Reaktor ve Fukušimě se (snad) ochlazuje, stejně jako horké hlavy, které kritizovaly české novináře, kteří jeli reportovat na konec světa, do rozvráceného, „radioaktivního“ Japonska. I s chladnou hlavou si nemohu odpustit pár připomínek k práci nejen českých kolegů. Touha být tam, kde se něco děje, a objektivně to zprostředkovávat, je chvályhodná. Bohužel bez znalosti věci bývá výsledkem takové snahy často žvanění bez obsahu. A šířit paniku? To sice prodává, ale není to – přinejmenším – slušné.
V Japonsku jsem měl tu čest dva měsíce působit jako reportér týdeníku Euro při studiu na University of Tokyo. Za ideálních podmínek, kdy vše v zemi klapalo. Před odjezdem jsem se radil s japanology, sháněl mezi vědci relevantní kontakty, na místě ihned mluvil s velvyslancem a v prvním týdnu pobytu sbíral zkušenosti od pěti Čechů v Tokiu... Po dvou měsících jsem z Nipponu odjížděl s pocitem, že je to úžasná země, jíž ovšem rozumím asi tak z jediného promile. Velice, velice povrchně.
Reportáž je risk
Neskonale těžší situaci měli kolegové z MF Dnes, Reflexu, Primy, ČRo Radiožurnálu, České televize či slovenských médií. Ze dne na den byli vhozeni do vod výšky tsunami, aby se po příletu na Naritu učili plavat. Namísto původních reportáží (když ti opatrní Japonci mlží a CNN, BBC nebo novináři agentury Reuters to dělají hůře) jsme se ale dozvěděli expresivně pojaté příběhy typu jak jsme se tam dostávali a jak jsme se snažili utéct, aby nás TO nezasáhlo. Místo lahodného a servírovaného pokrmu jsme nahlíželi do kuchyňky, kde se to kuchtilo a pálilo bez koření, až čmoud odlétal až do jídelny.
Místo reportáží se lidem dostalo příběhů, jak se tam dostat a pak rychle zpět...V českých mediálních výstupech chybějí i hlasy autorit. Kde hovoří starosta Sendaie? Kde mluví vedoucí záchranářů? Lékař? Kde situaci vysvětluje japonský jaderný fyzik? Kde je aspoň nějaká paní Juko Tamijoko, aby nám řekla, co se stalo? Nikdo nikde. To není zpravodajství, to je čirá dojmologie! V horším případě dokonce čteme sondy do hlubin japonské povahy, sepsané po pár dnech v zemi, což je nepochopitelnější výstup nežli letité dílo antropoložky Ruth Benedictové, která v knize Chryzantéma a meč (1946) neváhala zkoumat Japonce na dálku.
Nač je nám vyslání Tomáše Etzlera za ČT, který telefonuje do zpráv (bez videa), že v místě zlobí mobily, hotel se kýve a že se místo výletu šinkansenem prodíral do Sendai 14 hodin? K čemu je čtenáři informace Lucie Suché z MF Dnes, že letěla domů přes Vídeň, a Magdalena Sodomková z Reflexu nás zase z Curychu informuje o strastiplné cestě přes Hongkong, když neletěly českým vojenským speciálem, o jehož využití původně uvažovaly?
Na nic. Je to uměle budovaný statut novinářské celebrity. (Vrcholem byl report hochů z Primy, kteří bez znalosti jazyka národu sdělili, že „podle úsměvů usuzujeme, že se rodina šťastně shledala“.)
Reportáž je risk, povede se, nebo ne. Tak to bylo i s českými novinářskými výsadkáři. Nemá smysl se jim vysmívat, naopak – budiž pochválena snaha dozvědět se víc, možná i riskovat zdraví, neboť se situace měnila každou chvílí. Když se ale výsledek nepovede, a v okolí Sendai to byl žurnalistický výbuch, nemá se z redakční expedice dělat senzace, která plní titulní stránky seriózních novin a hlavní televizní relace.
