Nový občanský zákoník má silného spojence – Ústavní soud

Profesor Karel Eliáš, jenž patří mezi hlavní autory nového občanského zákoníku, v rozhovoru mimo jiné říká: „V našich zemích právo půlstoletí nebylo na straně lidí, ale politické moci. To přetrvává ve společenském vědomí. To nezmění ujišťování, že jsme právní stát. Tvrdil to ostatně už Jakeš, a kdo tomu věřil? Někteří politici míní, že změnou zákona změní lidské myšlení. To je svět iluzí! Vědomí o právu se zpožďuje za zákony zhruba o generaci, zejména v soukromém právu.“

LIDOVÉ NOVINY: Několikrát jste veřejně řekl, že bedlivě sledujete, jak soudy aplikují nový občanský zákoník. Jak to vypadá 3,5 roku po jeho účinnosti?

ELIÁŠ: U nás je to o dost jiné než v Québeku. Tam prý Nejvyšší soud tamní občanský zákoník z roku 1991 pár let přehlížel a soudil podle starého. To naši soudci začali na myšlenky platného občanského zákoníku poukazovat už před jeho účinností. A líbí se mi, jak s ním většina pracuje, zejména soudci na okresech.

Pěkné je třeba rozhodnutí jednoho pražského soudu o dědění. Posuzoval závěť, kam zůstavitelka napsala, že vše, co má v bytě, má zdědit její letitá přítelkyně. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových tvrdil, že peníze na účtu zůstavitelky má dostat stát, protože nejsou v bytě, ale v bance. Soud to odmítl. Řekl, že testament nelze vyložit bez respektu k vůli zůstavitelky, protože pak by výsledek ustrnul v bezohlednosti. Na dědičku přešel celý zůstavitelčin majetek.

LIDOVÉ NOVINY: Obecně tedy máte dojem, že to soudci zvládají?

ELIÁŠ: Hloupému soudci nepomůže sebelepší zákon. Chytrý si poradí vždycky. A těch je u nás drtivá většina. Proto mám soudcovský stav v úctě.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik se s novým kodexem sžil Nejvyšší soud?

ELIÁŠ: Je to podobné jako v nižších instancích. Někteří soudci jsou vzdělaní a inovativní, jiní nevybočí ze svých vyjetých kolejí. Také na Nejvyšším soudu jsou některé senáty výborné a snaží se duši zákoníku pochopit a přijmout. Oceňuji třeba Jiřího Spáčila, který proti zákoníku v době jeho příprav často brojil. Dnes s ním pracuje a judikatura jeho věcně-právního senátu je velmi rozumná.

Nedávno řešil případ vypořádání společného jmění manželů (SJM). Jeho součástí byl dům, který po rozvodu manželství bez viny bývalých manželů shořel. Senát vážil, jak SJM ocenit – ke dni jeho zániku, kdy dům ještě stál, anebo bez započtení jeho hodnoty? Jinak řečeno: má jednomu z někdejších manželů připadnout spáleniště oceněné jako zastavěný pozemek? Senát odkázal na kodexové pravidlo, že výklad a použití zákona nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti a nemovitost ocenil k době rozhodování.

No, a pak jsou soudci, kteří mají se zákoníkem problém. V byznysu i mezi právníky se hodně diskutovalo rozhodnutí senátu doktora Drápala (v mezidobí se Ljubomír Drápal přesunul z Nejvyššího soudu na post předsedy Krajského soudu v Praze – pozn. red.), v němž se odmítlo přiznat náležitou váhu dobré víře zástavního věřitele, a přenesl na něho riziko vyvolané jednáním někoho jiného.

Nějaké právní zásady, na něž poukazují přechodná ustanovení občanského zákoníku, přece nenaruší zlatý fond judikatury budovaný po desetiletí ... Budiž, ale i Ústavní soud v respektu k dobré víře dávno zamířil opačným směrem.

