ČESKÁ POZICE se dlouhodobě věnuje kauze správy veřejných prostředků pro některé pražské městské části a další subjekty společností Key Investments. Firmě, kterou v souvislosti se správou peněz Sokolovské uhelné vyšetřují policie a kapitálový dohled České národní banky, svěřily Praha 6, 10 a 13 více než 650 milionů korun. V této souvislosti se objevila otázka, jak jsou spravovány veřejné peníze, kdo o nich rozhoduje a kdo následně kontroluje výsledek.
Dalším problémem je korupce. Je veřejným tajemstvím, že některé finanční instituce jsou při honbě za úložkami ze státní a municipální sféry ochotny bokem vyplatit až půl procenta ze svěřené sumy. Jejich náklady se sice zvednou, jenže při dalším investování stamilionů či miliard se jim to bohatě vrátí.
Kolik miliard je vlastně ve hře?
Pokusme se nejprve popsat, koho za veřejný subjekt považujeme a na základě toho odhadnout, o jak velkou sumu může jít. Management státních peněz provádí ministerstvo financí. Je pod dohledem mezinárodních finančních institucí, a tak ho nechme stranou.
Stát má ale stále řadu obchodních společností, které stoprocentně vlastní, například České dráhy, Lesy ČR, Česká pošta, Čepro, Mero, Letiště Praha či Budvar. Jak a kdo provádí správu jejich finančního majetku, nelze z veřejně dostupných zdrojů zjistit. Miliardy korun jsou i na účtech státních fondů patřících do resortů životního prostředí, dopravy či zemědělství.
Dalšími veřejnými subjekty jsou kraje a městské části. Některým prováděla správu prostředků – s diskutabilním výsledkem – společnost Key Investments, některé měly smlouvy se správci s vysokým odborným kreditem. Další skupinou jsou obchodní společnosti vlastněné těmito subjekty, například akciová společnost SNEO – stoprocentně vlastněná městskou částí Praha 6 –, která firmě Key Investments také svěřila 50 milionů korun.
Typicky jde také o dopravní podniky, jen ten pražský měl na konci roku 2009 v bankách uloženo 250 milionů korun. Do této skupiny patří i nemocnice, společnosti spravující bytový fond a podobně. Zvláštním případem jsou Česká televize a Český rozhlas, u nichž se ČESKÉ POZICI nepodařilo objem volných prostředků z veřejných zdrojů získat.
Jak se v těchto subjektech provádí správa peněz, kým a jaké za to jsou odměny, nelze zatím z volně dostupných zdrojů zjistit. Postupně se na některé z těchto subjektů obracíme s dotazy, ale jejich vyhodnocení potrvá delší čas, a to za předpokladu, že nám budou uvedené skutečnosti vůbec sděleny.
Kdo se vzdá dobrovolně pravomoci...
Hrubým odhadem na základě objemu prostředků svěřených do správy pražskými obvody a velikosti i charakteru dalších zmíněných subjektů lze vyslovit odhad, že může jít o částku ve výši až mnoha desítek miliard korun. Kde vlastně leží veřejné peníze a jak je uložit lépe?
Pokud věci zjednodušíme, správou krátkodobých zdrojů, tedy těch, které budou použity v řádu dnů, se zabývá takzvaný cash management. Správou zdrojů, které by měly být použity v delším časovém horizontu, má na starosti asset management. České názvy se příliš neprosadily.
Bude se mohutně konspirovat a lobbovat, aby se jakási centralizace nebo státní kontrola správy peněz co nejvíce oddálilaVelké soukromé korporace zajišťují pro své jednotky centralizovaně služby jak cash managementu, tak asset managementu. Nepochybně to má své opodstatnění a o něčem podobném budou muset dříve či později uvažovat i zmíněné veřejné subjekty. Nebude jednoduché to prosadit. Ruku na srdce – kdo z nás se dobrovolně vzdá nějaké pravomoci? Budou padat výrazy jako posilování vlivu státu a bude se mohutně konspirovat a lobbovat, aby se jakási centralizace nebo státní kontrola správy peněz co nejvíce oddálila. Přesto je to aktuální výzva, které by se měl někdo, pravděpodobně ministerstvo financí, chopit a začít ji důsledně prosazovat.
