Nezisková organizace Člověk v tísni nejsou Mirkové Dušínové

Někteří politici i část veřejnosti o neziskovkách v poslední době mluví jako o parazitech či pijavicích státního rozpočtu. Šimon Pánek, šéf nejslavnější a největší české neziskovky, Člověka v tísni, to v rozhovoru překvapivě bere docela stoicky: „Je mi přes padesát, pracoval jsem v několika válkách a katastrofách, dal jsem tomu čtvrt století velmi náročné, často krizové práce, takže mě to ani osobně, ani pracovně nijak neparalyzuje. A že mě to občas štve, no koho by to neštvalo.“

LIDOVÉ NOVINY: Jak se má v této turbulentní době Člověk v tísni?

PÁNEK: Pomineme-li, že svět je možná v nejhorším stavu od druhé světové války, pak se má Člověk v tísni dobře. Už před mnoha lety jsme se vydali na cestu expertní profesionalizace, což je asi také důvod, proč jsme jednou z nejrychleji rostoucích nevládek v Evropě. Pořád o nás panuje představa, že jsme lidé ve vytahaných šedivých svetrech a sandálech, kteří volají: Já dělám dobro, přidejte mi na to! Takoví Mirkové Dušínové, kteří pomáhají, protože nic jiného neumějí.

Taková představa je ale hodně pomýlená. Jsme společnost zaměstnávající asi 1800 lidí, z toho 600 v Česku, rozpočet máme více než dvě miliardy a vnitřně jsme řízeni možná přísněji než tradiční firma, protože jsme neziskovka, a kdyby se něco nepovedlo, je to v podstatě neřešitelný problém. Pohled do našeho vnitřního fungování by asi byl pro velkou část lidí překvapením. Jsme vlastně složitá, sofistikovaně řízená společnost.

LIDOVÉ NOVINY: Dvě miliardy korun je poměrně vysoká částka, jak tyto peníze získáváte?

PÁNEK: Stejně jako prakticky všechny neziskovky, i my se snažíme vybírat peníze od lidí a firem, v našem případě jde asi o deset procent našeho rozpočtu. Všechny ostatní peníze soutěžíme. Část na úrovni krajů v České republice, část na úrovni státního rozpočtu, zčásti jde o peníze z evropských strukturálních fondů, které jdou přes Česko, to je souhrnem nějakých dalších deset až dvanáct procent rozpočtu. Zbytek, tedy asi 80 procent, jsou mezinárodní peníze, například OSN, Světové banky, Evropské unie, případně vlád velkých zemí.

Při takových výběrových řízeních donoři specifikují, co chtějí, třeba podporu vzdělávání v severní Sýrii. V takových případech jde o takzvané uzavřené výběrové řízení, kdy vláda osloví vybrané organizace, které v oblasti působí. Existují i otevřená výběrová řízení, často na úrovni Bruselu, kdy můžeme podat projekt zaměřený na jakoukoli chudou zemi na světě. Pak proti sobě soutěží třeba 1500 projektů z celého světa, přičemž EU zafinancuje 150 z nich.

Na kritiku naší práce občas říkám, že to, co děláme, by mohla plnit i běžná firma, jen by k penězům od státu nepřidala soukromé peníze stejně jako my a navíc by chtěla zisk, takže by na samotnou pomoc nešlo tolik financí. Stát by to vyšlo bezpochyby dráž.

LIDOVÉ NOVINY: Kontrola vašeho účetnictví je, pokud vím, velmi přísná. Neštve vás, že se u Člověka v tísni kontroluje každá koruna, zatímco u mnoha státních zakázek se penězi plýtvalo a plýtvá?

PÁNEK: To by mělo štvát především ty, kteří mluví o tom, že by chtěli být dobrým hospodářem a že by chtěli lépe hlídat státní peníze. Já se za sebe starám o to, zač mohu ručit, tedy abychom peníze používali co nejlépe. Samozřejmě, že kontroly zatěžují, jen loni a letos u nás dohromady proběhlo či probíhá na sto auditů a finančních kontrol, určitě to pro nás představuje finanční zátěž v podobě statisíců, možná milionu korun ročně.

Kdybych o tom mohl rozhodovat, byl bych pro to, aby bylo méně kontrol v neziskovém sektoru a více u velkých státních zakázek, také by se asi ušetřilo více peněz ze státního rozpočtu a troufám si tvrdit, že by to bylo přiměřenější, méně jednostranné, kdy nevládky jsou pod drobnohledem a velké státní struktury či firmy provádějící zakázky státu pod dohledem, řekl bych, slabým...

