Britská centrální banka (Bank of England) sehrála klíčovou roli při nacistické konfiskaci československého zlata po okupaci „Rest-Tschechei“ v březnu 1939, ačkoli se Londýn zavázal zmrazit veškerá aktiva Československé republiky ve Spojeném království. Vyplývá to ze zprávy, kterou úředníci britské centrální banky vypracovali v roce 1950 k „očištění“ jména své instituce, ale která následně zůstala nezveřejněna. Až v úterý 30. července 2013 ji Bank of England vyvěsila na svých stránkách v rámci první fáze digitalizace archivu.
Šlo o zlato, jež Národní banka Československá v průběhu třicátých let deponovala při Bance pro mezinárodní vyrovávání plateb (BIS) se sídlem v Basileji, která slouží jako banka centrálních bank. Britská centrální banka v roce 1939 BIS předsedala a z tohoto titulu spravovala značnou část jejího zlata ve svém trezoru na londýnské Threadneedle Street.
Do toho nám nic není
Po 15. březnu 1939 se z československých státních úřadů stala protektorátní správa podřízená Berlínu. V nově zveřejněné zprávě se uvádí, že 21. března 1939 obdržela Bank of England z Basileje požadavek na převedení 5,6 milionu tehdejších liber ve zlatě z účtu číslo 2 na účet číslo 17 (v nynějších cenách by šlo zhruba o 736 milionů liber). „Banka, ačkoli ji do toho nic nebylo, si byla docela jistá, že účet číslo 2 byl účtem Národní banky Československé, a předpokládala, že účet číslo 17 náleží německé Reichsbank. Částka byla téhož dne převedena a menší část ještě následujícího dne,“ píše se ve zprávě.
„Zhruba čtyři miliony liber ve zlatě poslané na účet číslo 17 byly mezi 21. a 31. březnem 1939 převedeny dál na konta belgické, respektive nizozemské centrální banky, zbytek byl prodán v Londýně,“ dohledali v roce 1950 bankovní úředníci.
Dne 22. března 1939 obdržel guvernér britské centrální banky telefonát od svého francouzského protějšku, který ho vyzval, aby Paříž a Londýn společným úsilím odradily Banku pro mezinárodní vyrovávání plateb od převádění československých aktiv do německých rukou. Ten to však odmítl s tím, že by bylo špatné a nebezpečné pro budoucnost banky či jakéhokoli členského státu snažit se z politických důvodů ovlivnit rozhodnutí, jež je plně v pravomoci jejího prezidenta.
Obrácené reparace
Je ironií dějin, že Banka pro mezinárodní vyrovávání plateb byla původně založena za účelem usnadnění splácení německých válečných reparací po první světové válce. V roce 1939 ji Berlín využil ke konfiskaci majetku porobeného spojence dohodových mocností.
Mezinárodní protokoly britské vládě znemožňovaly zabránit Bank of England v uposlechnutí požadavku Banky pro mezinárodní vyrovnávání plateb na převod zlataInformace o převodu zlata pronikla v květnu 1939 do britského tisku, kde vyvolala kontroverzi, ač se pozornost tehdy soustředila spíše na kroky Banky pro mezinárodní vyrovávání plateb, nikoli Bank of England. Ministr financí se guvernéra britské centrální banky písemně dotázal, zda má nadále v držení nějaké československé zlato, avšak dostalo se mu jen mlhavé odpovědi.
Když přišel z Basileje 1. června téhož roku požadavek na převod či odprodej dalších 860 tisíc liber v zlatě, zažádala Bank of England o dobrozdání britské ministerstvo financí, jež věcí zaúkolovalo vládní právníky. Jenže Banka pro mezinárodní vyrovnávání plateb mezitím urgovala, proč věc vázne, a varovala, že prodlení způsobí nazítří platební potíže. Britská centrální banka proto bez prodlení splnila požadavky Basileje, aniž by vyčkala analýzy vládních právníků.
Nezávislost centrální banky
„Z celé věci je cítit, že se tyto věci děly bez plného zasvěcení vlády Spojeného království, která byla v té době na pokraji války s nacistickým Německem a neměla zájem mu jakkoli politicky či finančně pomáhat. Zdá se, že britská centrální banka tuto pozici podkopávala,“ míní Patrick Jenkins z listu The Financial Times.
Zdroje listu The Financial Times v Bank od England podotýkají, že britský ministr financí při parlamentní interpelaci v červnu 1939 uvedl, že ho vládní právníci upozornili, že mezinárodní protokoly vládě znemožňují zabránit britské centrální bance v uposlechnutí požadavku Banky pro mezinárodní vyrovnávání plateb na převod zlata.
I po vypuknutí druhé světové války bylo prý cílem guvernérů Bank of England zachovat BIS k řešení poválečných problémů. Z toho důvodu prý lpěli na její striktní nestrannosti a neutralitě.
Máslo na hlavě
„Banka byla svázaná s perspektivou mezinárodního finančnictví a spolupráce centrálních bank. Příliš se starala o zachování statusu Londýna coby mezinárodního finančního centra,“ poznamenává profesor historie Beville Wylie, který se věnuje osudu zlaté kořisti nacistů.
„Ze všeobecné imunity udělené Bance pro mezinárodní vyrovávání plateb je zřejmé, že žádná ze sedmnácti vlád, jež byly signatáři původní dohody, včetně vlád Británie a Francie, nemohla učinit žádné kroky, aniž by byla připravena i v době míru porušit smluvní závazky,“ zněl i v roce 1950 závěr autorů zprávy.
Pohnutkou k vypracování desetistránkové zprávy prý byly poválečné obavy, že úloha Bank of England nebyla dostatečně doceněna a že její kroky z roku 1939 byly špatně pochopeny. Skutečnost, že ke zveřejnění zprávy dochází až 63 let po jejím sepsání, svědčí o tom, že si bankovní úředníci nebyli příliš jistí přesvědčivostí výsledku svého bádání.
