Dnešní otázka se bude týkat geopolitiky. Je možné, aby spolu spojenci v oblasti obrany a bezpečnosti vedli obchodní války, a přitom zůstali spojenci?
Lubomír Lízal, FEL ČVUT, CIIRK ČVUT, a člen dozorčí rady Expobank
Bouře ve sklenici vody
Obchodní válka je pojem stejně mediálně chytlavý a vojensky prázdný jako například boj o zrno z dob minulých. Proto nemá na spojenectví žádný vliv. Pozor však na záměnu s opačnou kauzalitou: vojensky a geopoliticky soupeřící celky asi nebudou uzavírat celní unie či tvořit společný pracovní trh.
Ostatně v samotné EU mají členské státy velmi rozdílné daňové systémy a formy daní, včetně sektorových specifik. Přestože změny v těchto systémech mohou vést k zásadním strukturálním změnám, nikdo úpravy v daňových systémech, na rozdíl od změny celních sazeb, za obchodní válku neoznačuje.
Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě
Příliš alarmistické
Principiálně by obchodní válka neměla být neslučitelná s obranným spojenectvím v případě skutečné války v situaci, kdy se dlouhodobě kryjí společné obranné zájmy zemí a rozcházejí zájmy obchodní. Zájmy obrany jsou hlubší a trvalejší, zájmy obchodní rozmanitější a proměnlivější. Věc však není tak jednoduchá.
Spojenectví by mělo být schopno vydržet sem tam nějakou tu obchodní facku právě proto, že jeho základy jsou, doufejme, hlubší a důležitější pro obě strany. |
Jak ve vztazích společné obrany a bezpečnosti, tak ve vztazích obchodních mnoho závisí na vzájemné důvěře. Udržovat přátelství s někým, komu nedůvěřujeme, je vlastně protimluv. Ve válce ovšem nepříteli důvěřovat nemůžeme, i když je obchodní. Pochybuji proto, že může dlouho trvat stav, kdy spojenci v obraně a bezpečnosti budou spolu v obchodě válčit.
Pojem obchodní válka je však možná příliš alarmující. Spojenectví by mělo být schopno vydržet sem tam nějakou tu obchodní facku právě proto, že jeho základy jsou, doufejme, hlubší a důležitější pro obě strany. V dnešní krizi euroatlantických vztahů se možná nakonec vyjasní a napraví některé nedostatky, takže dlouhodobý efekt může být i užitečný. Zcela jistě by však už konečně měla Evropa přispívat společné obraně úměrně svému bohatství, což zatím zdaleka nečiní, a přestat být černým pasažérem. Uvědomíme-li si my Evropané, že naše obrana je hlavně starostí naší vlastní, a zejména pokud s tím něco brzy uděláme, budeme mít také silnější slovo v té „válce“ obchodní.
Ondřej Jonáš, investiční bankéř
Reciprocita vztahu
Vyváženost je pro každý vztah důležitá. Donald Trump klade důraz na reciprocitu v obchodu, v jeho retro pojetí ideálně bez deficitu i přebytku obchodní bilance s každým jednotlivým partnerem. To je nemožné. Říká to však po dlouhodobém otevírání amerického trhu v optimistickém očekávání, že obchodní partneři zvýší kupní sílu vlastní populace recipročním snížením obchodních bariér.
Pro Trumpa a jeho voliče výsledkem sporu paradoxně může být konvergence k vyšší úrovni cel a vyšším konečným cenám na americkém trhu. |
Trump klade rozumnou otázku, proč cla na dovoz automobilů jsou čtyřikrát vyšší z USA do EU (10 procent oproti 2,5 procentům)? Obchod zemědělských a technologických výrobků i služeb pak podléhá řadě překážek, jejichž hlavní důvod je ochrana lokálně politicky silných kartelů na úkor vyšších cen pro spotřebitele. Obchod USA se čtyřmi největšími partnery podléhá v průměru váženému clu 6 procent na vývozu oproti 3 procentům na dovozu. Zdánlivě drobný rozdíl vzhledem k objemu obchodu nelze navždy ignorovat. Pro Trumpa a jeho voliče však výsledkem sporu paradoxně může být konvergence k vyšší úrovni cel a vyšším konečným cenám na americkém trhu.
