O kanibalismu aneb Jak byl sněden Michael Rockefeller

Kanibalismus je jedním z nejvýznamnějších tabu Západu. Předpokládá nejen porušení pátého přikázání, ale lidojedství samo o sobě v západních lidech budí hrůzu. První cestovatelé, kteří navštívili cizokrajné kultury, nezřídka referují o kanibalských hodech, jichž se měli stát očitými svědky – například Francouz Jean de Léry (1536–1613) či německý námořník Hans Staden (1525–1579), kteří žili nedobrovolně mezi jihoamerickými Tupínamby, údajně zažili lidojedství.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Jeden z nejvýznamnějších italských básníků Dante Alighieri (1265–1321) situoval v Božské komedii kanibalismus do předposledního pekelného okruží. Někteří však zpochybňují, že se kanibalismus vůbec někde stal zavedenou kulturní praxí.

Americký kulturní antropolog William Arens v knize The Men-Eating Myth (Mýtus o lidojedství) tvrdí, že antropologové podlehli senzacechtivosti a uvěřili svým domorodým informátorům, kteří je přesvědčovali, že oni sice nejedí lidi, ale jejich sousedé jsou obávaní kanibalové. Antropologové však podle Arense nemají kromě tvrzení domorodců jediný důkaz.

Pověst Asmatů

Disponujeme dostatečným počtem dokladů kanibalismu, přičemž existuje několik jeho antropologických výkladů. Například americký kulturní antropolog Marvin Harris (1927–2001) tvrdil, že lidojedství se vyskytuje tam, kde místní fauna nestačí nasytit lidi živočišnými proteiny. Proto podle něho Aztékové praktikovali kanibalismus. Odhaduje se, že snědli až 250 tisíc lidí ročně, což odpovídá procentu populace.

Nedávno přišel srílanský antropolog Gananath Obeyesekere v knize Cannibal Talk (Kanibalská povídačka) s tvrzením, že přesvědčení o kanibalismu u „těch druhých“ je mnohdy důsledkem mezikulturního neporozumění. Představa kanibala podle Obeyesekera pomáhala u dobyvatelů a kolonizátorů zkonstruovat exotické primitivní kultury, které je nezbytné civilizovat, protože provozují perverzní rituály.

Takovou pověst získali Asmati, kteří ztělesňovali mnohá západní tabu – praktikovali lov hlav a kanibalismus, provozovali ritualizovanou homosexualitu, při vybraných příležitostech si pili vzájemně moč či sdíleli manželky. Asmati již od prvního kontaktu s Evropany s nimi neměli přátelské vztahy.

První je zřejmě navštívil slavný mořeplavec James Cook v roce 1770, jenž vyslal člun proti proudu řeky Kuti. Posádka se setkala s kánoemi obsazenými po zuby ozbrojenými Asmaty. Ti podle svého válečného zvyku vyhazovali do vzduchu hrsti vápna, přičemž námořníci si oblaka prachu vyložili jako kouř po vypálení salvy, a proto spustili palbu. Na konci „prvního kontaktu“ bylo 20 mrtvých námořníků a neznámý počet Asmatů. Tato etnická skupina si ještě hluboko ve 20. století udržela pověst divokých válečníků a lovců lebek.

Důsledek kulturní logiky

„Opravdu si myslím, že bys neměl,“ apeloval prý holandský antropolog René Wassing na Michaela Rockefellera (1938–1961), jenž se rozhodl doplavat pro záchranu, když je Arafurské moře unášelo na převráceném katamaránu od břehů Nové Guineje. „To je v pohodě. Myslím, že to mohu zvládnout,“ oponoval Rockefeller.

To jsou jeho poslední známá slova. Poté se se dvěma prázdnými benzinovými kanystry připevněnými k plovací vestě vydal k břehům Nové Guineje v naději, že dokáže uplavat minimálně deset kilometrů v rozbouřeném moři a dostat se na pevninu. Na rozdíl od něho byl Wassing o několik dnů později zachráněn.

Objevilo se několik scénářů možného osudu Michaela Rockefellera, pokračovatele významného amerického rodu. Jeden tvrdí, že utonul, druhý předpokládá, že ho napadl a zabil žralok. Třetí říká, že Rockefeller sice doplaval k břehům ostrova, ale tam ho naneštěstí vytáhli z vody Asmati, kteří ho následně napadli, zabili a snědli.

