Pokud se vládě něco nepodaří natolik, že to změní životy mnoha tisíců lidí, náprava by měla být rychlá. Platí to o Nařízení vlády č. 366/2013 Sb. o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím. Právním paskvilem Rusnokovy vlády se stala část třetí, a to u společné části domu v paragrafu pět, bodu tři:
„Podlahy jsou společnými částmi domu, vyjma podlahových krytin v bytě a všeho, co je spojeno s položením či usazením a s funkcí příslušného druhu podlahových krytin, spolu s případnou kročejovou protihlukovou izolací a s tepelnou izolací, je-li součástí podlahové krytiny a nezasahuje do společných částí domu.“
Toto nedomyšlené ustanovení výrazně zhoršilo životní podmínky lidí především v panelových domech, jichž je v České republice za léta socialismu hodně. Nařízení vlády škodí, protože pokud podlahové krytiny nejsou součástí domu, nemůže jejich skladbu a důsledky použití zkontrolovat stavební úřad. Je to z jeho pravomoci tímto ustanovením vyjmuto.
Peklo z života
Pokud si někdo zvolí výměnu krytiny a nedodrží předepsané technologie, svému sousedu, obvykle o patro níže, udělá z života peklo. Hluk se šíří i při sebemenším dotyku s plovoucí podlahou, protože se změní v rezonanční desku. Občan (vlastník nebo nájemce) se ohledně nápravy může obrátit pouze na Výbor společenství vlastníků jednotek, nebo na soud.
Soudní řešení znamená, že občan musí nejprve požádat o změření zvukové neprůzvučnosti, což stojí peníze, a po špatném výsledku požádat soud, aby uložil nápravu, a pokud nenastane, opět se na něj obrátit. Je to na léta a jde o zbytečné zatěžování soudů věcmi, které mohou vyřešit stavební úřady, a především v podstatně kratší době.
Diskuse, že může být každému lhostejné, jakou krytinu si majitel bytu na podlahu položí – linoleum, korek, koberec či plovoucí podlahu –, končí, když uživatel jiného bytu zjistí, že se laminátová plovoucí podlaha změnila v ozvučnici a šiřitele natolik nepříjemných hlukových imisí, že se život změní v nepříjemný a někdy až nesnesitelný. Jaké vztahy z toho mezi obyvateli domu vzniknou, není třeba dokazovat.
Napravitelný důvod závady
Ten, kdo si nechá plovoucí podlahu instalovat nebo si ji položí sám, by měl dodržet požadavky stanovené normou ČSN 73 0532 (Akustika – Ochrana proti hluku v budovách a posuzování akustických vlastností stavebních výrobků), a tudíž vyhlášku ministerstva pro místní rozvoj (MMR) č. 268/2009 Sb. z 9. ledna 2012, která změnila vyhlášku č. 268/2009 Sb. o technických požadavcích na stavby v paragrafu 2 bodu 1.
Ustanovení této vyhlášky se uplatní též u zařízení, změn dokončených staveb, udržovacích prací, a paragraf 14 Ochrana proti hluku a vibracím, bod 1 stanoví, že stavba musí zajišťovat, aby hluk a vibrace působící na osoby a zvířata neohrožovaly zdraví a zaručovaly noční klid. Jenže vlastníci či nájemníci bytů šetří na nepravém místě a protihlukové podložky pod plovoucí podlahy příliš nedávají. V mnoha domech po celé republice tak vznikly podmínky bydlení, které neodpovídají schváleným standardům. Dokonce ani těm ze socialismu.
„Mělo by se – je třeba“ jsou bez kontroly fráze. Je však třeba připomenout, že v novostavbách tento problém není, neboť developeři, kteří plovoucí podlahy v bytech provádějí, normu i vyhlášku MMR dodržují a neprůzvučnost podlahové konstrukce je v novém bytě obvykle kvalitní.
Zásadní, již uvedenou chybou, již lze při pokládce plovoucí podlahy obvykle objevit, je, že laminátové podlahy nemají pod sebou certifikovanou tlumící vrstvu a nejsou odsazeny od stěn tři až pět milimetrů, a proto se zvuk šíří dolů i do stran. Důvod závady je zřejmý, dohledatelný a napravitelný.