LIDOVÉ NOVINY: Bylo jedním z hlavních cílů kodexu překonat některé výdobytky letité rozhodovací praxe Nejvyššího soudu?

ELIÁŠ: Hlavní cíl bylo zavést kontinentální standard. Hodně se podařilo, sem tam něco zůstalo. Například přesah zásady stejnosti životní úrovně dítěte a rodičů do vyměřování výživného. Vydělává-li například rodič, jenž nedostal do péče roční batole, nějakých 300 tisíc, vznikne mu povinnost platit výživné kolem 40 tisíc. To tak malé dítě nemůže spotřebovat. Zbytek se mu v lepším případě uloží na účet, ale to je pak předčasné dědictví, a ne výživné.

Něco se vyválčilo na poslední chvíli. Ještě ve vládním návrhu zákoníku zůstalo letité pravidlo, že po zmeškání lhůty k popření otcovství může takový návrh podat jen nejvyšší státní zástupce. Při projednávání zákonné osnovy v ústavněprávním výboru Poslanecké sněmovny jsem se pozastavil, že to je divné.

Co je nějakému prokurátorovi do tak intimní záležitosti, zda někdo otcem určitého dítěte je, nebo není? Odkazovalo se na tradici, ale tuhle zvyklost založil stalinský zákon o rodinném právu z roku 1949! Nakonec poslanci usoudili, že lepší je svěřit pravomoc soudu. Pokud tedy muž popře otcovství po lhůtě, je na soudu, aby zvážil, zda je závažný důvod, proč zmeškání prominout.

Judikatura přirozeně sledovala platné zákony. Nový kodex se nejednou rozešel hlavně s nimi. Ale soudci šli někdy cestou přísného čtení zákona, ač se měli ctít zásadu „v pochybnostech mírněji“. I to se chtělo posunout. Oproti tomu se leckdy do zákoníku také převedly dobré závěry Nejvyššího soudu.

LIDOVÉ NOVINY: Sžily se soudy s jednou z hlavních novinek, že smlouvy mají být primárně posuzovány jako platné a že se případy absolutní neplatnosti omezily na minimum? Mělo to vést k tomu, že soudy už nebudou rušit smlouvy, jejichž platnost strany nenamítají a jen se kvůli nějaké klauzuli soudí.

ELIÁŠ: Občanský zákoník má v tom směru silného spojence. Je to Ústavní soud. Ten se dlouhodobě vymezuje proti přehnanému prohlašování smluv za neplatné. A do praxe obecných soudů to proniká. Pěkně například rozhodl na Nejvyšším soudě senát Kateřiny Hornochové.

Šlo o případ, kdy stavební úřad povolil nástavbu domu. Tu měl provést zhotovitel podle smlouvy o dílo. Jenže stavební povolení znělo na jednu bytovou jednotku a smlouva zněla na dvě. Soud řešil, nakolik rozpor smlouvy se stavebním povolením atakuje její platnost. V únoru 2015 rozhodl, že smlouva neplatná není a poukázal na různost mechanismů stavebního a smluvního práva.

Ačkoli se třeba v Německu obdobně rozhoduje už od šedesátých let, u nás by byl podobný závěr ještě před pěti lety sotva představitelný. Ostatně, ještě v lednu 2014 se na školení advokátů v Brně soudci Nejvyššího soudu vyslovovali pro neplatnost. K přehodnocení názoru jistě vedly argumenty, které následně zazněly ve prospěch platnosti. Toho si vážím.

LIDOVÉ NOVINY: Na tom případu je patrná i aplikace jedné ze zásad zákoníku, a sice nezávislosti uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného. Jak se k tomu stavějí soudy?

ELIÁŠ: K tomu je už přes 30 judikátů. Z nich je patrný rozumný přístup. Poukázat se dá na nedávné stanovisko kolegia Nejvyššího soudu k omezení svéprávnosti ve vztahu k volebnímu právu. K uvedené zásadě se často vyjadřují správní soudy. Cizinecké právo například záporně posuzuje účelová manželství ve vazbě na žádosti o trvalý pobyt na našem území.