Americký spisovatel a cestovatel Carl Hoffman se ve své knize Savage Harvest. A Tale of Cannibals, Colonialism, and Michael Rockefeller’s Tragic Quest for Primitive Art (Brutální sklizeň. Příběh o kanibalech, kolonialismu a tragickém pátrání Michaela Rockefellera po primitivním umění) pokusil vyřešit záhadu Rockeffelerova zmizení při druhé cestě k novoguinejským Asmatům.

Hoffman se připojil k dlouhé řadě těch, kteří pokusili vyjasnit konec syna významné americké rodiny. Na rozdíl od předchozích spisovatelů Hoffman dal s pomocí archivních materiálů a rozhovorů s pamětníky do souvislosti tehdejší geopolitické spory o nizozemskou část Nové Guineje a lokální historii několika asmatských vesnic.

Hoffman na základě svých poznatků dospívá k závěru, že Rockefellera Asmati skutečně zabili a snědli. Podle něho jeho smrt byla v souladu s asmatskou kulturní logikou a reakcí na masakr nizozemského koloniálního úředníka Maxe Laprého, jenž v březnu 1958 při trestné výpravě zavraždil pět Asmatů, aniž tušil, že čtyři z nich byli významní vůdci důležitých asmatských vesnic.

Rozšíření fondu muzea

Michael Rockefeller patřil k přední newyorské rodině. Jeho otec Nelson Rockeffeler (1908–1979) úspěšně působil v politice, v letech 1958 až 1973 zastával post guvernéra státu New York, v letech 1974 až 1977 byl viceprezidentem USA. Byl to ale také velký obdivovatel umění, který v roce 1957 otevřel Muzeum primitivního umění, jež sám založil.

Michael Rockefeller se vypravil na Novou Guineu nejen kvůli vědeckým účelům, kdy s expedicí pobýval u etnické skupiny Dani, ale také aby rozšířil fond muzea. Proto se vypravil k Asmatům, jejichž materiální kultura získala světový věhlas. Ve velkém skupoval artefakty od Asmatů, jimž za jejich výrobky platil tabákem či ocelovými sekyrami.

Rockefeller za směšné částky, na něž ho toto zboží přišlo, získal majetek, jenž byl nedlouho po jeho zmizení odhadnut na 600 tisíc dolarů. Nikde se příliš nezdržoval, rychle se pohyboval od jedné vesnice ke druhé a vyhledával artefakty. Podařilo se mu dostat do vesnic Omadesep a Otsjanep, které sousedily a byly na asmatské poměry rozsáhlé a se zhruba tisícem obyvatel.

Právě v Otsjanepu se odehrál zmíněný masakr pod vedením Maxe Laprého, aby potlačil konflikt mezi místními vesnicemi. Jeho snaha o vymýcení lovu lebek a válčení se odvíjela od nizozemské politiky, jež nechtěla vydat západní část ostrova nedávno založené Indonésii.

Nizozemsko versus Indonésie

V roce 1950 vznikla Indonésie, jejíž politická reprezentace si rovněž nárokovala západní část Nové Guineje, jež v té době patřila Nizozemsku. V letech 1954 až 1957 Indonésie předložila Valnému shromáždění OSN celkem čtyři návrhy rezoluce o připojení Nové Guineje, žádný z nich však neschválilo.

Nizozemsko se své kolonie nehodlalo vzdát, přestože se s ní spojovaly nemalé náklady na provoz. Nizozemský ministr zahraničí Joseph Luns předložil plán na přípravu nezávislosti západní Nové Guineje, na jejíž rozvoj by zpočátku dohlížela OSN, aby zajistila demokratické volby.

Již dříve Nizozemsko zajistilo volby regionálních rad, o nichž doufalo, že přispějí ke zformování politických elit, aby mohla západní část Nové Guineje dosáhnout nezávislosti a samosprávy. „Lunsův plán“ však nepodpořily USA, protože se obávaly, že pokud Indonésie nedostane Novou Guineu, obrátí se k Sovětskému svazu, od nějž Indonésie ve velkém rozsahu nakupovala zbraně a hrozila připojením ostrova silou.

Poradci tehdejšímu americkému prezidentu Johnovi F. Kennedymu doporučovali nepodpořit Lunsův plán, protože nemá valný smysl umožnit sebeurčení Papuáncům se stylem života z doby kamenné. Nizozemsko naopak prezentovalo Novou Guineu jako zemi, jejíž obyvatelé se dávno vzdali praktik lovu hlav či kanibalismu a jsou křesťany. Proto se Leprého trestná výprava, při níž zahynulo pět Asmatů, nevyšetřovala. Nebylo taktické veřejně přiznat, že šlo o snahu potlačit lokální krvavé konflikty.

