Náprava občanského soudního řádu novelizacemi se zcela vyčerpala

Už 55 let se české soudy při řešení sporů ze smluv či rozvodů řídí stejným procesním kodexem. Ten ale podle expertů již vůbec nevyhovuje moderní době, a proto ministři spravedlnosti opakovaně počítali se zahájením prací na novém kodexu. Zatím nejdále postoupily práce za Roberta Pelikána (ANO).

Pracovní komise pod vedením brněnského docenta Petra Lavického již loni představila návrh věcného záměru, k němuž se v polovině května na pražské fakultě uskutečnila první odborná konference. „Nová pravidla procesu musíme koncipovat z hlediska ochrany práv, nikoliv tak, aby vyhovovala soudcům,“ říká docent Lavický v rozhovoru.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

LIDOVÉ NOVINY: Proč považujete za nezbytné nahradit občanský soudní řád (OSŘ) z roku 1963, podle něhož se řídí řízení v civilních věcech?

LAVICKÝ: Současný kodex vznikl za jiných společenských a politických podmínek a je založen na ideologii, která je dnes nepřijatelná. Opustil mnoho klasických institutů, které označil za buržoazní, a naopak otevřel civilní řízení oficiózním zásahům, aby měl stát kontrolu nad soukromými záležitostmi svých občanů.

Do takřka každého řízení například mohl vstoupit prokurátor a též národní výbor nebo společenská organizace. Zákonodárce měl také za cíl vytvořit takzvaný jednotný proces, v němž by se nerozlišovalo mezi sporným a nesporným řízením. To však mělo za důsledek řadu deformací, které ani více než stovka novel po roce 1989 úplně neodstranila.

LIDOVÉ NOVINY: Byl vývoj po roce 1989 postupem kupředu, nebo se proces spíše stále zamotával?

LAVICKÝ: V prvních letech se spíše odstraňovaly relikty minulé doby, byť zdaleka ne všechny a zdaleka ne důsledně. Vývoj po roce 2000 pak přidával různé dílčí prvky a instituty, ale v duchu Járy Cimrmana bych to nazval tak, že se český zákonodárce stal průkopníkem slepých uliček v oblasti civilního procesu. Výsledek je tristní – na původní ideologicky nepřijatelnou kostru byly nalepovány četné novely, takže se z OSŘ stal předpis bez jasné koncepce, jehož ustanovení si protiřečí, těžko se vykládá a aplikuje.

Možnost jeho nápravy cestou novelizací se zcela vyčerpala a je třeba připravit nový předpis, který bude založen na jasné a jednoznačné koncepci. Díky tomu půjde případné nejasnosti snadno vyložit s ohledem na základní myšlenky a principy kodexu. Tímto směrem jde návrh věcného záměru nového civilního řádu soudního, který jsme loni představili.

LIDOVÉ NOVINY: Od soudců padá názor, že se jim podle dnešního kodexu soudí dobře a změny nejsou třeba. Nakolik jsou vaše výhrady akademické a nakolik jsou změny nezbytné i pro praxi?

LAVICKÝ: Soudci vnímají řadu věcí jako samozřejmé a neuvědomují si, že to je problematické. Příkladem je přetrvávající kontrola dispozičních úkonů ze strany soudu, což je relikt z dob socialismu. V praxi to znamená, že třeba když chcete změnit žalobu, závisí na soudu, zda to připustí nebo ne, žalovaného se nikdo na nic neptá. Přitom by to mělo být tak, že žalobce vede spor proti žalovanému a zájmem obou stran je, aby o jeho předmětu bylo rozhodnuto, soudu do toho v zásadě nic není.

Dnešní úprava je pohodlná pro soudce, ale pro účastníky je to nepraktické. Když totiž soud změnu žaloby nepřipustí, tak musí vzít žalobu zpět a podat ji znovu, či zbytek nároku žalovat v jiném řízení.

Takových příkladů je v OSŘ několik, například soudní smír uzavřený stranami musí schválit usnesením soud. Přitom klasická úprava je, že strany uzavřou smír, ten se zaprotokoluje a tím řízení končí. Je to přece dohoda stran, do které soudu nic není.

A asi největším dokladem problémů dnešního kodexu je úprava koncentrace řízení. Ta dnes stanovuje velmi přísnou hranici, od které nelze předkládat nové důkazy. Zejména ve složitých sporech je to nesmírně nepraktické, protože strany pak nemohou reagovat na průběh dokazování. Soudci na to reagují tak, že jsou velmi vynalézaví při obcházení paragrafů o koncentraci – strany záměrně nepoučují o koncentraci, takže ze zákona nemůže nastat, případně jednání neodročují, nýbrž přerušují, nebo místo přípravného jednání nařizují takzvaný jiný soudní rok.