Neúspěšní žadatelé se pokusili argumentovat účelem manželství podle občanského zákoníku. Tím je mimo jiné vzájemná podpora a pomoc. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil, že to je sice pěkné, ale že se cizinecké právo uplatní přednostně. Třeba nežijí-li ti dva spolu a nejsou-li schopni spolu komunikovat v žádném jazyce, je to účelové manželství jak vyšité.

LIDOVÉ NOVINY: Dá se tedy říci, že i ty koncepty a novinky, nad nimiž se vedly teoretické i praktické diskuse, nakonec v aplikační praxi zas takové problémy nečiní?

ELIÁŠ: Diskuse vyvolá každá nová úprava. Mně ten zákoník nikdo neodpáře, ač jsem do něj vše nenapsal a s lecčím v něm nesouhlasím. Předloni prý soudkyně Nejvyššího soudu Pavlína Brzobohatá označila bytové spoluvlastnictví za nejméně vydařenou kapitolu v zákoníku.

Ono je to i tím, že do některých partií mluvilo mnoho hlasů, každý chtěl něco prosadit a ovlivnit. To výsledek poznamenalo. Od té doby se ale judikatura vyvíjí a stabilizuje. Senát, kde doktorka Brzobohatá působí, judikuje s pochopením nové úpravy. Třeba hned v prosinci 2015 elegantně vyřešil konflikt smlouvy o převodu jednotky s předkupním právem.

LIDOVÉ NOVINY: Jak to vypadá s vaším komentářem? Před dvěma lety jste v rozhovoru pro LN říkal, že už máte hotový komentář k paragrafu jedna, který má 80 stran.

ELIÁŠ: A pak jsem se pustil do paragrafu dva ... (smích) Jenže se to zaseklo. Většina možných spoluautorů je už v nějakých týmech, navíc jsou z psaní komentářů unaveni. Komentáře jsou navíc více méně spotřební zboží. Pilíři právní vědy jsou monografie. Sbírám si materiály a dělám studie k tomu, co jsem řadu let odkládal, ke knížce o základech soukromého práva.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se vám zamlouvá komentářová literatura, která zatím k zákoníku vyšla?

ELIÁŠ: Pochopit lze dětské nemoci prvních vydání. Méně již to, že autoři některých pasáží si spíše natřásají vlastní ego, vyčerpávají se kritikou úpravy nebo si vyřizují osobní účty se zpracovateli zákoníku. Praktika ale hlavně zajímá, jak platnou úpravu vykládat a aplikovat. Velké autorské týmy se navíc neubrání výkladovým rozporům, pokud hlavní editor není důsledný.

Vznikly ale také kvalitní výstupy, například svazky o věcných právech pod Spáčilovým vedením nebo obligační právo týmu Milana Hulmáka v komentáři z produkce nakladatelství C. H. Beck nebo Šešinovo dědické právo u Wolters Kluwer. Prostě jsou autoři vzdělaní s poctivou snahou respektovat novou úpravou i ti závislí na starém zákoníku, neochotní vstoupit do nového světa. Je to poznat i na pražské učebnici civilního práva.

A také je skupina chytrých sečtělých právníků fixovaných po zahraničních stážích na cizí právo natolik, že ignorují to zdejší. Například když německé nebo polské právo odmítá hromadnou věc jako jeden předmět, chtějí to odmítnout i tady, i když to máme v našem kodexu opačně.

LIDOVÉ NOVINY: Není to divné, že se někdo nesmířil se změnami účinnými 3,5 roku?

ELIÁŠ: To je normální. V Nizozemsku nebo v Rusku nové kodifikace také provázel povyk. A nejen tam. Přípravu starého všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 provázel rovněž. A v časopisu Právník ze sedmdesátých let 19. století jsem četl nářky, že se připravuje nový civilní soudní řád, a jaké problémy to přinese, a přitom ten josefínský procesní kodex po sto letech všichni umějí, soudci jsou na něj zvyklí a funguje to výborně. Ale když je stavba shnilá, tak co s tím?

