Sice jde o vcelku unikátní „podnikání“ či výjimečnou občanskou iniciativu, na západě od našich hranic je to ale úplně běžná věc. Vedle přírodních parků či chráněných území zřizovaných a garantovaných státem totiž existují v disciplíně zvané ochrana přírody i výsostně soukromé iniciativy – a to i v podobě přírodních rezervací. Milovník přírody si zkrátka z vlastní kapsy zřídí vlastní území, aby je zasvětil výhradně fauně či floře, a věnuje tomu nemalé prostředky. Jednoduše koupí pozemek a pak už je zcela na něm, jak s ním v zájmu přírody naloží, a tím ho de facto uchrání před všemožnými zájmovými tlaky moderní doby.
U nás ale něco podobného zatím neexistuje a pojem „soukromá přírodní rezervace“ nezná ani příslušná legislativa. Ochranu nad nějakým územím tak vyhlašuje pouze stát. Prvním pokusem, jak prolomit zajeté koleje, je nicméně projekt osmašedesátiletého amatérského ornitologa Miloslava Hromádka. Jako první český milovník přírody si totiž před pěti lety zřídil pod hlavičkou České společnosti ornitologické nedaleko Jaroměře ve Východních Čechách podle vlastní režie a na vlastní pěst první soukromý ochranářský podnik zvaný Ornitologický park Josefovské louky. A vede si v něm vcelku úspěšně.
Žádný „Vstup zakázán“
„Jde mi o to vrátit na tak výjimečné území zajímavý a pestrobarevný život, vždyť tady může vedle sebe v klidu a vzájemné symbióze žít jak šetrně hospodařící člověk, tak příroda v podobě ptáků. Jen prostě chtít a pokusit se tomu vytvořit podmínky. A proč bych se zrovna o to nemohl pokusit já sám jako člověk, který se o ptáky celý život zajímám?“ říká o svém nápadu osmašedesátiletý Hromádko.
Jeho záměrem je postupně zřídit na několika desítkách hektarů místo, které umožní život desítkám ohrožených a vzácných druhů ptáků, a to tak, aby člověk nebyl vykázán za ceduli „Vstup zakázán“. Do Hromádkova parku můžou lidé kdykoliv zavítat pokochat se rozmanitostí ptačí říše a způsobem života ptáků bez nějakého zvláštního omezení – celé území nemá mít žádný plot, natož bránu, či dokonce pokladnu. „Prostě jde o svobodný pohyb a svobodné poznávání. Záleží už na lidech, jak si něčeho takového budou vážit a ptáky budou v jejich prostředí respektovat. Pak můžou uvidět to, co nikdy v životě nespatřili,“ vysvětluje Hromádko.
A i když – jak říká – je to běh na hodně dlouhou trať a projekt se vlastně teprve postupně rozvíjí, nese už teď první výsledky: dříve opuštěné a zanedbané území takzvaných Josefovských luk se pomalu, ale jistě proměňuje v ekologicky funkční pruh země. Z osmdesáti původních ptačích druhů se jich dnes nad kvetoucími loukami prohání na sto padesát, jako třeba vzácná bekanina otavní, téměř vyhynulý vodouš rudonohý či evropsky ohrožený pochop rákosní, navíc se tu začaly objevovat dosud nevídané rostliny, například česnek hranatý, a do nově vybudovaných tůní se vrací drobní živočichové jako vážky a obojživelníci v podobě žab a čolků.
I technický unikát
Nejen to. Ornitologu Hromádkovi, potažmo České společnosti ornitologické, se vlastně podařila i rána do černého: na takzvaných mokřadních loukách kdysi sloužících k získávání kvalitní píce částečně obnovil i místní technický unikát (v roce 2004 byl prohlášen národní kulturní památkou) v podobě důmyslného systému závlahového zařízení z konce devatenáctého století, který sloužil k maximální ochraně a využitelnosti místního mikrosvěta i směrem k živočichům. „Lidi mi říkali, nechoď do toho, zblázníš se. Vždyť žiješ v Čechách a každý ti bude jenom házet klacky pod nohy. A vidíte - dnes můžu klidně prohlásit, že to i přes všechny ty těžkosti u nás v Česku jednoduše jde,“ říká Hromádko.