LIDOVÉ NOVINY: Člověk v tísni za dobu své existence výrazně nabobtnal, jak velkou jste neziskovkou v mezinárodním srovnání?

PÁNEK: Řekl bych, že jsme středně velcí. Skýtá to některé výhody. Určitě jsme flexibilnější než ty opravdu velké neziskovky, jejichž rozpočty dosahují třeba jedné miliardy eur. Pořád u nás nefungují odcizené vztahy velké korporace, lidé z Člověka v tísni se mezi sebou znají. Jsme ze střední Evropy, takže jsme finančně přece jen méně nároční než třeba norské, americké nebo britské neziskovky, což je určitá výhoda. Jsme ale zároveň natolik velcí, že nežijeme projekt od projektu jako některé malé neziskovky. Můžeme více investovat do rozvoje systémů, řízení, softwaru, do lidí či do controllingu.

LIDOVÉ NOVINY: Co všechno se v Člověku v tísni od jeho založení změnilo?

PÁNEK: Mám pocit, že snad úplně všechno, kromě základních pilířů, které jsme si mezi sebou říkali v kuchyňce Lidových novin, kde jsme začínali v letech 1992 a 1993. To znamená, že nelžeme, říkáme to, co děláme, a děláme to, co říkáme. Že za to, co děláme, osobně ručíme, že vysvětlujeme věci, jakkoli jsou složité, a že přijímáme odpovědnost jak za to, co se daří, tak za to, co se nedaří. Že jsme tu pro ty, kterým pomáháme, ne pro sebe nebo pro vlády nebo pro média.

LIDOVÉ NOVINY: Když s ostatními neziskovkami soupeříte o vypsané projekty, vládne mezi vámi ostré konkurenční prostředí?

PÁNEK: Konkurenční prostředí bezpochyby vládne, panuje mezi námi rivalita, což je ale správné, protože nás to nutí se neustále zlepšovat. Na druhou stranu, i když si konkurujeme, spolu velmi snadno a dobře kooperujeme. Nemáme si ostatně co závidět, nejde o peníze, a to vztahy činí podstatně měkčí než v byznysu.

LIDOVÉ NOVINY: Jak těžké je sehnat zaměstnance, když podle výroční zprávy můžete nabídnout spíše podprůměrný plat?

PÁNEK: Na rovinu řečeno, s penězi nám to uplynulé zhruba dva roky opravdu drhlo. Chodí ke mně lidi s tím, že jeli tramvají a viděli inzerát s nabídkou platu na řidiče ve výši 35 tisíc. Oni pro Člověka v tísni pracují již pět let a berou třeba 27, kolem třiceti, podle pozice... My se samozřejmě snažíme vytvářet pro zaměstnance prostředí, aby mohli slušně žít, ale poslední dobou je to na trhu práce těžké.

Pořád jsme zajímavou alternativou pro lidi, kteří nechtějí ani do byznysu, ani do státní správy. Jsme nejviditelnější nevládkou u nás, máme oprávněně pověst organizace, kde se sice hodně pracuje, ale práce je zajímavá, lidé v ní dostávají rychle důvěru a dostanou se k velkým věcem. Určitě nemáme, co se lidí týká, zásadní krizi, nicméně je to těžší než před pár lety.

LIDOVÉ NOVINY: Do první humanitární akce jste se pustil před 30 lety. Za tu dobu jste se musel setkat s velkým lidským utrpením. To musí být dost depresivní a frustrující, neokoráváte citově?

PÁNEK: Když děláte něco, co tváří tvář všem těm obrovským průšvihům přece jen může nějak pomoct, člověka to strašně nabíjí. Dovedu si představit, že kdybych obden četl zprávy ze Sýrie a nemohl vůbec nic udělat, byl bych mnohem frustrovanější. Takhle vím, že navzdory vší hrůze a ohromnému počtu mrtvých má smysl tam pomáhat, protože většina lidí třeba právě v Sýrii přežije a bude chtít jít životem dál.

LIDOVÉ NOVINY: Za rok to bude 30 let od sametové revoluce. Co by dnešní Šimon Pánek vzkázal tomu mladému 21letému studentovi biologie?

PÁNEK: Asi bych mu řekl, aby nepodceňoval to, co mu tehdy říkali jeho rodiče. Totiž, že je naivní, když si myslí, že bude v zemi do deseti let všechno v pořádku. Protože ti, co lhali, budou lhát dál, ti, co kradli, budou krást dál, a ti, co byli slušní, budou slušní nadále. A že to bude trvat nejméně dvě generace, než ze sebe setřepeme morální balast a pokřivení, které nám komunismus způsobil. Já tehdy myslel, že to nebude tak hrozné, a byl jsem evidentně naivní.