Není to kvůli jejich libovůli, ale pokud chtějí založit rozhodnutí na pravdivě a úplně objasněném skutkovém stavu, jsou nuceni obcházet pravidla, podle kterých by měli postupovat. To je nejlepší ukázkou, v jak nepřijatelném stavu současný kodex je.

LIDOVÉ NOVINY: Je proto cílem tvůrců nového kodexu, aby bylo soudní řízení vstřícné k lidem, než aby se podle něho „hezky soudilo“? V čem by se to mělo projevovat?

LAVICKÝ: Vyplývá to z historického vývoje, kdy stát zřídil soudy pro prosazování práva a v podstatě zakázal svépomoc. Proto je třeba pravidla procesu koncipovat z hlediska ochrany práv, a nikoliv tak, aby vyhovovala soudcům. Soudce je třeba mít na paměti, ale nemůže to být primární hledisko. Pro soudce je třeba jistě pohodlné, pokud některá rozhodnutí vůbec nemusí odůvodňovat. Strany se ale nedozvědí důvody, které soud k rozhodnutí vedly.

LIDOVÉ NOVINY: Pro svůj materiál jste si zvolili za hlavní inspirační zdroj dosud účinný rakouský kodex z roku 1895. Co říkáte na kritiku, že to je návrat do 19. století?

LAVICKÝ: Návrat do 19. století to určitě není a moc dobře to vědí všichni, kdo tyto názory říkají. Pokud jsme chtěli napsat kodex s jednoznačnou koncepcí, v moderní době jsme si mohli vybrat takzvanou liberální koncepci, na které byl postaven napoleonský civilní řád soudní nebo původní – nikoliv současné – znění německého civilního řádu soudního, nebo koncepci sociální, jejímž hlavním představitelem byl Franz Klein, tvůrce rakouského kodexu z roku 1895. Ten modifikoval pravidla, která dopadají do zjišťování skutkového stavu.

Strany nesmějí lhát či zamlčovat podstatné informace a soudu se ukládá daleko aktivnější role – může klást otázky, provádět důkazy i bez návrhu apod. Tato koncepce se ukázala být natolik životaschopnou, že ji převzala naprostá většina evropských států, ostatně u nás platila až do roku 1950.

Nevycházeli jsme z původního znění, ale z aktuální verze, včetně osvědčených názorů doktríny a stanovisek soudů. Nepřebírali jsme slepě jedno ustanovení za druhým, ale prověřovali jsme, co vyhovuje a co ne, co by případně šlo ponechat z naší dnešní úpravy, kde se lze inspirovat v jiných zemích. Navíc bych rád připomněl, že náš návrh má podporu tuzemských i zahraničních akademických špiček, což by se asi těžko stalo, kdyby to byl myšlenkově zastaralý koncept.

LIDOVÉ NOVINY: Sluší se také zmínit, že převzetí rakouské úpravy bylo jasné zadání od ministra spravedlnosti Roberta Pelikána.

LAVICKÝ: Ano, na tom jsme se shodli, ale odpovídalo to i přesvědčení všech členů pracovní skupiny a dřívějšímu usnesení odborného kolegia pro občanské právo působícího při Ústavu státu a práva.

LIDOVÉ NOVINY: Zatím zní nejhlasitější odpor z Nejvyššího soudu, kterému chcete výrazně překopat úpravu dovolání. Je to jen kvůli tomu, nebo mají tamní soudci jinou představu o rekodifikaci?

LAVICKÝ: Nejvyšší soud hájí úpravu dovolání, kterou si sám pro sebe v roce 2012 připravil. Jeho stanovisko tedy nelze považovat za nezaujaté. Objektivně je zřejmé, že současná úprava je zcela nevyhovující. Stačí ostatně jen poukázat na to, jak častým předmětem rozhodování Ústavního soudu se stala, jaký vzrůst nápadu věcí Nejvyššímu soudu měla za následek nebo jak vysoký je podíl dovolání končících odmítnutím.

Návrh právní úpravy dovolání ve věcném záměru je psán z pohledu nutnosti poskytování soudní ochrany v demokratickém právním státě, nikoliv z hlediska ochrany zájmů Nejvyššího soudu. Možná také proto letos v lednu kolegium pro občanské právo při Ústavu státu a práva tuto úpravu na rozdíl od Nejvyššího soudu podpořilo, byť samozřejmě o dílčích otázkách v rámci zvolené koncepce se diskuse vedla.

