Na ČESKÉ POZICI se rozvinula zajímavá diskuse na téma „strýců“ ve vládní Radě pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI), vyvolaná článkem citujícím až brutálně kritické názory Petera Šeba. Svou troškou do mlýna jsem přispěl i já.
Posledním příspěvkem do této série byl věru pozoruhodný článek Cyrila Höschla O smutné pýše vědců. Ten v něm kupodivu nepostřehl to nejdůležitější, co Peter Šebo říká – že by měl být zřízen vládní úřad (snad ministerstvo), který by měl spravovat státní rozpočtovou kapitolu pro oblast výzkumu a vývoje. Šebo kritizuje současný stav, kdy podle jeho názoru RVVI amatérsky a nekompetentně fakticky supluje funkce takového centrálního profesionálního úřadu.
Silná káva a „fachidioti“
Cyril Höschl, zřejmě pod dojmem toho, že coby člen RVVI byl Šebem označen za jednoho z 15 nekompetentních „strýců“ (a navíc za „sběratele funkcí“), porozuměl Šebovu textu zcela jinak. Domnívá se, že Šebo žádá, aby vědu řídili sami vědci, zejména ti úspěšní v základním výzkumu.
Ve vyspělých zemích se stávají šéfy velkých vědeckých institucí právě špičkoví vědciHöschl říká, že takové názory (pomiňme skutečnost, že Šebo je nehlásá) svědčí o tom, že „jejich zastánci, vesměs teoretici přírodních věd, jsou dočista nepolíbeni jakýmkoli širším, například politologickým či filozofickým vzděláním, že nechápou principy fungování demokracie, že je jim zhusta cizí (a nepříjemné) ekonomické uvažování, že dokonce nechápou základní pravidla diskuse….“, respektive že je to „perverze z hlediska fungování demokratického státu tak triviální, že je s podivem, s jak povýšenou samozřejmostí ji mohou i jinak inteligentní lidé zastávat“.
To je opravdu „silná káva“; člověku z toho až jde mráz po zádech v obavě, že příště možná dojde i na požadavek pořádně s těmi nepřáteli demokracie zatočit. Cyril Höschl se následně snaží vyvolat dojem, že špičkoví vědci bývají obvykle beznadějnými „fachidioty“, kteří „si nedovedou ani koupit jízdenku do Chrastavy či vyplnit složenku na poště. Těm lze svěřit papír a tužku, někdy možná i laboratoř, nikoli však manažerskou zodpovědnost v nějakém podniku či nedejbože ve státní správě.“
No já tedy nevím, ale podle mých zkušeností se ve vyspělých zemích stávají šéfy velkých vědeckých institucí právě špičkoví vědci (samozřejmě v přiměřeně zralém věku); vědeckými poradci amerického prezidenta bývají nositelé Nobelovy ceny.
Lístek do Chrastavy...
Naprosto souhlasím s tímto Höschlovým výrokem: „Rozhodnutí o tom, kolik peněz do kterých oblastí vědy má stát nasměrovat, je řešením otázky převážně politické, nikoli vědecké!“ Ale trvám na tom, že zásadně důležitým podkladem k takovému rozhodování musí být poradní názor výkvětu vědecké komunity.
Takový podprůměrný vědec obvykle není schopný tu opravdovou excelenci rozpoznatHöschl se ovšem domnívá, že do poradních, a tím spíše exekutivních orgánů dobří vědci nepatří (neumí si přece ani koupit lístek do Chrastavy, že…). Daleko lépe se tam podle něho hodí ti, „jejichž vědecký kredit v jakési úzké oblasti nemusí být kdovíjaký, stačí, když bude dostatečný k tomu, aby poznali, kde je ve vědě excelence“. Zásadní omyl! Takový podprůměrný vědec (na rozdíl od třeba Höschlem citovaného literárního kritika) totiž obvykle není schopný tu opravdovou excelenci rozpoznat – snadno totiž může za excelenci považovat jen průměr, protože on sám na něj nedosahuje.
Cyrilu Höschlovi zajisté slouží ke cti implicitní (pravdivé) přiznání, že jeho vědecký kredit není kdovíjaký. Nevím ovšem, podle čeho usuzuje, že on a jemu podobní jsou právě proto vybaveni schopnostmi rozhodovat o vědní politice, že jsou to „jedinci s vytříbenou schopností hájit dlouhodobé zájmy země a její prosperitu“, kteří mají správný „profil osobnosti, talent, sociální cit, empatii a vůbec zdatnosti, jež redukcionistická věda prakticky nedokáže uchopit“.
Jak se tyto neobyčejné schopnosti, jimiž dobří vědci podle Höschla zpravidla nedisponují, objektivně rozpoznávají? Mám podezření, že většinou stačí, když takový odborně nepříliš úspěšný jedinec jednoduše provede asertivní sebehodnocení a opatří si politicky vlivné přátele podobného charakteru.
Nevím proč, ale neodbytně se mi v této souvislosti na mysl dere ten nadpis Höschlova článku o smutné pýše…
Být odborníkem = diskvalifikace?
Cyril Höschl dále říká, že RVVI „je směsicí zodpovědnosti poradní a rudimentárně i zákonodárné a výkonné (navrhuje pravidla). Již proto je v pořádku, že i personálně je směsicí představitelů sféry vědecké, podnikatelské a manažerské.“ A ptá se: „Co je na tom špatně?“
Špatně na tom je, že v takovém poradním orgánu opravdu nemají co dělat podnikatelé a manažeři s minimálním, nebo dokonce žádným ponětím o světově kvalitním výzkumu, ať již základním nebo aplikovaném. Mají tam být lidé, kteří ve výzkumu a vývoji opravdu něco nepřehlédnutelného dokázali (a samozřejmě si umějí, podobně jako Cyril Höschl, koupit i lístek do Chrastavy…).
Nakonec si neodpustím ještě komentář k další pasáži Höschlova článku: „Jedna vážená kolegyně mi nedávno napsala, že chce v Senátu působit jako ,nezávislý odborník‘. Přitom je odbornicí na kmenové buňky. Toto nyní v Senátu opravdu potřebují?“ Opravdu si Cyril Höschl myslí, že odbornictví v čemkoli někoho diskvalifikuje pro členství v Senátu? Nebo u něho spíše promlouvá zklamání z toho, že on ve volbách do Senátu opakovaně neuspěl?