Globalizace je tvrdší disciplína než idealizované poučky o výhodnosti obchodu bez cel a bariér, David Ricardo a Adam Smith prominou. Co je spravedlivé? Mnoho českých podniků čelí obtížně překonatelným obchodním bariérám u sousedů na údajně jednotném trhu EU. Politická váha vyrůstá z váhy hospodářské, a v praxi není těžké odhadnout, jakým směrem se adaptace na obchodní spor mezi „spojenci“ bude vyvíjet.
Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen
Obchodní války překážejí míru
Jednotlivci i státy často uzavírají strategická spojenectví, i když se vzájemně nemají rádi. Stačí společný nepřítel. Tím nemusí být jiná velmoc nebo skupina zemí. Problém nastává, když společný nepřítel zmizí. Potom právě obchod udržuje křehký mír. Proto bychom měli svobodný obchod bránit.
Známe to už ze školních lavic. I spolužáci, kteří měli vzájemné neshody, spolu uzavírali strategické aliance. Buď proti někomu jinému, nebo jen jako záruku míru, aby mohli vzájemně opisovat domácí úkoly a nebyli za podivíny. Není na tom nic špatného, naopak. Spojenectví je přirozené, snadné a je zárukou politického míru. Když ale kdykoliv zmizel společný nepřítel nebo začala válka dávat smysl, poprali se a politický mír narušili.
Může se uzavřít i strategický pakt o neútočení, kdy nepřítelem je samotná válka. V takové situaci musí být mír výhodnější a v tomto smyslu je zárukou míru obchod. Ten je zárukou mírové kooperace milionů lidí po celé planetě. Umělé překážky obchodu ubližují všem stranám směny. Proč si ho ničit?
Můžeme být rádi, že spojenectví partnerů, kteří si hází klacky pod nohy v obchodě, zatím drží. Může držet kvůli společnému nepříteli. Měli bychom se ale začít bát, pokud by zmizel. |
Když hranice nepřekračuje zboží, budou je překračovat vojáci, prohlásil klasický liberál Otto Mallery během druhé světové války. A jakkoliv to zní jako zjednodušující tvrzení, je v něm mnoho pravdy. Nejenže obchod pomáhá všem zúčastněným, ale snižuje pravděpodobnost konfliktu. Proč by člověk útočil na toho, s kým dobrovolně obchoduje?
Ubližování zahraničnímu obchodu se stalo gestem, ukázkou síly. Ukázkou toho, že daný politik má ramena udělat i nepopulární rozhodnutí. A když tím získá i nějaké voliče, tím lépe pro něj.
Můžeme být rádi, že spojenectví partnerů, kteří si hází klacky pod nohy v obchodě, zatím drží. Může držet kvůli společnému nepříteli. Měli bychom se ale začít bát, pokud by zmizel. Nebo pokud by ukázka síly měla malé společenské náklady rozdělené mezi miliony lidí, ale vysoké osobní výnosy koncentrované v osobě jediného politika či skupiny politiků. Potom je možné cokoliv.
Dává tedy smysl aby v obchodní válce země zůstaly spojenci? Dává. Pokud spolu kluci nemluví, buďme rádi, že se alespoň neperou. Lepší by bylo, kdyby spolu mluvili, ale poprat se by bylo mnohem horší. Stejně tak by bylo lepší, aby spolu země obchodně neválčily. Pokud se ale rozhodly ukazovat ramena, potom alespoň ať spolu neválčí fyzicky. Braňme se proto obchodním válkám, protože zvyšují pravděpodobnost, že křehký mír tu nebude navždy.
