Ústředním problémem novodobé evropské velmocenské politiky je německá otázka. Její základ tvoří, že Německo, centrální evropská mocnost s obrovským potenciálem, je příliš silné, aby bylo běžnou evropskou zemí, a zároveň příliš slabé, aby Evropu ovládlo. Řešením německé otázkyje uspořádání, které by bránilo přehnaným německým ambicím, a současně by uprostřed Evropy nevytvářelo mocenské vakuum.
Po takřka třech stoletích, kdy bylo Německo hlavním evropským bojištěm, přinesl první pokus o řešení německé otázky Vídeňský kongres v letech 1814 až 1815. Byl vytvořen Německý spolek 40 států, v němž hrály hlavní roli Rakousko a Prusko. Spolek bylnatolikdecentralizovaný,aby nebyl agresivní, aledostatečněcentralizovaný, aby byl schopný společné obrany. Toto uspořádání se osvědčilo, protože zabránilo velké evropské válce.
Integrace do dvou institucí
Poté však Otto von Bismarck, první německý kancléř v letech 1871 až 1890, využil sílu německého nacionalismu a sjednotil Německo pod pruským vedením. Nějakou dobu Bismarckova prozíravost, umírněnost a diplomatické umění řešily německou otázku. Po jeho odchodu však císařské Německo odhodilo všechny zábrany a agresivní politikou během několika let zahnalo koloniální rivaly Velkou Británii, Francii a Rusko do protiněmecké koalice.
Evropská unie a NATO měly Německo svázat se západními mocnostmi, a tím zabránit jeho solitérnímu jednání. Válkou zdevastované Německo toto řešení přijalo jako možnost pro svou morální rehabilitaci, hospodářskou obnovu i záruku bezpečnosti. |
Obě světové války jsou příkladem nezvládnutí německé otázky. Meziválečné versailleské uspořádání pak ukázkou jejího špatného řešení. Versailleská mírová dohoda Německo ponížila a obrala o území, ale geopoliticky posílila. Po druhé světové válce Spojenci krátce uvažovali o rozdělení Německa na minimálně čtyři státy a jeho deindustrializaci. V západní části se nakonec rozhodli jít cestou integrace Německa do Evropské unie a NATO.
Tyto dvě instituce měly Německo svázat se západními mocnostmi, a tím zabránit jeho solitérnímu jednání. Válkou zdevastované Německo toto řešení přijalo jako možnost pro svou morální rehabilitaci, hospodářskou obnovu i záruku bezpečnosti. EU, respektive Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství, a NATO byly fungujícím řešením německé otázky.
Civilizovaná součást Evropy
Německo ani v jedné z obou institucí nehrálo, a ani nechtělo hrát vůdčí roli. V NATO dominovaly USA a Němci je dlouho respektovali jak obecně, tak jako vůdčí zemi Západu coby politické entity (k nelibosti Francouzů). V EU Němci přenechali neformální politické vedení a iniciativu Francii výměnou za legitimitu. Německo se stalo stoupencem evropské integrace, což s sebou neslo ochotu podřizovat se. A to ku prospěchu a prosperitě jeho i ostatních členů Evropského společenství.
Evropská integrace Německu umožnila návrat do pozice hospodářsky nejsilnějšího evropského státu a obnovu legitimity coby civilizované součásti Evropy |
Snad poprvé v evropských dějinách bylo mezi Francii a Německem nastoleno nejen přátelství, ale především rovnováha, z níž dlouho profitovaly obě mocnosti. Francie se zbavila německé hrozby a stala se politickým lídrem Evropy – evropská integrace a zapojení Německa bylo způsobem, jak posilovala vlastní váhu. Německu pak umožnila návrat do pozice hospodářsky nejsilnějšího evropského státu a obnovu legitimity coby civilizované součásti Evropy.
Tuto rovnováhu vychýlily ve prospěch Německa tři faktory. Prvním bylo sjednocení Německa, druhým rozšíření EU o země střední a východní Evropy, které historicky byly v německé sféře vlivu a hospodářsky se napojily především na něj, třetím pak zavedení eura, které Německo strukturálně posílilo nejen na úkor Francie. Paradoxní je, že euro bylo podmínkou francouzského prezidenta Françoise Mitterranda v letech 1981 až 1995 pro sjednocení Německa, jehož se obával.
Evropská unie
Evropská integrace stála na paritě moci Francie a Německa, jež je však dnes iluzí. Noční můra generála Charlese de Gaulla, francouzského prezidenta v letech 1959 až 1969, se stala skutečností. Německo momentálně dominuje EU, přestože po této dominanci jeho politické elity netouží, ale německé zájmy je budou svádět i nutit ji stále více využívat. Doba, kdy se Němci potřebovali omlouvat, skončila. Stále sice zůstávají oddáni evropské integraci, ale už se jí nechtějí obětovat.
Evropská unie se může pod vedením Německa posunout k větší integraci okolo tvrdého jádra, anebo tento tlak na integraci nevydrží a začne se rozpadat |
Evropská unie se může pod vedením Německa posunout k větší integraci okolo tvrdého jádra, anebo tento tlak na integraci nevydrží a začne se rozpadat. Klíčová bude role Francie, a jak naloží se skutečností, že ve vztahu k Německu tahá za kratší konec provazu. V každém případě Německo přerostlo EU. Namísto unie ukotvující Německo je Německo ukotvující EU.
Smyslem NATO bylo zabránit Sovětskému svazu (SSSR) v okupaci západní Evropy. Německo bylo do NATO integrováno, aby obrana západní Evropy dávala strategický smysl a aby Němci neměli pokušení využít „faustovské“ sovětské nabídky v podobě „neutrálního“ sjednoceného Německa. Německo se stalo součástí západních vojenských struktur, a dokud ho SSSR přímo ohrožoval, představovalo spolehlivého spojence USA.
