Minulý týden se už už schylovalo ke spojeneckému zásahu v Sýrii, když tu se rozjetý vlak války náhle zasekl: se svým návrhem intervence utrpěl britský premiér David Cameron v parlamentu potupnou porážku a z formující se koalice se odporoučel. Zpráva z Londýna otřásla rozhodností Bílého domu, který se zalekl představy, že by slibovaný zásah proti Asadovi vedl osamoceně, respektive bez nejbližšího spojence.
Prezident Barack Obama se tedy poněkud opožděně jal žádat Kongres o posvěcení útoku, aby měl pro riskantní rozhodnutí vnitropolitické krytí. „Odklad zásahu si demokraté i republikáni vykládají nikoli jako důkaz prezidentovy principiální oddanosti ústavní autoritě Kongresu, nýbrž jako Obamův pokus podělit se o vlastnictví svého rozhodnutí pro případ, že věci v Sýrii nedopadnou dobře,“ píše se v komentáři serveru Politico.
Varovný výstřel na Asada
Prezident riskuje, protože výsledek hlasování v Kongresu je nejistý. Obama proto předeslal, že zásah bude časově, rozsahově i cíleně omezený. „Vím velice dobře, že jsme znaveni válkami. Dobojovali jsme jednu v Iráku, končíme jednu v Afghánistánu. Americký lid má dost zdravého rozumu na to, aby věděl, že naše armáda nemůže vyřešit konflikt v Sýrii,“ prohlásil Obama v narážce na to, že půjde jen o výstražnou lekci Asadovi za překročení „červené čáry“ vymezené užitím chemických zbraní. „Šlo by o varovný výstřel přes lodní příď (shot across the bow),“ vypomohl si prezident anglickou námořní hantýrkou.
Prezident riskuje, protože výsledek hlasování v Kongresu je nejistý. Obama proto předeslal, že zásah bude časově, rozsahově i cíleně omezený.Ovšem sotva z Bílého domu dorazil do Kongresu návrh příslušné rezoluce, bylo zjevné, že na vkus zákonodárců dává prezidentovi příliš široký mandát k užití síly, a že má-li mít šanci na schválení, bude muset doznat změn. Po důvěrném dvouhodinovém brífinku pro sedmdesátku poslanců a senátorů z relevantních výborů nicméně zákonodárci z obou parlamentních stran uvedli, že panuje široká shoda, že shromážděné důkazy svědčí o zodpovědnosti syrských režimních sil za nedávný chemický útok na předměstí Damašku. Pochybnosti prý panují jen nad tím, zda by zásah dosáhl smysluplného výsledku. „Jde o to, je-li vojenský zásah správným řešením,“ vysvětlil republikán z Virginie Scott Rigell s tím, že mezi jeho kolegy je v tomto ohledu spousta nerozhodnutých.
„Jsem rád, že jsem si ty dokumenty přečetl, stálo to za to sem jet,“ řekl po brífinku demokratický poslanec Bill Pascrell s odkazem na narychlo svolanou schůzi uprostřed prodlouženého víkendu. „Ještě jsem se skutečně nerozhodl, jak budu hlasovat. Nesnažím se dělat rozumbradu, ale prostě jsem se ještě nerozhodl.“ Podle Pascrella si kolegové z obou stran i z obou komor uvědomují vážnost rozhodnutí, jež je v následujících týdnech čeká. „Kolegové se sjeli z celé země. Já jsem z New Jersey, to je odsud jen tři hodiny, ale přijet z Kalifornie, to je jiný příběh,“ uvedl v narážce na vzdálenost poslaneckého obvodu například demokratky Lindy Sanchezové. Ani ta však nelitovala: „Bylo to velice poučné, jako ostatně všechny důvěrné brífinky.“
Ať si to Alláh vyřeší sám
Jiní však spokojení nebyli. „Jsou tu závažné nezodpovězené otázky ohledně účinnosti (zásahu), a co se bude dít dál,“ stěžoval si connecticutský poslanec a prezidentův demokratický spolustraník Jim Himes. Dělicí čára mezi stoupenci a odpůrci zásahu vede napříč provládní i opoziční stranou. „Nemyslím, že by v otázce vojenských akcí šlo apelovat na stranickou disciplínu. Jedná se o jedinečná hlasování,“ upozorňuje další kalifornský poslanec a člen vedení sněmovní frakce demokratů Xavier Becerra.