LIDOVÉ NOVINY: Zákoník byl opakovaně kritizován jako zbytečně rozsáhlý, že některé instituty jsou nadbytečné nebo zastaralé. Nakolik se to v praxi ukazuje?

ELIÁŠ: Emeritní soudce Ústavního soudu Jiří Nykodým na první kritiku reagoval příměrem z Formanova Amadea. Není tam moc not. Prostě je jich tam tolik, kolik jich být má. Dá se doložit, že většina občanských zákoníků je obdobně objemná. Jistěže jsou instituty, které mají za sebou i tisíce let existence. Proto ještě nejsou zastaralé.

Někdo má za archaismy to, co se tu přes půlstoletí nepoužívalo. Třeba právo stavby nebo odkazy znal ještě náš zákoník z roku 1950. Odkazy jsou upraveny v celé Evropě, dnes tedy kromě Slovenska. Nedávno jsem slyšel v televizi, že prý se nepoužívají. Pochybuji, že to bylo zjištěno slíděním v zásuvkách po obsahu soukromých testamentů. Z praxe mám jiné dílčí poznatky.

Praxe ale také potřebuje čas. Zejména byznys je někdy opatrný, třeba v bankovnictví, a chce si některé novinky analyzovat, ohmatat, zvážit jejich klady a rizika a počká si na vhodnou příležitost. V 19. století byla reálná břemena zatracována jako relikt feudalismu. Po čase se ukázala jejich využitelnost v tržním hospodářství. Co soukromému právu nejvíc uškodí, je inkviziční fanatismus – při tvorbě, novelách, výkladu i při aplikaci.

LIDOVÉ NOVINY: Lze to chápat tak, že řada ustanovení sice není masově využívána, ale mohou se v některých situacích hodit?

ELIÁŠ: Ale tak to bylo vždycky! Vezměte si třeba jednatelství bez příkazu. Za 60 let účinnosti starého zákoníku je k němu pět judikátů Nejvyššího soudu, všechny po roce 2003. Naštěstí se předtím nevyskytl žádný frajer s pokřikem, že se to desítky let nepoužívá a že to zrušíme.

Občanský zákoník je jako švédský stůl. Každý si může vybrat, nač má chuť. A po dobu, co se něco nepoužívá, je aspoň zač vyhazovat na fakultě od zkoušek. (smích) Slyšel jsem si povzdechnout profesora Jana Dvořáka z pražské fakulty, že studenti často neznají základní věci, ale jak je to s rojem včel vlétnuvším do cizího úlu, ví skoro každý.

LIDOVÉ NOVINY: Zákoník vydržel v panenském stavu tři roky a kousek. První novelu jste kritizoval jako zbytečnou...

ELIÁŠ: Spíš jako škodlivou.

LIDOVÉ NOVINY: Proč myslíte? Kritizoval jste například, že se nově výslovně stanoví, že se při prodlení s platbou výživného platí úrok z prodlení. Můžete to vysvětlit?

ELIÁŠ: Občanský zákoník hned v paragrafu 11 stanoví, že se obecná ustanovení závazkového práva, tedy i ta o úrocích z prodlení, přiměřeně použijí i na mimozávazková soukromá práva a povinnosti. Tedy i na to výživné. To Nejvyšší soud na podzim 2016 bohužel přehlédl a ustrnul na staré judikatuře. Ale když na to zákonodárce reagoval u jediného institutu výslovným přiznáním práva na úrok, logicky z toho plyne jeho vyloučení v ostatních případech.

LIDOVÉ NOVINY: Novela byla přijata krátce po tomto stanovisku Nejvyššího soudu. Co s tím měl Parlament dělat?

ELIÁŠ: Zákonodárce se nemá chovat jako zbrklý mladík. Řešit každé divné rozhodnutí ukvapenou novelou není dobré. Rozhodovací praxe má dostatečné samočistící mechanismy.