A jestli bych něco změnil? Určitě by bylo bývalo lepší, kdyby Člověk v tísni začal mnohem dříve pracovat doma v Česku. Tím myslím práci v oblasti vzdělávání, vedení ke kritickému myšlení, aktivnímu a zodpovědnému občanství, výchově k demokracii. S tím vším jsme začali po nějakých deseti patnácti letech existence a teď vidíme, jak málo jsme se těmto tématům věnovali. Podcenili jsme to, mysleli jsme, že svoboda bude stačit, aby se tohle všechno dalo do pořádku. Jenže jak se ukazuje, svoboda funguje, jen když se na ní strašně pracuje, sama o sobě ne.

LIDOVÉ NOVINY: Jak pociťujete změnu postoje části veřejnosti a politiků k neziskové sféře? Vypadá to, že jste pro mnohé veřejným nepřítelem číslo jedna.

PÁNEK: Podívejte, mě rozhodně neuráží, když se někdo ptá třeba na efektivitu fungování neziskových organizací, jestli nějaká činnost má za ty peníze smysl. Co mně ale vadí, je absolutně nepoučené nálepkování, takové to hledání dalšího hromosvodu, na který je možné svést mizernou náladu části společnosti, která se v době globalizace, transformace a všeho, co s tím souvisí, cítí poražená. Část politiků to dělá plánovaně a je to z jejich strany čistý populismus. Vytvoří dojem ohrožení a pak sebe samé nabídnou jako ty, kteří lid před touto hrozbou ochrání.

Tím hromosvodem nejsou jen neziskovky. V devadesátých letech jím byli třeba podnikatelé, dlouhou dobu Romové a teď jsou jím často i novináři, migranti nebo třeba Brusel. Na druhou stranu, když jsme si loni dělali průzkum, jak nás lidé vnímají, 80 procent respondentů si myslí, že děláme potřebnou a dobrou práci. Upřímně si myslím, že ačkoli to tak nevypadá, realita není zdaleka tak hrozná.

Jsem přesvědčen, že kdyby přijela uprchlická rodina s dětmi a byla ubytována v obci, která by souhlasila s tím, že jim poskytne domov, lidé na ně nebudou házet kameny. Někteří budou mlčet, jiní si v hospodě zanadávají, ale objeví se i ti, kteří jim nabídnou pomoc. Někdo jim dá nábytek, někdo hračky a někdo řekne, proč by tady malý Hassan nemohl hrát s našima klukama fotbal.

LIDOVÉ NOVINY: Takže se kritika některých politiků neziskovek neprojevila negativně třeba na dárcovských příspěvcích?

PÁNEK: Ne, vlastně to funguje naopak. Lidé si řeknou, když jim politici nadávají, já jim tím spíš přispěju. Samozřejmě, že je to ale nepříjemné především pro mladší lidi u nás, a pak pro ty, kteří za podprůměrné platy dělají těžkou práci ve vyloučených lokalitách třeba někde v severních Čechách. Ti si právem říkají, že by jim stát měl spíše zvýšit platy, protože potřebuje, aby se někdo staral o chudé lidi na okraji společnosti, jinak to stejně zaplatí na jiných nákladech. No a místo toho jim politici nadávají.

LIDOVÉ NOVINY: Na jaký projekt z poslední doby jste pyšný?

PÁNEK: Myslím, že fascinující projekt je obnova horských stezek v Nepálu. Po velkém zemětřesení v roce 2015 byly tyhle staletí ručně skládané kamenné stezky mezi jednotlivými vesnicemi narušené. Mělo to velké ekonomické dopady, lidé nebyli schopní prodávat tolik zboží jako v minulosti, měli tím pádem nižší příjem, a navíc se po zemětřesení museli často zadlužit, aby mohli opravit obydlí. Přirozeně to mělo i bezpečnostní dopady, na cestách docházelo k řadě ošklivých zranění.

Proto jsme navrhli projekt, na který jsme dostali od britské vlády desítky milionů korun. Jednotlivé vesnice si stezky opravovaly svépomocí, námi dodaní inženýři pouze kontrolovali kvalitu a během pouhého roku se tímto způsobem podařilo obnovit asi 140 kilometrů stezek a zároveň se vesničanům vyplatily desítky milionů korun, což pro ně byly obrovské peníze. Takže zaplatili svoje dluhy, opravili si cesty a kraj během roku naprosto rozkvetl.

A z domova – naše dlouhodobá práce proti předluženosti domácností, exekucím a liknavosti státu, který má i ve sféře půjčování a vymáhání přiměřeně regulovat a chránit své občany, sice pomalu, ale postupně situaci zlepšuje.