Poslední dny, týdny i měsíce musel i člověk, který se blíže nezajímá o dění v českém právnickém rybníku zachytit jména jako Vlastimil Rampula, Pavel Zeman, Stanislav Mečl, nemluvě o ministru spravedlnosti Jiřím Pospíšilovi (ODS). Ale utvořit si objektivní názor na „kauzu Rampula je poměrně složité, ne-li nemožné.
Kdo z nich je ten dobrý a kdo zlý? Je za „kauzou Rampula“ politika a zápas o vliv na soustavu státních zastupitelství či se jedná o souboj dvou koncepcí, jak mají státní zastupitelství fungovat? Jde o očistu naší justice, nebo prostě jen nechtěně sledujeme neschopnost jedné právnické party zbavit se té druhé za asistence médií?
Jen ve stručnosti: Ministr Jiří Pospíšil váhavě přistoupil ke kroku, k němuž se schylovalo již dlouho, loni v říjnu – odvolal Vlastimila Rampulu z funkce šéfa Vrchního státního zastupitelství v Praze. Ten s rozhodnutím nesouhlasil a podal žalobu, načež jí Městský soud v Praze 17. února vyhověl. Rampula se tedy do funkce vrchního státního zástupce před pár dny vrátil, tudíž musel odejít jeho prozatímní nástupce Stanislav Mečl. A aktuální vítěz bitvy Rampula se pustil zostra do protiútoku.
Staronový šéf po návratu zveřejní video, jak do kanceláře jeho náměstka Libora Grygárka vstupují dva cizí muži, obviní Mečla, ten tvrdí, že to byli policajti, Zeman obviňuje Rampulu, že narušil vyšetřování, Pospíšil čelí tlaku ze všech stran, že ani neumí odvolat jednoho státního zástupce a říká buď já, nebo Rampula, nejvyšší státní žalobce Zeman doplňuje návrh na odvolání Rampuly, ministr připravuje důvody pro kasační stížnost k Nejvyššími správnímu soudu, Rampula ruší Mečlův návrh na odvolání Grygárka... Je to poněkud zmatečné, řekli by možná právníci.
ČESKÁ POZICE se jich tentokrát pokusila zeptat poněkud jinak právě na válku státních zástupců a o jaký jde podle nich primárně problém. Celkem jednoznačně z anketních odpovědí vyplynulo, že jde o politiku (69,6 procenta), nikoli o právo (4,3 procenta). O něco více než čtvrtina respondentů (26,1 procenta) se pak domnívá, že se jedná o mix obojího, či ještě něco jiného.
Tyto dvě obsáhlejší odpovědi válku státních zástupců jednoznačně popisují jako problém politický:
„Válka státních zástupců je nepochybně primárně problémem politickým, což ovšem vyjadřuje též princip absolutní priority politiky před právem, který pod krycím heslem ,moderní demokratický právní stát‘ opanoval euroatlantický prostor již před drahnou dobou. Zatímco myšlenka demokratického právního státu sama o sobě je ušlechtilá, politicky determinovaným adjektivem ,moderní‘ (,modernita‘ v tomto smyslu není nic jiného než synonymum pro politický voluntarismus) se původní idea podle vůle (případně i zvůle) politicky vlivných elit posouvá k volnému (daleko spíše módnímu než modernímu), silně efemérnímu a z právnického hlediska obtížně uchopitelnému modelu améby.
Právo vždy bylo a je z podstaty politické, jakmile však přestane plnit svou brzdnou funkci (že totiž relativně konzervuje některá – nejdůležitější – pravidla chování ve společenských vztazích), stává se pouhým ochranným pláštíkem politiky. Zjednodušeně řečeno: nehodí-li se politice něco, zakáže to právem (právní normou, předpisem, interpretací atd.); hodí-li se jí něco jiného, právem to přikáže nebo povolí. To je v pořádku potud, pokud politika respektuje, že základní hodnoty nemohou právním změnám podléhat v zásadě vůbec, nebo jen ve velmi promyšleném, relativně pomalém tempu, které odpovídá rytmu skutečných změn základních hodnot ve vědomí společnosti, a ,nižší než základní‘ hodnoty toliko uvážlivě, svědomitě a odpovědně.