LIDOVÉ NOVINY: Angažujete se v poradním týmu prezidentského kandidáta Michala Horáčka. To je poprvé, co jste se zapojil do politiky. Proč ho podporujete?

ELIÁŠ: Když se na mne Horáčkův tým obrátil, překvapilo mě to. Řešil jsem to přes dva týdny, mluvil jsem s lidmi, kteří Michala Horáčka dobře znají, a leccos si i jinak zjišťoval. A pak se rozhodl ho podporovat. Když se do něčeho pustím, pak určitě s nasazením. Nevzal jsem to kvůli funkci na chlubení, funkcí mám až dost. (smích).Myslím, že by to byl slušný prezident.

LIDOVÉ NOVINY: Michal Horáček staví kampaň na myšlence změny atmosféry vycházející z Hradu. Nakolik je vám to blízké?

ELIÁŠ: Víte, nemám rád konfliktní situace. Jsem narozen v Býku, držím si odstup, mám rád klid, různá příkoří v sobě spíš dusím a vytočím se k nepříčetnosti jednou za pět let, když jde o něco zásadního. A tak oceňuji, že Horáček nezvolil osobní a vyhrocenou kampaň proti ostatním kandidátům. Je vzdělaný, má kinderstube, rychle se učí. Líbí se mi, že předkládá svou vizi a že to bere srdcem a snaží se svou kampaň poctivě oddřít. Objíždí republiku a mluví s lidmi. Někdy přijdou dva, jindy dvě stovky. Jsem zvědavý, jak to dopadne.

LIDOVÉ NOVINY: Michal Horáček pořádal nedávno debatu, kde jste kromě Jiřího Přibáně a Františka Korbela vystupoval i vy. Na závěr Horáček řekl, že mu z hovorů s občany přijde, že lidí v Česku nemají pocit života v právním státě. Čím to může být, že se právu nedaří přesvědčovat lidi, že je na jejich straně?

ELIÁŠ: V našich zemích právo půlstoletí nebylo na straně lidí, ale politické moci. To přetrvává ve společenském vědomí. To nezmění ujišťování, že jsme právní stát. Tvrdil to ostatně už Jakeš, a kdo tomu věřil? Někteří politici míní, že změnou zákona změní lidské myšlení. To je svět iluzí! Vědomí o právu se zpožďuje za zákony zhruba o generaci, zejména v soukromém právu.

Lidé nepořádají svůj každodenní soukromý život podle zákonů, ale podle toho, jak jsou vychovaní, co odkoukali a jak si navykli. Kdo by si četl v občanském zákoníku, když si jde koupit kabát do obchodu nebo nechat se ostříhat u holiče? Kromě toho na společnost víc než tisíc skvělých nálezů Ústavního soudu zapůsobí veřejné prohlášení některého z hlavních představitelů státu, že nesplní, co mu uložil rozsudek vydaný jménem republiky. A že jich pár bylo!

A své mají na triku i média a akademici. Sto mimořádných judikátů se bere za samozřejmost a projdou bez ohlasu. Jeden se nepovede a následuje smršť kritiky ze všech stran. I proto se snažím některá dobrá a třeba nenápadná rozhodnutí popularizovat.

LIDOVÉ NOVINY: V poslední době se hodně mluví o zániku státu a apokalypse práva. Jsou takto silná slova namístě?

ELIÁŠ: Nemyslím. Žijeme v jiném světě než naši předci. Právo nevzniká jen v národním parlamentu, ohnisek jeho tvorby je víc. Tvůrci práva se často neshodnou. Myslím, že justice je hlavní stabilizační prvek právního světa, opěrný pilíř právního státu, o který se tříští vlny novel. Soudy fungují stovky let stejně v tom, že hledají správné řešení jednotlivých lidských příběhů. Věřím jim v upřímnosti takového úsilí, i když se sem tam něco nepovede. Právní stát je zkrátka hodnota, pro kterou se musí pořád vytrvale pracovat.