Při znovuutváření fungujícího, prosperitu a pokrok podporujícího mezinárodního měnového systému je třeba vrátit se ke kořenům. Poslední takový systém, který do značné míry fungoval - brettonwoodský (nyní nazývaný BW I) -, začal být demontován v roce 1971. Zlato začalo být vylučováno jako jediná reálná opora a sankce proti bublinám, čachrům i kolapsům.
Americký prezident Richard Nixon 15. srpna 1971 toto uspořádání takzvaným uzavřením zlatého okna de facto zrušil. Jeho opatření mělo podpořit USA a jejich pozici i rostoucí ztrátu zlata při zajišťování chodu BW I. Nikdo však nečekal, že řízeným neřízeným zánikem BW I a BW II, jak jsme si nyní zvykli nazývat rok 1971, skončí substance americké ekonomiky na háčku čínských „rybářů“.
Ani panevropští iluzionisté netušili, že jejich marky, guldeny či šilinky skončí v puzzle euroměny bez konzistentního řešení. Začala a neskončila éra plovoucích kurzů, které se snažili odpovědní činitelé umravnit formou hadů, hadů v tunelu, SDR a ECU. Navíc světové měnové instituce a vlivné národní centrální banky vehementně a zdánlivě přesvědčivě doporučovaly odprodej zlata z měnových zásob.
A co dělá MMF?
Nakonec se našel hrdina, který dnes otevřeně pojmenoval to, co již dávno - nejpozději od zasedání G5 v roce 1985 v hotelu Plaza v New Yorku - tiše říkali světoví politici a finančníci. Tím odvážným je nynější prezident Světové banky Robert Zoellick. Ten samý Zoellick, který v roce 1985 radil tehdejšímu úspěšnému ministrovi financí Jamesi Bakerovi. Na ministerstvu financí byl do roku 2007, než získal nynější post ve Světové bance.
Se svým dnešním, pravděpodobně dlouhodobě propracovávaným názorem, zřejmě musel v posledních dvou desetiletích strávit hodně „veselých“ odsudků, včetně těch od tehdejšího šéfa Fedu Alana Greenspana, známého pohřbívače role zlata v systému a spouštěče řady krizí, mimo jiné té současné.
Zajímavé je, že se zásadnějším návrhem zatím nepřichází šéf Mezinárodního měnového fondu (MMF) Dominque Strauss-Kahn. Zřejmě stále čeká na instrukce z mateřské země a Banque de France, aby něco nepokazil. Měl by to však být právě MMF jako takový, kdo by měl společně se Světovou bankou s podobnými návrhy aktivně přicházet. Zvláště pak po nepříliš dobrých výsledcích obou institucí při koučování mezinárodního měnového systému v 90. letech.
Rovněž od šéfa Evropské centrální banky, jež stále drží významnou část měnových rezerv ve zlatě a která je ohrožena všemi přehlédnutými, leč vrozenými nedostatečnostmi eura, bychom měli chtít více než zákulisní výroky. Řeč je o Jean-Claudu Trichetovi, bývalém šéfovi francouzské centrální banky z let 1993 až 2003, jež byla nejcitlivější na korekci/destrukci mezinárodního měnového systému.
Keynesi, vrať se!
Tak tedy nový Bretton-Woods (BW III) je potřeba, předloha je na světě. Otázkou je, zda nejde o návrh účtu bez hostinských, zvláště pak Číňanů. BW III jako konference by se měla konat spíše v Šanghaji, a nikoli v americkém lázeňském městě.
Existuje také problém, že mezinárodnímu měnovému systému se dnes nedostává osobností typu Angličana Johna Maynarda Keynese a Američana Harryho D. Whita – obou to soupeřících otců BW I. Keynes nebyl „zlatař“ ve své opozici proti americkým návrhům. Tehdy zvítězil názor americký. Je symptomatické, že nynější předloha vychází rovněž z americké strany.
Zvolejme tedy: „ Keynesi, vrať se, vše odpuštěno!“
Robert Zoellick říká: „Rozsah změn od roku 1971 zcela jistě odpovídá rozsahu změn mezi lety 1945 a 1971, které si vynutily přechod z BW I na BW II“. Navrhuje pro tuto etapu šest oblastí k operativnímu řešení:
- koordinaci a souběžnost strukturálních protikrizových a měnových opatření hlavních zemí včetně Číny;
- dohodu vedoucích centrálních bank na upuštění od intervencí měnových kurzů;
- průběžnou tvorbu praktických opatření u centrálních bank nových a silných ekonomik (zejména Číny), nalezení způsobu, jak řešit jejich hospodářský rozvoj při existenci průběžné flexibility měnového kurzu; přichází s návrhem metodické asistence těmto zemím;
- skupina G20 řeší nerovnováhy poptávkové a nabídkové strany ve světovém obchodě;
- vytvoření „kooperativního měnového systému“ zahrnujícího americký dolar, euro, jen, britskou libru a také čínský jüan, který by vedl k internacionalizaci a k udržitelnému volnému kapitálovému účtu platebních bilancí.
Sice neočíslovaným, ale naprosto zásadním průřezovým návrhem je znovuzavedení zlata do systému jako „referenčního bodu tržních očekávání inflace, deflace a budoucích hodnot měn“. Připouští, že již dnes mezinárodní finanční hybatelé s aktivem-zlatem otevřeně neformálně pracují.
Poctivě míněný výkop
Takovémuto návrhu se říká poctivě míněný výkop a vystavení navrhovatele zlovůli kritiků. Není a nemůže být vyčerpávající a komplexní, ale je principiálně zásadní a dělný. Teď snad přijde velká i drobná práce všech, kteří mají povinnost ze zákona i smluvně. Snad se najdou i dobrovolníci-akademici.
BW II podlehl jako systém uspořádání mezinárodních finančních a obchodních transakcí. Důvodem bylo „zmeganásobení“ možností pro finanční operace spekulativní, virtuální a neodpovídající podkladovému vývoji fyzických hospodářských čísel států i celého systému.
Měnové a finanční krize 1987, 1997 a 2008 nestrhly ani centrální banky, ani MMF a Světová banka. Způsobily je nespoutané „euforie“ obchodníků, makléřů, IT-systémů a spekulativních investorů typu hedgových fondů, zejména v Londýně a New Yorku. S těmito tržními piráty se bude muset reforma nějak vypořádat. BW II strnulo právě v období šéfování Fedu Alanem Greenspanem na straně jedné a operací pánů Sörösů a bratrů Lehmanů na straně druhé.