Emisemi hluku postižený vlastník bytu ve stejném domě se ale dnes kvůli nařízení vlády na stavební úřad obrátit nemůže. Žaloby k soudu lidé obvykle vzdají, protože nevědí, jak prokázat, že soused má špatně provedenou podlahu. V kontradiktorním řízení nese žalobce důkazní břemeno a nepochybně se mu nepodaří přesvědčit souseda, aby nechal (ne)průzvučnost své podlahy změřit. A na stavební úřad by šel marně.
Kontrolní měření
Obrátit se na Výbor společenství vlastníků jednotek či družstva je sice možné, protože mají právo vyžadovat, aby každý byt byl nezávadný, ale opět by jejich snaha musela směřovat k soudu. Ten vychází žalobě vstříc, neboť společenství vlastníků se může domáhat ochrany hmotných práv a pod správu společných částí domu lze zahrnout vše, co uspokojuje potřeby vlastníků bytů, včetně dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení.
Je proto možné dovodit aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek k podání žaloby ve správním soudnictví (paragraf 65 odstavec 1), v níž se dovolává ochrany svých hmotných práv, „byť by se tato hmotná práva dotýkala i právní sféry jednotlivých vlastníků bytových jednotek“(Nejvyšší správní soud 31. března 2014, č. j. 4 As 149/2013-31). Tímto právním názorem se vláda v roce 2013 u svého nařízení č. 366 neinspirovala.
Jinými slovy Výbor společenství vlastníků jednotek by se mohl obrátit na soud s tím, že jeden z vlastníků provedl úpravu krytiny podlahy tak, že narušuje práva ostatních vlastníků. Ale opět jsme u důkazu. Bylo by zřejmě nutné nejprve požádat soud, aby rozhodl, že se v inkriminovaném bytě provede kontrolní měření. A jsme u toho, že se záležitost potáhne roky, nehledě na špatné soužití v domě. Soudní řešení rychlou nápravu nepřinese.
Jen jeden bod
Vláda by proto měla své nařízení ve veřejném zájmu opravit. „Veřejný zájem“ sice právní řád České republiky obsahově nevymezuje, ale vyskytuje se v řadě právních předpisů. Z povahy věci lze dovodit, že jde o zájem, který lze označit za obecný či veřejně prospěšný, případně za zájem společnosti jako celku (Nejvyšší správní soud 23. října 2003, č. j. 2 As 11/2003 – 164).
Stačí přiznat, že krytinu podlahy může na žádost vlastníka jiného bytu zkontrolovat stavební úřad, zda splňuje normu a příslušné vyhlášky. A aby se toto právo nedalo zneužít k šikaně, žadatel například zajistí na své náklady odborné změření (ne)průzvučnosti podlahy a její krytiny, a pokud stavebním úřadem zkontrolovaná podlaha bude v normě, nebude mít nárok na proplacení nákladů. Existují i jiné nástroje, jak se případné zlé vůli bránit, přičemž současné nástroje na ochranu hlukem postiženého občana, respektive jeho rodiny, jsou minimální a v reálném životě skoro žádné.
Na opravu svého nařízení vláda nepotřebuje Parlament ani podpis prezidenta. Stačí upravit jen jeden bod a životy mnoha lidí se změní k lepšímu. Takovou pomoc od své vlády si občané nejen zaslouží, ale měla by ji i považovat za svou povinnost. Součinnost ministerstva pro místní rozvoj je proto samozřejmá.
Pokud se vládě něco nepodaří natolik, že to změní životy mnoha tisíců lidí, náprava by měla být rychlá. Platí to o Nařízení vlády č. 366/2013 Sb. o úpravě některých záležitostí souvisejících s bytovým spoluvlastnictvím. Právním paskvilem Rusnokovy vlády se stala část třetí, a to u společné části domu v paragrafu pět, bodu tři:
„Podlahy jsou společnými částmi domu, vyjma podlahových krytin v bytě a všeho, co je spojeno s položením či usazením a s funkcí příslušného druhu podlahových krytin, spolu s případnou kročejovou protihlukovou izolací a s tepelnou izolací, je-li součástí podlahové krytiny a nezasahuje do společných částí domu.“
Toto nedomyšlené ustanovení výrazně zhoršilo životní podmínky lidí především v panelových domech, jichž je v České republice za léta socialismu hodně. Nařízení vlády škodí, protože pokud podlahové krytiny nejsou součástí domu, nemůže jejich skladbu a důsledky použití zkontrolovat stavební úřad. Je to z jeho pravomoci tímto ustanovením vyjmuto.