Dnes má „jeho“ park rozlohu více než jedenáct hektarů s nově vybudovanými osmnácti tůněmi včetně opravených kanálů a hradítek, vybudované hnízdiště pro čápa a stovky nově zavěšených ptačích budek. Každý rok se tu pak odehrává několik akcí jako „Vítání ptačího zpěvu“ na jaře a takového ledňáčka říčního či chřástala kropenatého si jezdí prohlížet desítky škol z celé republiky. „Tím, že se budeme snažit porozumět přírodě a budeme si k ní budovat dobrý vztah, vytváříme vlastně předpoklady svého pozitivního fungování v lidské společnosti,“ popisuje ornitolog.
O západní inspiraci
Jenže i když se jeho projekt v krajině a mezi milovníky přírody bezvýhradně ujal a má i víceméně úřední podporu, stálo ho to nemalé úsilí. Do doby, než to vlastně všechno vypuklo, je potřeba se vrátit o několik desítek let nazpátek: bývalému strojnímu technikovi, který už v mládí coby tramp propadnul kouzlu přírody, respektive ptačí říši, byly totiž velkou inspirací porevoluční návštěvy západní Evropy. „To samozřejmě zajímalo každého, mě ale místo obchodů s úžasným zbožím uhranuly přírodní parky a rezervace,“ líčí Hromádko.
Začal je proto systematicky navštěvovat a mapovat jejich možnosti. A jako ornitolog musel ocenit jejich „výpovědní“ hodnotu. „To byl úplně fascinující zážitek, něco od zoologické zahrady na míle vzdáleného. Prostě jste na způsob safari vtaženi do naprosto neznámého světa. Pomocí důmyslně zbudovaných pozorovatelen sledujete ve skrytu ptáky a zvířata z bezprostřední blízkosti, a to všechno v přírodním svobodném prostředí. Máte možnost bez nějakých klecí či plotů sledovat jejich nejvlastnější způsob života: od hnízdění až po vzájemné chování. Vůbec jsem netušil vzhledem ke zkušenostem s lidmi v Čechách, že je něco takového vůbec možné. Všichni se chovali ohleduplně a byli i k tak nepatrným živočichům plni úcty a respektu. A to jsem za ty roky sjezdil kdejakou rezervaci či chráněné území od Rakouska až po Skandinávii,“ vzpomíná Hromádko.
A jak jinak – sám zatoužil zřídit něco podobného i u nás: zkrátka pokusit se obnovit všemi opuštěný kus země v jejím původním smyslu, jako místo svobodného soužití a vzájemného respektu zvířat a lidí. Začal proto hledat ten nejvhodnější plácek snad po celé republice. „Prostě jsem jezdil po všech možných zapadlých koutech a vyptával se, kde by co bylo na prodej. Šlo hlavně o to, aby to byl pro všechny mimo nás nezajímavý kus země a aby byl všem dostupný. Tedy poblíž města a dopravy,“ popisuje.
Nakonec mu ale všechno usnadnila znalost Východních Čech a okolí Labe: poblíž Jaroměře má totiž chalupu a snad každý den vyráží pozorovat ptáky do celého okolí včetně nedalekých vrcholků Orlických hor. Proto také padla volba na zmíněné Josefovské louky v okolí řeky Metuje: tady se totiž nachází unikátní mokřady, ve kterých mohou žit netušené druhy ptáků, hlavně ti, kterým se říká bahňáci. Jde asi o dvacetikilometrové území na dohled od kasárenských budov slavného pevnostního města Josefov.
„Kdysi to tady díky unikátnímu systému zavlažování zemědělsky obhospodařovali, zkrátka jednou do roka louky kanály zaplavovaly, a tím se obrovsky zúrodnily. Kde je voda, tam je prostě život. Díky bohaté flóře a dostatku potravy právě tady mohli žít unikátní ptáci. Jenže to všechno vzalo díky extenzivnímu hospodaření za komunismu za své a po revoluci se to ještě rozpadem zemědělských družstev dorazilo: celý systém takřka zaniknul a louky téměř úplně vyschly. To se samozřejmě projevilo i na místní ptačí populaci, z kdysi živého místa se stala opuštěná a zanedbaná divočina, kterou nikdo nepotřebuje,“ popisuje Hromádko.