Vzhledem k rozložení sil v Kongresu je podmínkou úspěchu zejména rozštěpení opozičních republikánůPrezident Obama a viceprezident Joe Biden proto osobně obvolávají jednotlivé poslance, aby je přemluvili. Vzhledem k rozložení sil v Kongresu je však podmínkou úspěchu zejména rozštěpení opozičních republikánů. Newyorský republikánský poslanec a stoupenec zásahu Peter King odhaduje, že kdyby se hlasovalo nyní, nejspíš by byla žádost odmítnuta. Překážkou je podle něho rostoucí izolacionistické křídlo Republikánské strany, jež „škodí straně i národu“.
Skepticky se pro list The Wall Sreeet Journal vyslovil i jeho nejmenovaný stranický kolega: „Budeme rádi, získáme-li na svou stranu 80 z celkem 230 republikánů ve Sněmovně reprezentantů.“ Přestože zásah podpořili republikánský předseda dolní komory John Boehner i šéf republikánské stranické frakce Eric Cantor, podle některých odhadů je až 80 procent sněmovních republikánů proti.
„Nálada v okrsku, který zastupuji, je rozhodně ‚Nedělejte to!‘. A upřímně řečeno jsem neslyšel nic, co by mě přimělo mít jiný postoj,“ svěřuje se texaský republikánský poslanec Michael Burgess. Jaké výhrady zaznívají nejčastěji?
- Je to cizí válka.
- Není ve hře zřejmý národní zájem USA.
- Intervenovalo by se v podstatě na straně al-Káidy.
- Jde o symbolický, a nikoli strategicky promyšlený tah.
- Není jasné, co má být kýženým výsledkem.
- USA v Sýrii zabřednou jako v Iráku, anebo se konflikt vyhrotí ve třetí světovou válku.
„Ať si to Alláh vyřeší sám,“ promluvila mnoha skeptikům z duše někdejší republikánská viceprezidentská kandidátka z roku 2008 a exguvernérka Aljašky Sarah Palinová.
„Může to znít velice jednoduše, když lidé jako (ministr zahraničí John) Kerry říkají, že to bude rychlovka, že tam pošleme pár naváděných střel, umyjeme si ruce a půjdeme zase domů. Ale tak to nefunguje. Z tohohle by mohla být blízkovýchodní válka. Je to vážné,“ varuje oklahomský republikánský senátor Jim Inhofe.
Odpůrce zásahu Rand Paul
Neoficiální mluvčím republikánských odpůrců zásahu je v probíhající debatě kentucký senátor, libertarián a miláček fiskálně konzervativního hnutí Tea Party Rand Paul, syn a politický dědic proslulého protiválečného kongresmana Rona Paula. „Zapojovat se do syrské občanské války je omyl. Kerryho kdysi proslavila otázka, jak můžete po někom chtít, aby byl posledním mužem, který položí život za omyl,“ připomněl Rand Paul slavné senátní slyšení během války ve Vietnamu, kde čerstvý veterán Kerry vypovídal jako protiválečný aktivista.
„Vítězství jedné či druhé strany v Sýrii nutně nepřivede k moci lidi přátelské vůči USA,“ říká senátor Rand Paul„Kerryho bych se zeptal, jak můžete po někom chtít, aby byl prvním mužem, který položí život za omyl. Také bych se dotázal, jestli myslí, že je více nebo méně pravděpodobné, že výsledkem bude více uprchlíků v Jordánsku, nebo že se Izrael stane obětí útoku. Myslím, že všechny špatné věci, které si dovedete představit, budou v případě našeho zapojení do syrské občanské války pravděpodobnější,“ míní Paul junior a dodává: „Vítězství jedné či druhé strany v Sýrii nutně nepřivede k moci lidi přátelské vůči USA.“
Zatímco šance na schválení rezoluce jsou prý v „republikánské“ Sněmovně reprezentantů padesát na padesát, senátor Paul předpovídá, že v Senátu ovládaném demokraty odkývají Obamovi, co bude chtít. Vlivný zahraniční výbor horní komory také již přijal návrh, jenž intervenci dává šedesátidenní lhůtu s možností jednorázového prodloužení o dalších třicet dní.