Jak ušetřit až 30 procent
Jaká je současná situace? Pokud se týká cash managementu, založily historicky veřejnoprávní subjekty řadu bankovních účtů z nejrůznějších důvodů. Když přijde návrh na snížení počtu účtů a zavedení centralizovaného cash managementu alespoň v rámci jedné velké instituce, nakonec se vždy najde důvod, proč to nejde. Zůstává spousta účtů u spousty bank, platí se z nich poplatky, nejdou prosadit výhodnější podmínky a podobně.
Situace v asset managementu je obdobná. Buďto se peníze dají na depozitní bankovní účet – což je ta lepší varianta –, nebo se provede výběrové řízení vedené lidmi, kteří se v oboru příliš neorientují. Vedení se uspokojí zprávami o stavu portfolia na hezkém papíře. Když se objeví potřeba získat peníze zpět, můžou nastat problémy. Zářným příkladem je situace, do níž se dostaly městské části Prahy 6, 10 a 13 se svými stamiliony u Key Investments.
Jako správné řešení se nabízí alespoň částečná centralizace obou činností. Zní to byrokraticky, ale zkušenosti soukromého sektoru jasně říkají, že to jde. Pokud se týká cash managementu, není zásadní překážka vyhlásit výběrové řízení na banku, která bude vést účty alespoň pro stát a všechny jím vlastněné organizace a fondy. Jednoduché to není, ale ze zkušeností vyplývá, že na finančních nákladech, směnách valut a poplatcích se dá ušetřit až 30 procent. Otázkou je, zda má cenu tento systém rozšířit na každou obec v Česku, ale to je věc analýzy.
U asset managementu existuje možnost značné synergie se správou budoucích penzijních fondůPokud se týká asset managementu, existuje možnost značné synergie se správou budoucích penzijních fondů ve druhém pilíři. Mohl by se například vybrat jeden státní asset manager, který by nabízel maximálně opatrnou strategií správy zdrojů. Na základě tendru by byl určen jeden soukromý subjekt, který by ale podléhal kontrole příslušných orgánů finančního dohledu a byl pochopitelně vázán státem schválenou investiční strategií. Oba by poskytovaly i další služby jako úschovu a správu cenných papírů, nezávislý audit, ocenění a právní služby.
Investiční strategie je vždy předmětem až vědeckých diskusí, ale nakonec při jejím stanovení převládne empirický způsob na základě dlouhodobých zkušeností s chováním finančních trhů. Centrální asset manager by měl v náplni práci i poskytování poradenství v otázce, jak tuto globální strategii upravit pro podmínky konkrétních finančních plánů daného subjektu.
Pro nízkoriziková portfolia veřejnoprávních subjektů by mohla strategie vypadat třeba následovně:
Investiční instrumenty
(všechny obchodovatelné na uznávaných burzách a ne více než tři roky do splatnosti)
| Dluhopisy České republiky | podíl v portfoliu: max. 50 % |
| Státní dluhopisy s minimálním ratingem Aaa | max. 30 % |
| Obligace obchodních společností s minimálním ratingem A2 | max 10 % (od jedné společnosti max. 5 %) |
| Termínované vklady do bank s ratingem min. A1 | max. 30 % |
| Půjčky státním podnikům se zárukou státu | max. 10 % |
| Půjčky proti zástavě instrumentů s minimálním ratingem A1 | max. 30 % |
Měnou všech instrumentů by měla být minimálně z 80 procent česká koruna.
Jak to dělají jinde?
Inspirací pro zakotvení takového systému asset managera v legislativě jsou zákony vydané jednotlivými státy USA známé jako Public Investments Acts. Portfolio by sice v současných podmínkách těžko vyneslo více než zhruba 3,5 procenta za rok, ale investiční instrumenty by bylo možné během několika dnů vyměnit za hotovost a jejich hodnota v čase by kolísala jen minimálně.
Výnosům z takových instrumentů držených veřejnoprávními subjekty by slušelo i osvobození od daně z příjmu, ale to už je jiná kapitola. Rozhodně by se ale nemohla opakovat současná situace některých pražských městských částí, které mají peníze uloženy v investičních papírech, jejichž skutečná hodnota a zpeněžitelnost je těžko stanovitelná.