Český souboj s opravdovou světovostí
„Víte, Martine, opravdu se divím, že v Japonsku – druhé nejsilnější ekonomice světa – není žádný zpravodaj ze střední a východní Evropy. Žádný Čech, Slovák, Maďar. Měli jsme tu jednoho Poláka, ale už odletěl. Asi to bylo pro redakci moc drahé,“ říkal mi předloni Monzurul Huq, prezident The Foreign Correspondents‘ Club of Japan, který sdružuje zahraniční reportéry v Japonsku. Právě odtud, z 20. podlaží budovy na tokijském Júrakučó, se vydávají ti novináři, které vídáme na světových televizích, a ti zpravodajové, kteří píší reportáže pro AP, AFP, Reuters či The International Herald Tribune. Nyní jsou v terénu – a většinou umí japonsky. Naše provinční představa, že vezmeme Máňu, Honzu nebo Davida, pošleme je do apokalyptické zóny a získáme špičkový výsledek, je zcestná.
A co teprve etický rozměr podobných hurá akcí. Podle informací ČESKÉ POZICE se totiž mnozí reportéři až na místě podivovali, že v odlehlejších regionech Nipponu nikdo neumí anglicky. Jenže místo toho, aby si do zničené zóny vzali místního tlumočníka (a také ho po zásluze zaplatili) a byli v obraze, neváhali telefonovat o pomoc. „Vysvětlete jim, že nás tu musí ubytovat, protože jsme novináři.“ „Řekněte jim, že nutně potřebujeme benzín, protože jsme sem přijeli z dálky pracovat.“ Ano, i takové věty měli dotazovaní po mobilu tlumočit nešťastným lidem bez domova, kteří právě zachraňovali životy a svůj majetek.
Do chvíle, než dorazil na místo zvláštní zpravodaj ČT, jsme byli zásluhou ředitele Českého centra v Tokiu Petra Holého informováni více a obsažněji, poněvadž v zemi žije tucet let. TV Nova nechala promlouvat doktoranda z Keió Jana Roda (reportáž z prvního dne po zemětřesení jsme publikovali), jenž se snažil do katastrofického zpravodajství vnášet racionalitu. Stejně tak ČRo Radiožurnál využíval znalostí japanologa Igora Průši, jenž se na prestižní tokijské univerzitě věnuje tamním médiím a paniku šířenou sociálními sítěmi Facebook či Twitter považuje tak trochu za zhoubu doby. Budiž jim za tu práci dík. Je to též ujištění, že novináři nejsou vyvolenými s patentem na pravdu.
Ano, ony báječné Šibíkovy nebo Neffovy fotografie, které uvidíme příští rok na Czech Press Photo, pomohou jitřit v lidech sounáležitost s nešťastnými Japonci a přispějí k charitě. I kdyby však byly celá MF Dnes nebo Reflex sestaveny z agenturních snímků (z nichž některý skoro jistě dosáhne i na prestižnější ocenění World Press Photo), udělaly by úplně stejnou službu.
Když výsadkář, tak magor
Jsou na světě racionální, opatrní novináři. A pak jsou žurnalisté magoři. Příkladem druhého druhu je Francouz Patrick Chauvel, jenž získal i jmenovanou světovou cenu. Fotograf, jehož vynikající kniha vyšla i česky, prošel válkami ve Vietnamu, Kambodži, Íránu, Libanonu, Panamě, Čečensku nebo Afghánistánu a mnohokrát byl raněn. Na Chauvela musela vlastní agentura vymyslet lest, aby jej dopravila domů z válečné zóny!
Když už novinářský výsadkář, pak by měl asi vypadat nějak takhle. Možná by se – čert ví jak, ale určitě ano – dostal mezi padesátičlenné týmy japonských techniků, kteří nonstop makají ve fukušimské jaderné elektrárně. Teprve pak by vyprávěl příběh, který by stál za to.
Přečtěte si i další články o aktuální situaci v Japonsku po zemětřesení a tsunami.