Lunsův plán

Michael Rockefeller se na Novou Guineu dostal v roce 1961 a v září téhož roku se měl na Valném shromáždění OSN projednávat Lunsův plán, jejž však neschválilo. Po neúspěchu Lunsova plánu Nizozemsko přejmenovalo teritorium na Západní Papua, přidělilo mu hymnu a vlajku, jež měla vlát společně s nizozemskou. Indonéský prezident Sukarno (1901–1970) 19. prosince vyhlásil totální mobilizaci s cílem osvobodit Západní Papuu.

Rockefeller nebyl pouhý baťůžkář, jenž se vydal za dobrodružstvím – byl synem vlivného politika. Naneštěstí pro Nizozemsko zmizel v kritické době a pátrání po něm se odehrávalo ve zostřené politické situaci. Je nutné vzít v úvahu, že USA nakonec hlasovaly pro Lunsův plán, i proto se Nizozemsko maximálně snažilo najít Rockefellera.

Pokud by ho zabili a dokonce snědli domorodci, ukazovalo by to nesmyslnost Lunsova plánu, protože Novou Guineu by nešlo prezentovat jako zemi, jejíž obyvatelé se vzdali „primitivních“ praktik a zvládnou samosprávu. Není divu, že nakonec oficiální zpráva zněla, že Rockefeller zřejmě utonul – připustit zavraždění kanibaly nepřipadalo v úvahu.

Nařízení mlčet

Hoffman bádáním v archivech a rozhovory s pamětníky zjistil, že se již v době intenzivního pátrání objevily informace, že Rockefellera zavraždili Asmatové. Dokonce se vědělo, kdo má jakou část Rockefellerova těla a kdo si ponechal jeho brýle. Misionáři a Hubertus von Peij to zjistili rozhovory s Asmaty z vesnice Omadesep.

Van Kessel o zjištěních informoval svého nadřízeného Nijoffa. Informace se dostaly i k nizozemským vládním představitelům. Podle Hoffmana měli misionáři nařízeno mlčet – v dopise dostali instrukce, že pravda by v tuto chvíli nikomu neprospěla. Vládní představitelé obdrželi informace o zabití Rockefellera 21. prosince, zhruba měsíc po jeho zmizení. Ještě téhož dne bylo oficiálně ukončeno pátrání po obdivovateli primitivního umění.

Později se objevily zprávy, že Asmatové ze strachu z pomsty ukryli Rockefellerovy kosti v tropických lesích. Jediným důkazem, že Rockefeller skutečně doplaval k břehům, by mohly být jeho brýle, o nichž se šířily zvěsti, že je někdo má. A Hoffmanovi se ho podařilo vypátrat, přičemž zaplatil nemalou částku, aby přesvědčil jednoho Asmata, aby mu brýle od majitele obstaral. Dlouhé týdny čekání a vysoká částka v dolarech mu nakonec přinesly zrcadlovky z devadesátých let.

Scénář misionáře Zegwaarda

Pokud sběratele primitivního umění skutečně zabili a snědli Asmati, jeho konec se mohl podle Hoffmana odehrát podle scénáře misionáře Gerarda Zegwaarda. Ten zveřejnil asmatský postup porcování lidského těla a jeho následné přípravy. Nejdříve se oddělovala hlava, nůž se vrazil do hrdla a vedl hluboký řez až k páteři. Následně se vyvíjel rukou tlak proti hlavě tak dlouho, až praskla krční páteř.

Následovalo porcování těla a jeho příprava k hostině. Bambusovým nožem se vedl řez od konečníku po straně trupu až do podpaží a dále přes klíční kost, a zpět po druhé straně. Poté se kamennou sekyrou přeťala žebra, aby se mohl jednoduchým pohybem oddělit hrudník od zbytku těla a daly se vyvrhnout vnitřnosti a mohly připravit na ohni. Oddělená část se pekla, dolní část těla se měla připravit se ságem – škrobovitým práškem, který se vyrábí především ze středu kmene ságových palem.

Speciálně se postupovalo s hlavou, z níž se vyráběla cenná trofej. Nejprve se oddělila spodní čelist a měkká část nosu, a pak se bambusovým nožem vedl řez od kořene nosu k šíji, aby šlo sloupnout kůži ve dvou částech směrem k uším. Hlava se pak držela nad plameny, vyrazila se do ní díra kamennou sekyrou, jež nesla jméno oběti.

