Již delší dobu si lze povšimnout, že vůdci Evropské unie nedokážou nalézt efektivní odpověď na množící se hospodářské a společenské problémy. Od vypuknutí krize uplynuly již čtyři roky, na obzoru se však stále nerýsuje řešení, díky němuž bychom mohli doufat v oživení evropských ekonomik. Naopak, nezaměstnanost se právě v posledních měsících vyhoupla na úroveň, jaké v Evropě nedosáhla od dob velké hospodářské krize minulého století, tedy dlouhých osmdesát let.
Tři roky poté, co velká hospodářská krize ve třicátých letech dosáhla svého maxima, už se ekonomika amerických a evropských zemí vydala na dráhu rychlého růstu, avšak dnes tomu nic nenasvědčuje. Čím to může být? Příčinu převážné většiny hospodářskopolitických problémů lze hledat v iluzích a v dogmatech evropské politické a ekonomické elity.
Vzájemně si odporující úkoly
Politické sjednocení Evropy, tento tisíc let starý sen evropské politické elity, byl neustále na pořadu jednání již od dob rozpadu Římské říše. Už Karel Veliký se po vzoru Římské říše snažil uspořádat velkou část Evropy v jedinou zemi zahrnující území, jež zhruba odpovídalo Evropskému hospodářskému společenství vzniklému koncem padesátých let.
V důsledku šíření neoliberální hospodářské ideologie ustoupily od počátku osmdesátých let původní realistické integrační principy do pozadíPo různých pokusech v průběhu staletí (mezi které bychom mohli zařadit také Svatou říši římskou nebo svaz hanzovních zemí) se po skončení druhé světové válce zrodilo ve znamení německo-francouzského usmíření jádro novodobé jednotné Evropy – Evropské hospodářské společenství. Zakladatelé společenství si vytkli za cíl vytváření čím dál užší unie neboli neustálé prohlubování integrace. Reálné řešení hospodářského a politického fungování „čím dál užší unie“ však zůstalo nepromyšleno. Evropské hospodářské společenství, zkráceně společný trh, postupovalo velmi uváženě cestou integrace tak, aby to v žádné z jeho tehdy pouhých šesti (více méně stejně vyspělých) členských zemích nezpůsobilo hospodářskou nestabilitu nebo sociální napětí.
Ještě v sedmdesátých letech bylo dokonce i v kruzích vedoucích představitelů unie naprosto zřejmé, že prohloubení integrace a rozšíření unie jsou úkoly, jež si vzájemně odporují, v důsledku čehož lze na tomto poli postupovat pouze velmi opatrně a unii rozšiřovat pouze o země, jejichž ekonomika dokáže být na unijním trhu konkurenceschopná. Jedna analýza, MacDougallova zpráva, dokonce nastínila, že na vyšších stupních integrace bude třeba zvýšit poměr centralizovaného HDP, jenž by měl na současné úrovni integrace dosahovat pěti až sedmi procent, neboli 600 až 900 miliard eur, oproti současným 130 miliardám.
V důsledku šíření neoliberální hospodářské ideologie od počátku osmdesátých let však původní realistické integrační principy postupně ustoupily do pozadí a jejich místo převzaly v praxi neuskutečnitelné ideje. Vedoucí ekonomická a politická vrstva udávající tón evropské politiky si přeje vytvořit Spojené státy evropské, v rámci nichž by z velké většiny zanikla národní suverenita a o nejdůležitějších finančních a rozpočtových otázkách by rozhodovala jedna ústřední vláda.
Politická konstrukce
Vedení unie zároveň neumí, ale ani nechce vytvořit hospodářský rámec jednotného státu. Spojené státy, například USA, nebo spolkový stát, jakým je Německo, si totiž vyžadují centralizaci minimálně 15 až 20 procent HDP. Nemůže v nich nastat problém, jaký představuje v současnosti Řecko, neboť všechny případné schodky platební bilance či dluhy jsou řešeny centrálně převáděním příjmů ze spolkových zemí, které disponují přebytkem exportu, do zemí, v nichž je přebytek importu.
Krom toho by v případě spolkového státu vyvstala potřeba jednoho společného jazyka, žádný takový však v Evropě není. Dále by bylo nezbytné, aby se občané cítili být povětšinou v první řadě „Evropany“, a nikoliv třeba Němci nebo Francouzi. Ani tato podmínka však není splněna – neexistuje totiž žádný evropský lid, démos, na němž by bylo možné vystavět evropský stát.
Převážná většina Evropanů lpí na svém národě a kromě toho ani nemluví žádným společným jazykemTo ostatně dobře ví i předseda Evropské komise José Manuel Barroso, neboť ve svých přednáškách na různých univerzitách – jako soukromá osoba – unii obvykle přirovnává k říši, a jak známo, říše je podle definice konglomerát heterogenních států držených pohromadě násilím. V Římské říši představovaly soudržnou sílu legie, zatímco v Evropské unii je nahrazuje vyhrožování hospodářskou represí (každodenním příkladem je dotíravý postup komise a Mezinárodního měnového fondu ve vztahu k zadluženým zemím se slabšími ekonomickými dispozicemi).