LIDOVÉ NOVINY: Vaše představy jsou v příkrém rozporu s tím, co hlásal v roce 2014 předseda velké rekodifikační komise pro civilní proces, místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala. Jeho představou byl jednotný kodex pro všechna řízení v civilních věcech – od žaloby až po insolvenci.

LAVICKÝ: Předpokládám, že komise zpracuje své připomínky k našemu materiálu. Je pravda, že „velká“ komise chtěla vytvořit komplexní předpis pro řízení sporná, nesporná, exekuční i insolvenční. Podle mě jde o slepou uličku, o cosi podobného se pokoušely komunistické kodexy z let 1950 a 1963. To by byl skutečný návrat do minulosti.

Je přece rozdíl mezi tím, když soud řeší třeba spor z kupní smlouvy, když rozhoduje o omezení svéprávnosti nebo rozvodu, když má pouze nuceně prosadit uspokojení nároku již pravomocně a vykonatelně přiznaného rozhodnutím soudu a když je člověk v platební neschopnosti a má více věřitelů. Jednotná pravidla pro natolik odlišné situace nevymyslíte. A pokud je rozlišíte, ale upravíte v jediném kodexu, pak v tom nevidím žádný přínos, akorát vám vznikne nesmírně rozsáhlý předpis.

LIDOVÉ NOVINY: Prosazujete „sociální“ model se silnou rolí soudce, který aktivně zasahuje do řízení. Myslíte, že se k nám nehodí americký model, kdy strany přinesou k soudu materiály, přednesou své projevy, soudce je vyslechne a poté rozhodne?

LAVICKÝ: Jádrem evropského modelu je, aby soudce nebyl jen loutkou na špagátech stran, ale aby společně s nimi nesl odpovědnost, že řízení proběhne pokud možno rychle a dospěje k věcně správnému rozhodnutí. Jinými slovy, aby nebylo vydáno rozhodnutí, které vůbec neodpovídá skutečnému stavu.

Dívat se do USA je ošidné, soudní procesy tam fungují jinak, zdůrazňuje se tam role advokátů a jejich taktiky při vedení řízení, navíc neznají náhradu nákladů řízení a každá strana si výdaje na právníky nese sama. I v civilních věcech jsou tam přítomné laické poroty, s čímž souvisí i otázka odlišné míry důkazů.

Zatímco u nás je třeba vnitřního přesvědčení soudce, které vylučuje rozumné pochybnosti o pravdivosti určité skutečnosti, v USA stačí jen dojem, že je něco „více pravděpodobné, než nepravděpodobné“. Americký proces má kořeny v Anglii, kde ale na konci devadesátých let 20. století přijali reformu, která posílila aktivní roli soudce a systém v mnohém přiblížila kontinentální Evropě. Abych řekl pravdu, přijde mi, že americké procesní právo za evropským vývojem v mnoha ohledech zaostává.

LIDOVÉ NOVINY: Váš materiál akcentuje otázku procesní ekonomie. Jak chcete řešit problém s průtahy, které dnes často vznikají?

LAVICKÝ: Říká se, že odložená spravedlnost je spravedlnost odepřená. Věcně správné rozhodnutí po mnoha letech je úplně stejně k ničemu jako rozhodnutí sice rychlé, ale úplně špatné. Prvostupňový soud musí především řádně a úplně objasnit skutkový stav. Tomu dnes brání úprava koncentrace, která stanoví okamžik, po němž už v zásadě nelze uvádět nové skutečnosti a nové důkazy. Nezohledňuje se však, zda opožděný přednes nebo důkaz bude mít vliv na délku řízení.

My se domníváme, že strany musejí mít možnost efektivně reagovat na vývoj řízení. Věcný záměr proto ukládá stranám povinnost uvádět skutková tvrzení a předkládat důkazy co nejdříve, ale ponechává na úvaze soudce, aby nepřihlédl k opožděnému přednesu, pokud jde o zaviněné protahování řízení. Každý soudce přece pozná, zda jde o přirozenou reakci na vývoj řízení nebo obstrukce.

LIDOVÉ NOVINY: Civilní proces dnes zná několik cest, jak rychle získat exekuční titul pro věřitele, soud přitom však rezignuje na zjišťování toho, jak to skutečně bylo a kdo je v právu. Jak chcete řešit, aby soudy jen nedávaly „razítka“ na vše, co jim přijde na podatelnu, pokud žalovaný nereaguje?

LAVICKÝ: Současná úprava obsahuje jednu zásadní slepou uličku, kterou je takzvaná fikce uznání nároku, pokud žalovaný nereaguje na takzvanou kvalifikovanou výzvu zaslanou soudem nebo nedorazí na přípravné jednání. Ta situace je řešitelná cestou kontumačního rozsudku. U nás máme extrémně úzké pojetí, kdy lze rozsudek pro zmeškání vydat jen tehdy, když žalovaný bez omluvy zmešká první jednání. Nemáme žádnou úpravu pro zmeškání žalobce.

