně systému regulace cen vody, což si mnozí vyložili jako apel na vznik nového regulačního orgánu, kterým se měl stát ERÚ. Zároveň se začala šířit informace, podle níž nehodlá Brusel poskytnout dotace na projekty obnovy vodohospodářské infrastruktury, které provozují komerční nadnárodní vodohospodářské společnosti.
Nic z toho není ale pravda, což se naposledy prokázalo na společném jednání české meziresortní delegace, které se s unijními představiteli uskutečnilo letos 28. srpna. Na straně EU se přitom zúčastnilo jednání šest reprezentantů ze čtyř sekcí Evropské komise, včetně ředitele Ericha Unterwurzachera, na české straně pak zástupci čtyř ministerstev (místního rozvoje, financí, zemědělství a životního prostředí), přičemž vedoucím naší delegace byl náměstek MMR Daniel Braun.
Opravdu je nutný nový regulátor?
Odpovědi úředníků zastupující dvě generální ředitelství Evropské komise (DG ENVI a DG REGIO), byly přitom jednoznačné: EU naši zemi k vytvoření nového regulátora nenutí, peníze na financování vodohospodářské infrastruktury na systém regulace pod ERÚ neváže a nemá ani problém s dlouhodobostí smluv mezi městy a obcemi – majiteli vodohospodářské infrastruktury – a provozovateli této infrastruktury, což jsou tuzemské i nadnárodní vodohospodářské společnosti.
Značná část vodovodů a kanalizací na našem území byla stavěna v 70. a 80. letech minulého století, často z nekvalitních materiálů a amatérsky, v akcích „Z“... |
Vzhledem k tomu, že tento postoj EU konstatuje úplný opak toho, o čem se snažili léta přesvědčovat veřejnost úředníci MŽP i jimi informacemi zásobovaná média, nikdo o výsledku jednání raději neinformoval. Samo MŽP pověřené zápisem uvedeného jednání ostatně připravovalo zápis několik týdnů a následně vyhlásilo na jeho zveřejnění neoficiální embargo. Minimálně odpovědní úředníci MŽP by ale měli nést za své letité manipulace nějakou odpovědnost – problém byl totiž doveden téměř do stavu, kdy mohla naše země přijít o miliardy na investice do čistoty vod.
A ty jsou zatraceně potřeba. Značná část vodovodů a kanalizací na našem území byla stavěna v 70. a 80. letech minulého století, často z nekvalitních materiálů a amatérsky, v akcích „Z“. Kvůli tomu v současné době mnohé „trubky“ dosluhují, ba přesluhují, voda z nich se ztrácí v zemi – v místech, kde se do obnovy neinvestovalo, až 60 procent. Ztráty přitom hradí konečný spotřebitel, a i díky tomu je ceny vody v některých lokalitách vyšší, než by mohla být.
Cenotvorný mýtus
Právě tvorba cen vody je nicméně předmětem celé řady mýtů. Tím největším je teze, podle které si tuto cenu diktují vodohospodářské společnosti, což je pravda tak zhruba z jedné třetiny. Vlastníky vodohospodářské infrastruktury, což jsou především ČOV a všechny možné „trubky“, jsou totiž v Česku především obce a města (zhruba z 85 procent), která se tím pádem na ceně vodného a stočného také podílejí. Kromě toho jde o takzvanou věcně usměrňovanou cenu, takže své slovo má v této oblasti (a to slovo konečné) i ministerstvo financí.
Zásadní rozdíly cen vody pro občany jsou ovšem dány zejména potřebou obnovovat zastaralé potrubí nebo budovat či rekonstruovat ČOV |
Značná část uživatelů (spotřebitelů) vody se v souvislosti s cenami vodného a stočného také pozastavuje nad velkými regionálními rozdíly cen vody, když „voda je přece jen jedna“. Nikdo si přitom nedal ani kousek námahy s vysvětlením, že to tak není. Například díky tomu, že polovina zdrojů pitné vody u nás pochází z povrchových a polovina z podzemních vod a každá z nich má jinou cenu, přičemž velmi významnou část cen vodného a stočného tvoří poplatky za její využití. Paradoxně několikanásobně nižší je přitom cena vody podzemní, která je obecně kvalitnější.
Zásadní rozdíly cen vody pro občany jsou ovšem dány zejména potřebou obnovovat zastaralé potrubí nebo budovat či rekonstruovat ČOV. K této obnově přistupují představitelé obcí i měst různě, obecně lze ale konstatovat, že v této oblasti více než kde jinde platí, že „každý dobrý skutek musí být spravedlivě potrestán“. Vyšší ceny vodného a stočného totiž lidé platí obvykle v místech, kde se do obnovy investuje, což ale zároveň znamená, že ve vodohospodářské oblasti takové obce či města neprojídají svou budoucnost.
Na druhou stranu se ale investice financují především právě z cen vodného a stočného, a ceny vody jsou proto v případě zodpovědných majitelů a provozovatelů vyšší. Naopak tam, kde je cena vody nízká, se obvykle do obnovy neinvestuje – otázkou ale je, jak dlouho a jestli vůbec poteče z příslušných kohoutků kvalitní voda.
Dotační berlička
Vždy záleží na místní situaci, schopnosti cenových vyjednavačů, typu zdroje vody a odpovědnosti majitelů a správců vodohospodářského majetku za kvalitu tohoto majetku, která přímo souvisí s kvalitou pitné vody |
V této souvislosti je také nutno zmínit, že rekonstrukce potrubí nebo ČOV není levná záležitost, takže obce či malá města, která se rozhodnou samostatně vlastnit a provozovat vodovody a kanalizace, nedokážou na tyto účely kumulovat dostatek peněz. Mohou si sice pomoci dotacemi z EU, na ty jsou ale navázány další povinnosti, a příslušné investice v praxi stojí nakonec více peněz, než kdyby se do obnovy investovalo bez účasti EU.
I když je přitom vyšší koncentrace uživatelů vody, a tedy větší společenství obcí ve vodohospodářských svazcích praktická, nelze samozřejmě stoprocentně říci, zdali jedno nebo druhé řešení je z pohledu cen vody pro občany vhodnější. Vždy záleží na místní situaci, schopnosti cenových vyjednavačů, typu zdroje vody a odpovědnosti majitelů a správců vodohospodářského majetku za kvalitu tohoto majetku, která přímo souvisí s kvalitou pitné vody. Dobré i špatné příklady se najdou, jak je tomu ostatně vždy a ve všem, na obou stranách.