Peklo ze života
Pokud si někdo zvolí výměnu krytiny a nedodrží předepsané technologie, svému sousedu, obvykle o patro níže, udělá z života peklo. Hluk se šíří i při sebemenším dotyku s plovoucí podlahou, protože se změní v rezonanční desku. Občan (vlastník nebo nájemce) se ohledně nápravy může obrátit pouze na Výbor společenství vlastníků jednotek, nebo na soud.
Pokud si někdo zvolí výměnu krytiny a nedodrží předepsané technologie, svému sousedu, obvykle o patro níže, udělá z života peklo. Hluk se šíří i při sebemenším dotyku s plovoucí podlahou, protože se změní v rezonanční desku. |
Soudní řešení znamená, že občan musí nejprve požádat o změření zvukové neprůzvučnosti, což stojí peníze, a po špatném výsledku požádat soud, aby uložil nápravu, a pokud nenastane, opět se na něj obrátit. Je to na léta a jde o zbytečné zatěžování soudů věcmi, které mohou vyřešit stavební úřady, a především v podstatně kratší době.
Diskuse, že může být každému lhostejné, jakou krytinu si majitel bytu na podlahu položí – linoleum, korek, koberec či plovoucí podlahu –, končí, když uživatel jiného bytu zjistí, že se laminátová plovoucí podlaha změnila v ozvučnici a šiřitele natolik nepříjemných hlukových imisí, že se život změní v nepříjemný a někdy až nesnesitelný. Jaké vztahy z toho mezi obyvateli domu vzniknou, není třeba dokazovat.
Napravitelný důvod závady
Ten, kdo si nechá plovoucí podlahu instalovat nebo si ji položí sám, by měl dodržet požadavky stanovené normou ČSN 73 0532 (Akustika – Ochrana proti hluku v budovách a posuzování akustických vlastností stavebních výrobků), a tudíž vyhlášku ministerstva pro místní rozvoj (MMR) č. 268/2009 Sb. z 9. ledna 2012, která změnila vyhlášku č. 268/2009 Sb. o technických požadavcích na stavby v paragrafu 2 bodu 1.
Ustanovení této vyhlášky se uplatní též u zařízení, změn dokončených staveb, udržovacích prací, a paragraf 14 Ochrana proti hluku a vibracím, bod 1 stanoví, že stavba musí zajišťovat, aby hluk a vibrace působící na osoby a zvířata neohrožovaly zdraví a zaručovaly noční klid. Jenže vlastníci či nájemníci bytů šetří na nepravém místě a protihlukové podložky pod plovoucí podlahy příliš nedávají. V mnoha domech po celé republice tak vznikly podmínky bydlení, které neodpovídají schváleným standardům. Dokonce ani těm ze socialismu.
Zásadní chybou, již lze při pokládce plovoucí podlahy obvykle objevit, je, že laminátové podlahy nemají pod sebou certifikovanou tlumící vrstvu a nejsou odsazeny od stěn tři až pět milimetrů, a proto se zvuk šíří dolů i do stran. Důvod závady je zřejmý, dohledatelný a napravitelný. |
„Mělo by se – je třeba“ jsou bez kontroly fráze. Je však třeba připomenout, že v novostavbách tento problém není, neboť developeři, kteří plovoucí podlahy v bytech provádějí, normu i vyhlášku MMR dodržují a neprůzvučnost podlahové konstrukce je v novém bytě obvykle kvalitní.
Zásadní, již uvedenou chybou, již lze při pokládce plovoucí podlahy obvykle objevit, je, že laminátové podlahy nemají pod sebou certifikovanou tlumící vrstvu a nejsou odsazeny od stěn tři až pět milimetrů, a proto se zvuk šíří dolů i do stran. Důvod závady je zřejmý, dohledatelný a napravitelný.