Chceme zavést systém, kdy bude vydán kontumační rozsudek, pokud se některá ze stran nepodílí na řízení, nevyjádří se, nedostaví se, byť jí v tom nic nebrání. Vychází se z domněnky, že nemá nic, co by mohla uvést na svou obranu, a stav popsaný v žalobě se proto považuje za pravdivý. To ale jenom za předpokladu, že žalobní tvrzení nejsou v rozporu s obsahem spisu. Urychlovat řízení tedy lze, ale nástroji, které jsou k tomu vhodné.

LIDOVÉ NOVINY: V minulém volebním období ministerstvo spravedlnosti plánovalo zavést takzvané náhradní doručení i u platebního rozkazu. To by znamenalo rychlou cestu k exekučnímu titulu. Není už toho zrychlování moc?

LAVICKÝ: Takové postupy jsou nám všem v komisi proti srsti. Je ale třeba říci, že praxe si bohužel stejně cestu najde. Dnes to často funguje tak, že se už ani nenavrhuje vydání platebního rozkazu, soud žalobu doručuje žalovanému pomocí obyčejné výzvy, u níž je možné náhradní doručení. Součástí výzvy je ale dotaz, zda souhlasí s rozhodováním bez jednání s tím, že pokud se nevyjádří, pak se má za to, že souhlasí. Jelikož žalovanému reálně doručeno nebylo, tak se samozřejmě nevyjádří, takže pak soud rozhodne klasickým rozsudkem.

Obvykle jde o věci pod deset tisíc korun, kde odvolání není přípustné a věc může jít rychle do exekuce. Promítá se v tom škodlivá představa, že pokud někdo podá žalobu, je automaticky „poctivým“ věřitelem, a naopak žalovaný „nepoctivým“ dlužníkem. To by se přece mělo ukázat až na konci řízení! Klíčovou zásadou každého procesu je, že musejí být slyšeny obě strany. Pokud budeme koncipovat řízení tak, že druhou stranu nepotřebujeme, můžeme ušetřit čas a vydávat rozsudky hned po podání žaloby…

LIDOVÉ NOVINY: Jakým opatřením ve vašem materiálu by se mělo řízení nejvíce urychlit?

LAVICKÝ: Velkým problémem je dnešní systém opravných prostředků, kdy jsou některé námitky – například podjatost – zkoumány opakovaně, skoro až do nekonečna. Také se řetězí opravné prostředky proti různým procesním usnesením, čímž se oddaluje rozhodnutí ve věci samé. Chceme jasně oddělit opravné prostředky proti rozsudkům a proti usnesením. Proti nim bude přípustná stížnost, ale ne vždy ji půjde podat samostatně, ale bude třeba ji spojit se stížností v jiné otázce nebo s odvoláním proti rozsudku ve věci samé.

To by mělo přispět k tomu, aby řízení proběhlo rychle a plynule. Předpokládá se dále, že například vady řízení by bylo možné v odvolání či ve stížnosti uplatňovat, jen pokud je strana předtím u soudu I. stupně vytkla. Jinak se také přistupuje k zákazu novot v odvolacím řízení.

LIDOVÉ NOVINY: U dovolání chcete zavést odkladný účinek. Co je hlavním důvodem této zásadní změny?

LAVICKÝ: Jde o problém, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení ruší pravomocná a vykonatelná rozhodnutí, podle kterých už bylo plněno. Prolomení právní moci je v hrubém rozporu s požadavkem právní jistoty. Právní moc by měla představovat jednoznačnou pečeť, na kterou se každý může spolehnout, že věc je definitivně vyřízena. U nás tomu tak není. Navíc je-li zrušeno rozhodnutí, je někdy třeba vracet plnění, které už podle něj bylo poskytnuto. Kvůli tomu může být třeba se znovu soudit.

Proto nám přijde vhodnější úprava, že se z dovolání stane řádný opravný prostředek a plnit se bude až po rozhodnutí Nejvyššího soudu. O přípustnosti dovolání bude rozhodovat odvolací soud – ten nejlépe ví, zda je v řízení sporná právní otázka, kvůli které je třeba odložit právní moc a vykonatelnost. Chceme ale umožnit podání dovolání v určitých případech, i pokud odvolací soud dovolání nepřipustil. V případě tohoto takzvaného mimořádného dovolání by ale nebyla odložena vykonatelnost, a proto se plnění neoddálí.