Válka státních zástupců není ani odvozeně problémem právním, neboť právo problémy této úrovně vůbec nezná, leda v rovině sankční (disciplinární nebo trestní). Státní zástupce je veřejně činný subjekt, dokonce úd státu, tedy může činit pouze to, co je mu právem výslovně dovoleno (jaká je jeho pravomoc a příslušnost). Je-li mu svěřeno vést válku, pak jedině – expresivně řečeno – proti zločinu. O kanibalismu není v právním řádu této země ani slovo. Jediné, co by bylo možno označit za přijatelné, je konflikt právních názorů. To však rozhodně není (nemá být) válka a v celé té kauze ostatně o právní názor prakticky nezakopnete.“
„Situace ve státním zastupitelství je politický problém prvního řádu. Pokud to má být nazýváno válkou, tak je to válka dobra (Zeman, Mečl, Pospíšil) proti zlu (Grygárek, Rampula). Není to žádná rvačka mezi dvěma partičkami, kde jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. Což neznamená, že ,dobří hoši‘ jsou bez chyby a ,zlí hoši‘ nemohou mít v některých právních otázkách pravdu. Nicméně morální a politický rozměr kauzy je jednoznačný. Je to jedna z klíčových bitev o charakter demokracie, kapitalismu a právního státu v České republice.
Pokud má státní zastupitelství být nezávislé na temných částech politiky a byznysu a fungovat podle zásady ,padni komu padni‘, pak z něho musí Libor Grygárek plus pár dalších zmizet a musí se změnit atmosféra mezi státními zástupci. A klíčem ke Grygárkovi je Rampula. Pokud naopak mají nastat opět staré dobré časy, kdy na klíčových místech jsou lidé, kteří slyší, vnímají a postarají se, pak musí zmizet Zeman a jeho spolupracovníci. A klíčem k Zemanovi je Pospíšil. Taková je krajina bitevního pole. Již dlouho se v této zemi nevedl tak důležitý politický zápas.“
Jiní dva právníci jsou sice stručnější, ale mají stejný názor:
„Ze zpráv, které o kauze mám, jednoznačně politický. Odůvodnění své odpovědi v tomto případě bohužel s ohledem na kauzu samotnou nejsem schopen.“
„Politický. Ve slušném státě by logickým důsledkem takových skutečností byla demise vlády a zrušení vrchního státního zastupitelství.“
I tento účastník ankety se kloní k odpovědi a) politický:
„Spíše politický. A navíc do té míry, nakolik politika souvisí s kriminalitou, jde i o problém trestnosti či beztrestnosti kriminality s politickými aspekty.
Opět se však myslím nepodařilo trefně položit otázku. Zajímavější by podle mě bylo položit ji například takto: ,Pospíšil řekl, že buď odejde Rampula, nebo on. Kdo by podle Vás měl odejít?‘“
Další z respondentů naopak nevnímá problém čistě politicky:
„Je to problém právní i politický. Byť by asi mnoho lidí chtělo, aby vynucení práva měli na starost ne-lidé bez jejich chyb a poklesků, bohužel to tak nejde (alespoň ne na tomto světě). A protože je ,law enforcement‘ záležitostí veskrze lidskou, je i záležitostí politickou v míře, v jaké se dotýká zájmů politické elity.
Současnou situaci ve státním zastupitelství sleduji periferně, ale nejsem sám, když se mi zdá, že prohlášení aktérů přesahují všechny meze. Je možné, že pan Rampula nebyl odvolán formálně správně. Netuším a nekomentuji, jak pan Rampula pracoval.
Ale když srovnám věc se soukromým sektorem, je nemyslitelné, aby vedoucí zaměstnanec, jehož zaměstnavatel vyhodí dveřmi, se vracel oknem a ještě řešil, kdo mu chodí po kanceláři. Zdá se, že lidé ztrácí míru, poslední zbytky soudnosti a slušnosti.“
Tento právník zřejmě ohledně „kauzy Rampula“ rezignoval:
„V této věci už jsem se přestal úplně orientovat, pokud se v ní dalo vůbec někdy zorientovat. Chápu, že je celá záležitost úplně špatně.“
Možná jsme ovšem svědky střetu dvou koncepcí, jak nastiňuje tato odpověď za c) nelze specifikovat:
„Při určité míře zjednodušení je za tím střet dvou přístupů k tomu, jak se má státní obžaloba postavit k volání společnosti po postihu hospodářských nepravostí. První přístup má tendenci otevírat všechny kauzy, což se může týkat tisíců osob včetně institucionálních pilířů dosavadního systému. Druhý přístup je srozuměn s tím, že musí dojít k symbolickému stíhání ohraničenému na několik exemplárních případů ke smůle těch, na které padne volba. To umožní uspokojit veřejné očekávání a současně nerozbořit systém.
Není jasné, jestli současné vedení ministerstva spravedlnosti a nejvyššího státního zastupitelství opravdu do důsledků zastává první přístup, otázkou také je, jestli by jej orgány činné v trestním řízení vůbec kapacitně zvládly. Spíše ne. Lidé zastávající druhou koncepci však pociťují vážnou obavu, že státní obžalobu teď opravdu vedou zastánci prvního přístupu a že hrozí něco, co se například v Itálii odehrálo začátkem devadesátých let. A tím docházíme k příčině současného napětí, které přesahuje soustavu státního zastupitelství, ale zároveň nejde jen o politický problém.“