Paul nevylučuje, že by schvalování rezoluce v senátním plénu alespoň zkomplikoval. Už letos na jaře si vysloužil mezinárodní pozornost, když třináctihodinovou parlamentní obstrukcí blokoval nominaci nového šéfa CIA a kladl při tom vládě nepříjemné otázky týkající se nasazování bezpilotních letadel nad územím USA. „Jestli bude další obstrukce vestoje? Musel bych si zkontrolovat boty,“ říká dnes. A taky ovládání močového měchýře, uvedl s odkazem na biologické limity, které ho nakonec přiměly obstrukci po dlouhých hodinách ukončit.
Paul neskrývá ambice ucházet se ve stranických primárkách v roce 2016 o republikánskou nominaci na prezidenta. Debata o zásahu v Sýrii mu skýtá ideální příležitost se nejen zviditelnit, ale zejména výrazně profilovat coby alternativa k hlavní republikánské zahraničněpolitické linii posledních šesti desetiletí.
Skeptičtí jestřábi
Většině republikánů pořád ještě záleží na mocenské převaze USA, na bezpečnosti Izraele a nechtějí dopustit, že by si Írán obstaral atomovkuVětšina republikánů však (zatím) nejsou izolacionisté. K odkazu někdejšího republikánského senátora Roberta Tafta, který v roce 1939 zlehčoval hrozbu nacistického Německa a v poválečné době odmítal založení NATO, se z nich hlásí málokdo. Většině záleží na mocenské převaze USA, na bezpečnosti Izraele; nechtějí dopustit, že by si Írán obstaral atomovku. Bílý dům proto zdůrazňuje, že nebude-li Asad potrestán za užití chemických zbraní, dodá to odvahu Teheránu a Hizballáhu. „Kdokoli je znepokojen snahami Íránu v oblasti, měl by zásah podpořit,“ zní z prezidentského úřadu. Na podporu chystané vojenské operace proti režimu v Sýrii bezprecedentně lobbuje také proizraelská nátlaková skupina AIPAC, ačkoli Izrael se oficiálně drží stranou.
Vzhledem ke slibovanému úzkému rozsahu zásahu čelí Bílý dům naopak kritice republikánských „jestřábů“. Arizonský senátor John McCain se například obává, že omezený zásah nezmění rovnováhu sil v Sýrii. Svého prezidentského protikandidáta z roku 2008 však Obama na svou stranu nakonec přesto získal příslibem zesílení podpory „sekulárním“ syrským povstalcům.
Mediální jestřábi jsou však neoblomnější a polovičatý zásah považují za horší než žádný:
- „Omezeným zásahem Spojené státy nerozhodnou, kdo válku vyhraje, což je koneckonců jediné, co všechny zajímá,“ upozorňuje konzervativní komentátor Barry Rubin v izraelském listu The Jerusalem Post.
- „Sdělit nepříteli, že vojenský zásah bude omezený a krátkodobý, možná není nejmoudřejší postup,“ dobírá si odkrytou taktiku Bílého domu jeho kolega Walter Russel Mead.
- „Plánem Obamovy administrativy je prohrát tuto válku v mnohem kratší době než to obvykle trvá. Bílý dům prý kalibruje chystaný zásah záměrně tím způsobem, aby byl mocný akorát tak, že nebude vysmíván,“ je ještě jízlivější tradičně břitký Mark Steyn.
Stačívalo pět hodin
Další pak považují za strategickou chybu, že se Obama vůbec obracel na Kongres s žádostí o posvěcení operace. „Jedním z důvodů, proč by vojenský zásah mohl odstrašit Asada od opětovného užití chemických zbraní, je hrozba, že na jeho odvetnou eskalaci by Spojené státy zareagovaly ještě mocnějším zásahem. Zdá-li se však Obama vnitropoliticky svázaný a sotva schopný akce, nebude tato hrozba věrohodná a ani odstrašující. Smete-li Kongres navrženou rezoluci a upustí-li Obama úplně od zákroku, mocenský vliv USA, který nestojí na pouhém držení lodí a letadel, nýbrž na ochotě je v nejzazším případě použít, se zmenší. Spojené státy jsou dnes přitom jedinou zemí schopnou vymáhat mezinárodní normy. Svět by v takovém případě upadl do hobbesovského chaosu,“ varuje The New Republic, levicově liberální list se slabostí pro humanitární intervence.