Dušan Tříska, Národohospodářská fakulta VŠE
Alibi k revizi hospodářské politiky
Otázka se zdá navazovat na obchodní napětí v G7, o němž se asi může kde kdo domnívat, že tím špatným je zde Donald Trump. Proto pro rozšíření duševního obzoru doplňme, že bez viny nejspíš nebude ani EU a že kde kdo by zase mohl doufat, že zmíněná „válka“ nám dá dobrý důvod, či poskytne alibi k mimořádně žádoucí revizi té naší (evropské) hospodářské politiky. A protože Trumpovy protekcionářské výmluvy míří i na Čínu, do hry vstupuje i naše (evropské) odmítání jejího statutu tržní ekonomiky, máme-li v rámci nejrůznějších protekcionismů zaznamenat i ten náš (evropský).
Ohledně důsledků výše uvedeného napětí poznamenejme, že historie zná i velice nepravděpodobná spojenectví, jde-li o obranu a bezpečnost. A nad rámec této obecné poznámky pak už jen položme otázku, zda pro obranu a bezpečnost dnes nejsou o něco důležitější jiné dohody, třeba ty uvnitř trojice Trump, Si Ťin-pching a Putin.
Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu
Doktrína zlatých obouků
Staré rčení, které je často připisované Frédéricu Bastiatovi, říká: Pokud zboží nemůže překračovat hranice, budou je překračovat armády. Není možné být spojenec s někým, s kým vedeme válku, to je pojmový nesmysl. Nic na tom nemění ani skutečnost, že nevedeme vojenskou válku, nýbrž ekonomickou.
Doktrína zlatých oblouků (Golden Arches Doctrine), pojmenovaná podle loga společnosti McDonald’s, říká, že dvě země, ve kterých má tato společnost pobočky nebo franšízy, mezi sebou nejdou do války. Ačkoliv tato doktrína neplatí stoprocentně, je v ní hodně pravdy. |
Doktrína zlatých oblouků (Golden Arches Doctrine), pojmenovaná podle loga společnosti McDonald’s, zase říká, že dvě země, ve kterých má tato společnost pobočky nebo franšízy, mezi sebou nejdou do války. Ačkoliv tato doktrína neplatí stoprocentně, je v ní hodně pravdy. Dvě země spojené vzájemným obchodem jsou natolik provázané, natolik přátelské a natolik bohaté, že válka by pro ně znamenala obrovské ekonomické ztráty a rozvrat přátelství, rodin a společné historie. Ekonomicky řečeno: válka má tím větší náklady, čím otevřenější jsou vůči sobě dva státy.
To platí opět jak pro vojenskou válku, tak pro válku obchodní. Je ale zřejmé, že obchodní válka k té vojenské směřuje. Staví totiž do pozice nepřátel úplně zbytečně národy, které by spolu rády obchodovaly. Obchod není hra s nulovým součtem, jak nám tvrdí demagogové napravo i nalevo, při obchodování vydělávají obě strany – obě mají po uskutečnění obchodu něco, čeho si cení více než toho, co měli předtím. Obchodní války nám znemožňují tyto výnosy z obchodu realizovat. nechávají nás chudšími a zesilují geopolitické napětí.
Kryštof Kruliš, předseda správní rady Spotřebitelského fóra, z.ú. a analytik AMO
Dlouhodobé hledisko
Obchodní vztahy mezi státy mohou být ovlivněny vzájemnými vztahy v oblasti bezpečnosti a naopak. Není to ale absolutní a někdy k ovlivnění dochází až s odstupem a v důsledku setrvačnosti. Je dále také třeba rozlišit, zda obchodní spory eskalují na straně nabídky nebo poptávky.