Soulad s americkými zájmy
S rozpadem Sovětského svazu a koncem jeho hrozby přišlo NATO o nepřítele, a tudíž i o svůj účel. Američané usilovali o NATO jako o vojenskou alianci politického Západu vedenou USA, jež prosazuje jeho zájmy a hodnoty ve světě, což se nelíbilo státům „staré“ Evropy, zejména Německu.
NATO závisí na USA a jejich ochota bránit Evropu je založena na ochotě Evropanů jednat v souladu s americkými zájmy |
Nástupnický stát SSSR Rusko dnes považuje za hrozbu pouze část členů NATO. Jeho členské země mají odlišné zájmy a představy o hrozbě, respektive necítí se ohroženi žádným vnějším nepřítelem, a mizí společný raison d’etre. Žádná vojenská aliance přitom nemůže bez společného nepřítele dlouhodobě existovat. Buď si najde nový, jasně definovaný cíl, nebo se časem rozpadne.
Pro Američany je NATO dosud institucí, jejíž pomocí si udržují vliv v Evropě. Kvůli poklesu jeho akceschopnosti, neshodě na zájmech a neochotě většiny evropských členů adekvátně přispívat na obranu, USA mohou začít dávat přednost bilaterální spolupráci se státy, s nimiž mají společné zájmy a které jsou ochotné spolupracovat – pravděpodobně zejména Velká Británie a země střední a východní Evropy.
NATO vždy bylo nástrojem amerického vlivu, z čehož Evropané profitovali, ale pokud nebude z amerického hlediska plnit roli, Američané začnou dříve či později hledat jiné cesty. NATO závisí na USA a jejich ochota bránit Evropu je založena na ochotě Evropanů jednat v souladu s americkými zájmy.
Postmoderní velmoc
Německo se na rozdíl od východní Evropy necítí ohroženo Ruskem, ale spíše jeho prezidentem Vladimirem Putinem a jeho realpolitikou. Se sankcemi vůči Rusku sice kvůli Ukrajině souhlasilo, ale například o ropovodu Nord Stream II s ním nadále jedná, a v současnosti vystupuje proti přísnějším americkým sankcím vůči němu.
Německo je postmoderní velmocí, která se upíná na globální problémy, respektive své zájmy ztotožňuje či prosazuje řešením těch globálních. Vojenskou sílu odmítá jak z přesvědčení, tak proto, že jí nedisponuje. Pro Německo často nejsou mezinárodní spolupráce a integrace prostředky, ale cíli. |
Německo je exportní velmoc, a proto potřebuje stabilní mezinárodní obchodní prostředí, a nechce, aby se NATO proti někomu vymezovalo – považuje ho spíše za instituci kolektivní obrany s politickým posláním než za vojenskou alianci. Německo nezpochybňuje americké vedení NATO, ani o ně neusiluje – ztělesňuje alternativní přístup, pojetí i priority.
Americké a německé zájmy a představy se rozcházejí ve všech aktuálních tématech – od smyslu NATO, výdajů na obranu a vztahu k Rusku přes migraci a islamismus až po klimatickou dohodu a volný obchod. Němci jsou nejvíce pacifistickým evropským národem, paradoxně však v poslední době prosazují vznik armády EU. Pokud ji tvrdé jádro EU začne budovat, NATO to ještě více oslabí,a to i kdyby to nebylo záměrem. Německo a USA se totižrozcházejí v zájmech, hodnocení hrozeb i v hodnotách.
USA jsou moderním národním státem, tradiční velmocí uplatňující své partikulární zájmy všemi prostředky včetně vojenských. Německo je postmoderní velmocí, která se upíná na globální problémy, respektive své zájmy ztotožňuje či prosazuje řešením těch globálních. Vojenskou sílu odmítá jak z přesvědčení, tak proto, že jí nedisponuje. Pro Německo často nejsou mezinárodní spolupráce a integrace prostředky, ale cíli.
Vojensky nejsilnější
Zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA tyto rozdíly zvýraznilo, ale nezpůsobilo. Němci jsou stále vzdáleni tomu opustit pohodlí amerického bezpečnostního deštníku. Jejich dlouhodobá opozice k řadě iniciativ vůdčí země NATO však musí mítnásledky. Nakonec jsou to vždy zájmy, které určují mezinárodní politiku.
Velkým paradoxem je, že pokud Německo začne dávat dvě procenta HDP na obranu, získá potenciál stát se opět i vojensky nejsilnějším evropským státem |
Politické a bezpečnostní struktury, které Německo pevně držely, se začínají rozvolňovat a Německo z nich, byť nesměle, vystupuje. EU je založena na vztahu Francie a Německa a pro NATO má zásadní význam vztah vůdčí země NATO USA a ústřední evropské velmoci Německa, přičemž kvalita obou vztahů se mění. Německo se osamostatňuje a přerůstá své institucionální zakotvení. To nutně neznamená agresivitu a snahu ovládnout Evropu, je to však realita, která bude mít následky.
Je paradoxní, že instituce, které úspěšně řešily německou otázku, vytvořily podmínky pro její návrat. Německo se stalo hospodářsky nejsilnějším evropským státem již za studené války, po sjednocení, rozšíření EU a zavedení eura je nejpozději od finanční krize i politicky nejsilnějším evropským státem Evropy. A velkým paradoxem je, že pokud začne dávat dvě procenta HDP na obranu, získá potenciál stát se opět i vojensky nejsilnějším evropským státem. Německá otázka je každopádně zase na stole.