Podle průzkumů veřejného mínění šest z deseti Američanů unilaterální zásah proti syrskému režimu odmítáDeník The Wall Street Journal v této souvislosti připomíná, že například prezident Ronald Reagan podnikl v roce 1983 invazi do Granady bez jakékoli konzultace s Kongresem. Jeho nástupce George Bush starší dal Kongresu na vědomí o invazi do Panamy s pouhým pětihodinovým předstihem. Někteří stoupenci zásahu Obamovo rozhodnutí vyžádat si souhlas Kongresu nicméně hájí. „Vůči mužům a ženám, po kterých chceme, aby za nás bojovali, není fér, když je vysíláme do bitvy, aniž by věděli, jestli je podporuje americká veřejnost či Kongres,“ argumentuje virginský demokratický senátor Tim Kaine.
Podle průzkumů veřejného mínění šest z deseti Američanů unilaterální zásah proti syrskému režimu odmítá; přes polovinu jich odmítá zásah i v případě, že by ho podnikla koalice spojenců. Voliči demokratů jsou přitom ještě odmítavější než voliči republikánů. Sedm z deseti Američanů navíc odmítá vyzbrojování syrských rebelů. Z hlediska parlamentních počtů proto nevede dělítko mezi „jestřáby“ a „holubicemi“, nýbrž mezi poslanci z politicky vyhraněných okrsků, kde se nemusejí obávat o znovuzvolení, a poslanci z politicky přelétavých okrsků, kde se při volbách napřesrok mohou ocitnout v nesnázích.
Obamovo čestné slovo
Bílý dům si však sebezáchovné politické kalkulace zákonodárců navenek nepřipouští. „Nevěřím, že se mojí bývalí kolegové v Senátu a ve Sněmovně reprezentantů otočí zády ke všem našim zájmům, k důvěryhodnosti naší země, k normě zakazující užití chemických zbraní,“ dušuje se bývalý massachusettský senátor a nynější šéfdiplomat John Kerry.
Někteří analytici si však všímají, že intervence omezená na vymáhání protichemických norem v podstatě jen zpraví Damašek o mezi přijatelného způsobu zabíjení lidí. Bude-li Sýrie napadena, skutečným smyslem bude dokázat, že si prezident USA stojí za svým slovem. „Ve víru volební kampaně v létě 2012 si Obama usmyslel ‚červenou linii‘, která předtím neexistovala. Například mezi lety 1983 a 1988 proti sobě Irák a Írán nasadily stovky chemických zbraní, ale prezident Reagan proti tomu nic nepodnikl. Jde o Obamovu osobní ‚červenou linii‘. Chce ze své osobní chyby udělat věc národní cti,“ míní konzervativní list The National Review.
Bude-li Sýrie napadena, skutečným smyslem bude dokázat, že si prezident USA stojí za svým slovem„Supervelmoc jde do války, protože se Obama uchýlil od čtečky svých proslovů a omylem vyslovil výhrůžku. Nyní chce výhrůžce dostát, jinak prý Amerika ztratí důvěryhodnost. Jenže chce jí dostát polovičatým a neúčinným způsobem, takže Amerika nakonec důvěryhodnost ztratí stejně,“ předpovídá skepticky Mark Steyn.
Mnozí „laičtí“ odpůrci zásahu, kteří nemají přístup k důvěrným brífinkům tajných služeb, argumentují tím, že nedávný chemický útok musel být zinscenovaný, neboť Asadův režim by přeci chemické zbraně nenasadil, protože by to bylo zkrátka nelogické: na syrské frontě má aktuálně navrch a nekonvenčním útokem na civilisty by jen Západu poskytl záminku k intervenci.
I nejskeptičtější američtí kongresmani, kterým se příčí jakýkoli další vojenský avanturismus na Blízkém východě, však po zasvěcení do důkazních materiálů rozvědky raději argumentují nedozírnými následky zásahu v Sýrii. Jestliže syrský režim chemické zbraně skutečně nasadil v přesvědčení, že dá povstaleckým komunitám nezapomenutelnou lekci a že se Západ k odvetnému zákroku neodhodlá, pak by zamítnutí rezoluce Kongresem a následné vycouvání USA z účinného zásahu svědčilo o vychytralosti uvažování Damašku.