Jednou z příčin současné krize unie je tedy to, že si evropská obchodní a politická elita přeje vnutit Evropanům politickou konstrukci, pro kterou nejsou nastaveny ani obchodní (centralizace 15 až 20 procent HDP), ani společenské (evropský národ) podmínky. Převážná většina Evropanů totiž lpí na svém národě a kromě toho ani nemluví žádným společným jazykem, jenž by vedl ke vzniku společného komunikačního prostoru a potažmo s tím i k posílení pocitu „evropanství“.
Patová situace
Existují samozřejmě řešení, například degaullovská koncepce „Evropy národů“, evropská politická elita však není ochotna zahájit diskusi o možných variantách spolupráce. Situace tak zůstává patová: o to, co se nabízí, nemají zájem, a naopak to, co chtějí, nelze v praxi realizovat.
Problém netkví v jihoevropských zemích, ale v samotné konstrukci eurozóny, což vůdci EU nechtějí vzít na vědomíPříčiny řecké krize lze z velké části hledat právě v nedostatcích politické konstrukce: systém natolik postrádá solidaritu, aby se provedla alespoň reálná analýza skutečných příčin situace, která nastala v jihoevropských zemích. Řekům se vyhrožuje sankcemi, zatímco ostatním národům, především Němcům, je vštěpována víra, že za vzniklou krizovou situaci mohou v podstatě Řekové, Italové nebo Španělé (jsou líní, příliš moc utrácejí, žijí si na vysoké noze, dopřávají si siestu atd.). To jednoduše neodpovídá skutečnosti.
Odborníci zběhlí v otázkách mezinárodního finančnictví už dlouho před zavedením eura upozorňovali na to, že společná měna vyostří rozpory mezi jednotlivými zeměmi. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman například ještě v roce 1997 v rozhovoru pro list The Wall Street Journal prohlásil:
„Již dlouho mám za to, že nevýhody eura převažují nad jeho výhodami. Potenciální členové eurozóny nedisponují ani dostatečně flexibilními platy a cenami, ani dostatečně mobilní pracovní silou, ani potřebně účinným mechanismem finanční kompenzace, které by dokázaly kompenzovat efekt ztráty pohyblivého měnového kurzu.
Výsledkem bude s největší pravděpodobností to, že se z vnějších vlivů, jež se budou jednotlivých zemí zóny týkat různým způsobem a které by bylo možné dostat snadno pod kontrolu změnou kurzů, stanou rozdělující politická témata a mezi jednotlivými zeměmi se bude zvyšovat politické napětí. Politické sjednocení může vést k vytvoření podmínek finanční unie, ovšem monetární unie zavedená za nevhodných podmínek bude překážkou procesu politického sjednocování.“
Problém tedy netkví v jihoevropských zemích, ale v samotné konstrukci eurozóny, což ovšem vůdci EU nechtějí vzít na vědomí. Snad proto, že se bojí, že pokud se eurozóna rozpadne, bude to znamenat i konec evropské integrace. To je ovšem nesmysl, neboť integrace se nemusí ubírat pouze jednou cestou. Zachovat, ba dokonce prohloubit integrační proces i eurozónu by bylo možné, pokud by:
- vedoucí představitelé unie konečně pochopili, že nelze vytvořit spojené evropské státy nebo jeden spolkový stát, nýbrž pouze konfederaci na základě volnějších vztahů, například „Evropu národů“, jak navrhoval de Gaulle;
- byla učiněna přítrž obrovským spekulacím, k nimž dochází na základě finančních deregulací;
- byl vytvořen mechanismus vhodný k vyvažování finančních bilancí (jak navrhoval ve formě clearingové unie už v roce 1944 v Bretton Woods John Maynard Keynes, neboť obdobný problém se objevil již v období mezi dvěma válkami);
- došlo k odpisu velké části vzniklých vnějších dluhů (především zatížením zemí, ve kterých se za posledních deset let nashromáždil exportní přebytek), podobně jak nedávno navrhla rada ekonomických poradců fungující po boku současné německé vlády;
- byla ukončena neoliberální represivní politika a bylo opět přikročeno ke keynesiánské stimulační a regulační politice, která byla úspěšně uplatňována téměř po tři desetiletí po skončení druhé světové války.
Unie se bude dál ubírat směrem k čím dál vážnější ekonomické, společenské a politické kriziVýše uvedená opatření by znamenala nejen posílení unie a udržení eurozóny, ale umožnila by též rozproudění a oživení celé evropské ekonomiky. Přesto přese všechno neexistuje šance, aby byly jmenované kroky (podobné už navrhovala řada renomovaných expertů) skutečně učiněny, protože odporují politickým ambicím liberální elity, jež unii momentálně ovládá, jejím neoliberálním dogmatům a zásadám deklarujícím volný pohyb zboží, služeb a kapitálu neboli všemu, co jednostranně poskytuje výhody nejsilnějším unijním ekonomikám (především Německu).
V takovém případě však neexistuje ani východisko a unie se bude dál ubírat směrem k čím dál vážnější ekonomické, společenské a politické krizi.