Tři roky příprav
V roce 2007 se proto do svého záměru pustil: celý projekt vyčíslil zhruba na čtyřicet milionů korun a začal shánět finanční podporu, kde se dá. „Prostě nikdo vám nic zadarmo nedá, i kdyby šlo jenom o ochranu přírody, vlastně jsme tři roky projekt jenom připravovali. K něčemu takovému musíte mít desítky nejrůznějších povolení,“ líčí.
Největší překážkou jsou ale samozřejmě finance: hlavním zdrojem peněz se tak staly soukromé dary milovníků přírody a sponzorské dary řady firem – někteří byli prý ochotni dát i poměrně velké částky, dohromady za rok to dělá zhruba půl milionu. Jedním z dárců, respektive adresných přispěvatelů je i počítačový odborník, jednačtyřicetiletý Tomáš Mandys z Prahy: podle ornitology zveřejněné mapy pozemků nabízených k prodeji si náhodně jeden vybral a přispěl na něj částkou jedenácti tisíc.
„Fakt, že to organizuje tak renomovaná organizace, jako jsou ornitologové, dává záruku, že se peníze neztratí někde v neznámu,“ říká Mandys a dodává: „Na takové státem chráněné Šumavě totiž nevíte, jaké zájmy se tam nakonec ve skutečnosti prosadí: jestli kvůli kácení stromů či rozšíření nějakého lyžařského areálu.“ I když to prý pro něj jako živnostníka není zase až tak malá částka, má dojem, že ji zkrátka vložil do dobré věci. Navíc dar chápe jako adresný: sbírka vyhlášená soukromníky působí důvěryhodně, i co se týče projektu. „Zajímám se totiž o ptáky, jsou to vlastně jediní větší živočichové, kteří vedou na dohled kolem nás ještě autentický přírodní divoký život,“ vysvětluje Tomáš Mandys.
Až přiteče voda z Metuje...
Díky darům desítek podobných nadšenců pak mohl Miloslav Hromádko spustit vymyšlený systém budování parku: jednoduše začal pod hlavičkou českých ornitologů zkupovat od oslovených soukromých vlastníků, ochotných se zbavit nelukrativních pozemků určených tak akorát k sečení trávy, první hektary půdy – jeden přijde zhruba na sto tisíc korun.
„Jenže počet majitelů, a to i třeba pár desítek metrů čtverečních, se na území asi o osmdesáti hektarech počítá na sto padesát, a tak to jde hodně pomalu. Výhodou je, že se nám podařilo díky úředníkům města Jaroměř celé to místo označit v územním plánu jako území určené k ochraně přírody. Tím pádem jiné využití nepřipadá v úvahu,“ líčí Hromádko.
Spolu s ptačí oázou jde vlastně i o obnovu ekologického hospodaření. „Samozřejmě obdělávání území je nad naše možnosti, a tak se je snažíme k výrobě krmiva pronajímat. Za jeden pronajatý hektar získáme ročně asi pět tisíc korun,“ říká ornitolog. Jenže to by ještě pořád bylo málo: bez pomoci českých ekologických organizací, dotací od kraje, státu, potažmo Evropské unie a významné 3,5milionové injekce od německé nadace Deutsche Bundesstiftung Umwelt, podporující nejrůznější evropské ekologické projekty, by nemohli pomocí těžké techniky opravit asi dvě stovky dávno zarostlých zavlažovacích kanálů a vybudovat mezi nimi nutné propustě.
„Teď už čekáme jen na povolení začít louky zavlažovat vodou z řeky Metuje, a tím de facto celý systém zprovoznit v plné jeho funkčnosti,“ říká Miloslav Hromádko. Čímž se má celé území vlastně konečně stát tím, čím opravdu má: jedinečnou přírodní rezervací. „A doufám, že časem dojde i na vybudování mých vysněných naučných stezek a pozorovatelen, a třeba i speciálního hnízdiště pro ledňáčky říční či břehuli říční. Chystáme i výstavbu nějakého zázemí pro návštěvníky: nejen informačního centra, ale také zajímavého hřiště pro děti,“ dodává Hromádko.