Obsah hlavy se vyklepal a vyškrábal bambusovým nožem, aby jej spolu se ságem mohli v noci konzumovat starší muži. Lebka se pak mohla ozdobit brky z ptáka kasuára, mušličkami a korálky, otvory byly zacpané smolou. Tato lebka sloužila v dalším iniciačním postupu a pietně se uchovávala.

Protnutí tří faktorů

Má-li Hoffman pravdu, v příběhu Rockefellera zmizení se protnuly tři zdánlivě nezávislé faktory. Sběratel umění se vydal do oblasti, kterou Nizozemsko prezentovalo jako pacifikovanou a bezpečnou. Kdyby tomu bylo jinak, jak by se mohlo uvažovat o Lunsově plánu?

Rockefeller se pohyboval mezi domorodci, jejichž kultuře málo rozuměl, neovládal jejich jazyk a neměl povědomí o skutečném významu artefaktů, které ve velkém skupoval. Dokázal během pouhých tří týdnů navštívit třináct asmatských vesnice, kde jako v transu fotografoval a nakupoval stovky předmětů.

Když se při své první cestě k Asmatům dostal do vesnice Otsjanep, spatřil nádherné totemy bisj. Asmati je vyřezávají a vztyčují poté, co byl jejich člen komunity zabit, a symbolicky vyjadřovaly přítomnost předků a ducha zabitého, jenž dlel přímo v totemu. Jejich smyslem bylo upokojit ducha zabitého a umožnit jim odebrat se do říše předků safan. Současně připomínaly nutnost nastolit rovnováhu vykonáním pomsty za zabitého. Po završení rituálů se totemy odnášely mimo vesnice do hlubokých lesů, kde nakonec podlehly zkáze.

Skutečnost, že Rockefeller objevil v Otsajenepu totemy bisj neznamenala nic jiného, než že byly dosud aktivní a nebyla nastolena rovnováha. Rockefeller jich několik odkoupil, ale obyvatelé vesnice je nikdy nedodali na určené místo. Evidentně proto, že ještě nebyly bezcennými kusy dřeva. Hoffman se domnívá, že zřejmě symbolizovaly zabité při Laprého masakru.

Soulad s asmatským světonázorem

Při trestné výpravě vedené Laprém byli zabiti čtyři lídři (kepala perang): Osom z vesnice Otsjanep, Akon z vesnice Bakyer, Foretsjbai z vesnice Kajerpis a Samut z vesnice Jisar. Misionář von Peij během rozhovoru 9. prosince 1961 s obyvateli vesnice Omadesep zjistil, že se 17. listopadu vydalo 50 mužů do Pirimapunu, aby tam dopravili požadovaný materiál.

O dva dny později se vydali nazpět domů, přičemž se 20. listopadu ráno zastavili na odpočinek při ústí řeky Ewta. Právě do těchto míst plaval Michael Rockefeller, jenž opustil katamarán o den dříve večer a měl uplavat mnoho kilometrů. V ústí řeky Ewta měli Asmati vytáhnout Rockefellera z vody a zabít ho. Von Peij zjistil, že na zabití Rockefellera se měli podílet hlavně muži Ajim, Pep a Fin. Asmat Dombai se zabitím nesouhlasil.

Hoffman za svého měsíčního pobytu ve vesnici Otsjanep zjistil, že Osoma zabitého Leprém nahradil v postu kepala pereng Fin. Ajim a Pep nastoupili na post zabitého Akona, přičemž Pep si vzdal vdovu po Osomovi. A Dombai, jenž byl proti zabití Rockefellera, pocházel z vesnice Pirien, která jediná neutrpěla ztráty při Leprého trestné výpravě.

Pokud se Hoffmanova zjištění zakládají na skutečnosti a Rockefeller se stal obětí Asmatů, odehrálo se to v souladu s jejich kulturní logikou a světonázorem. Shodou okolností, a aniž to Asmati tušili, zabili potomka významné americké rodiny a jednoho z tamějších lídrů. Z tohoto hlediska mohli být duchové dlící v aktivních bisj, jež chtěl Rockefeller zakoupit, upokojení a odebrat se do safan – rovnováha totiž byla nastolena.

Hoffmanův popis má logiku, je v souladu s asmatskou kosmologií, lokálními událostmi a napjatou mezinárodní politickou situací. Naznačuje, jak geopolitické spory o území ovlivnily osud obdivovatele primitivního umění Michaela Rockefellera, jenž byl v nesprávný čas na nesprávném místě. Život zkrátka někdy tropí hlouposti.