Liberalizace mezinárodního obchodu vede ke specializaci ekonomik jednotlivých zemí. Žádný stát dnes již nemusí být soběstačný ve všech komoditách. Kde nelze s ohledem na podnebí, surovinové zdroje či dovednosti obyvatelstva výhodně vybudovat konkrétní výrobu, je možné obrátit se na světové trhy a vše pořídit tam, kde danou komoditu dokáží produkovat levněji. Tím se však prohlubuje závislost na mezinárodní obchodní výměně. Platí přitom, že být závislý na dodávkách od spojence by mělo být bezpečnější. U spojeneckého státu klesá riziko, že závislost na dodávkách bude zneužívat. Eskalace obchodních sporů omezením nabídky může mít při vhodném načasování a nedostatku alternativních zdrojů, například dodávky plynu v zimním období nebo dodávek ocele nebo zbraní v době konfliktu, výrazné dopady na takto postižený stát. Využívá se toho ostatně i při uvalování mezinárodních sankcí, kdy se omezuje nabídka konkrétních komodit, nejčastěji ropy, zbraní či nověji například luxusního zboží.
Význam spojeneckých vztahů v obranné a bezpečnostní oblasti se v současném světě nekryje ani s institucionálním zajištěním mezinárodního obchodu. Například zóny volného obchodu se neuzavírají přednostně se zeměmi podle jejich spojeneckého významu. Evropská unie tak má tyto dohody například s Jižní Koreou, Jihoafrickou republikou nebo Mexikem, tedy zeměmi, které nelze považovat za nejdůležitější spojence evropských zemí v oblasti bezpečnosti. |
Naproti tomu eskalace obchodních sporů omezením poptávky, tedy protekcionistickým omezením přístupu na domácí trh pro zahraniční dodavatele, se nemusí do vztahů v oblasti bezpečnosti ihned promítnout. Takové omezení může mít ekonomické, popřípadě i sociální dopady. V exportním státě může vyvolat nadprodukci a následně ztrátu pracovních míst. V importujícím státě zase může být důsledkem dočasný nedostatek komodity, jejíž dovoz je omezen, a zvýšení nákladů pro navazující výrobu, která takovou komoditu využívá. Příkladem může být sektor ocelářství. To se tradičně koncentruje do výrobních klastrů. Utlumování v důsledku nadvýroby může být spojeno s propouštěním. Naopak stát, který protekcionismus zavádí, může čelit dočasným nedostatkům a může dojít k navýšení vstupních nákladů v navazující strojírenské výrobě či ve stavebnictví. Takový protekcionismus logicky vyvolá diplomatické rozepře. V oblasti bezpečnosti se však může promítnout až s odstupem času, kdy v důsledku poklesu vzájemné obchodní výměny může dojít k oslabení vzájemných vazeb mezi spojenci. K tomu by ale bylo zapotřebí eskalace protekcionismu napříč sektory.
Význam spojeneckých vztahů v obranné a bezpečnostní oblasti se v současném světě nekryje ani s institucionálním zajištěním mezinárodního obchodu. Například zóny volného obchodu se neuzavírají přednostně se zeměmi podle jejich spojeneckého významu. Evropská unie tak má tyto dohody například s Jižní Koreou, Jihoafrickou republikou nebo Mexikem, tedy zeměmi, které nelze považovat za nejdůležitější spojence evropských zemí v oblasti bezpečnosti. Naopak s USA, které jsou s výrazným odstupem vojensky nejmocnější zemí v rámci NATO, nejsou evropské země takovou dohodou propojené. Jednání o takovéto dohodě s USA se v zemích jako je Německo setkalo s výraznými protesty již za administrativy Baracka Obamy a po nástupu prezidenta Donalda Trumpa do úřadu již jednání zamrzla úplně. I zde dosud platilo, že nedostatek institucionální vazby v podobě zóny volného obchodu mezi Evropskou unií a USA není na úkor spojeneckých vztahů. V dlouhodobém horizontu je přesto logické, že takovýto stav může vést k oslabování vztahů a posilování orientace na země, se kterými Evropská unie tyto dohody uzavřela.