Emisemi hluku postižený vlastník bytu ve stejném domě se ale dnes kvůli nařízení vlády na stavební úřad obrátit nemůže. Žaloby k soudu lidé obvykle vzdají, protože nevědí, jak prokázat, že soused má špatně provedenou podlahu. V kontradiktorním řízení nese žalobce důkazní břemeno a nepochybně se mu nepodaří přesvědčit souseda, aby nechal (ne)průzvučnost své podlahy změřit. A na stavební úřad by šel marně.
Kontrolní měření
Obrátit se na Výbor společenství vlastníků jednotek či družstva je sice možné, protože mají právo vyžadovat, aby každý byt byl nezávadný, ale opět by jejich snaha musela směřovat k soudu. Ten vychází žalobě vstříc, neboť společenství vlastníků se může domáhat ochrany hmotných práv a pod správu společných částí domu lze zahrnout vše, co uspokojuje potřeby vlastníků bytů, včetně dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení.
Výbor společenství vlastníků jednotek by se mohl obrátit na soud s tím, že jeden z vlastníků provedl úpravu krytiny podlahy tak, že narušuje práva ostatních vlastníků. Bylo by však zřejmě nutné nejprve požádat soud, aby rozhodl, že se v inkriminovaném bytě provede kontrolní měření. |
Je proto možné dovodit aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek k podání žaloby ve správním soudnictví (paragraf 65 odstavec 1), v níž se dovolává ochrany svých hmotných práv, „byť by se tato hmotná práva dotýkala i právní sféry jednotlivých vlastníků bytových jednotek“(Nejvyšší správní soud 31. března 2014, č. j. 4 As 149/2013-31). Tímto právním názorem se vláda v roce 2013 u svého nařízení č. 366 neinspirovala.
Jinými slovy, Výbor společenství vlastníků jednotek by se mohl obrátit na soud s tím, že jeden z vlastníků provedl úpravu krytiny podlahy tak, že narušuje práva ostatních vlastníků. Ale opět jsme u důkazu. Bylo by zřejmě nutné nejprve požádat soud, aby rozhodl, že se v inkriminovaném bytě provede kontrolní měření. A jsme u toho, že se záležitost potáhne roky, nehledě na špatné soužití v domě. Soudní řešení rychlou nápravu nepřinese.
Jen jeden bod
Vláda by proto měla své nařízení ve veřejném zájmu opravit. „Veřejný zájem“ sice právní řád České republiky obsahově nevymezuje, ale vyskytuje se v řadě právních předpisů. Z povahy věci lze dovodit, že jde o zájem, který lze označit za obecný či veřejně prospěšný, případně za zájem společnosti jako celku (Nejvyšší správní soud 23. října 2003, č. j. 2 As 11/2003 – 164).
Na opravu svého nařízení vláda nepotřebuje Parlament ani podpis prezidenta. Stačí upravit jen jeden bod a životy mnoha lidí se změní k lepšímu. Takovou pomoc od své vlády si občané nejen zaslouží, ale měla by ji i považovat za svou povinnost. Součinnost ministerstva pro místní rozvoj je proto samozřejmá. |
Stačí přiznat, že krytinu podlahy může na žádost vlastníka jiného bytu zkontrolovat stavební úřad, zda splňuje normu a příslušné vyhlášky. A aby se toto právo nedalo zneužít k šikaně, žadatel například zajistí na své náklady odborné změření (ne)průzvučnosti podlahy a její krytiny, a pokud stavebním úřadem zkontrolovaná podlaha bude v normě, nebude mít nárok na proplacení nákladů. Existují i jiné nástroje, jak se případné zlé vůli bránit, přičemž současné nástroje na ochranu hlukem postiženého občana, respektive jeho rodiny, jsou minimální a v reálném životě skoro žádné.
Na opravu svého nařízení vláda nepotřebuje Parlament ani podpis prezidenta. Stačí upravit jen jeden bod a životy mnoha lidí se změní k lepšímu. Takovou pomoc od své vlády si občané nejen zaslouží, ale měla by ji i považovat za svou povinnost. Součinnost ministerstva pro místní rozvoj je proto samozřejmá.
