Padevět: Nynější demonstrace jsou i sérem proti budoucím lágrům

Demokracii musíme soustavně hájit a pěstovat, jinak nám může velmi snadno zhořknout a okorat, myslí si nakladatel Jiří Padevět

LIDOVÉ NOVINY: Šéfujete vydavatelství Academia. Jak se vám z balkonku nad pražským Václavským náměstím koukalo na úterní demonstraci proti premiérovi Andreji Babišovi?

PADEVĚT: Užil jsem si to trochu jako VIP divák. Nejdříve jsme s partnerkou Markétou, dokud to tedy šlo, poctivě obešli náměstí a pozdravili pár známých z různých koutů republiky a pak jsme se usadili tady na balkoně Wiehlova domu – a vše sledovali z nadhledu.

LIDOVÉ NOVINY: Jak to na vás zapůsobilo, ty desetitisíce lidí přímo pod okny?

PADEVĚT: Udělalo to na mne obrovský dojem. Dění v listopadu 1989 jsem totiž napřímo nezažil; absolvoval jsem zrovna onu „nejčestnější povinnost mladého muže“ čili základní vojenskou službu v Žatci, kde jsem byl s ostatními zamčen v kasárnách. Nevěděli jsme vůbec nic! První zprávy přišly až začátkem prosince. Dokonce nám odebrali nebo zapečetili rozhlasové přijímače a televizory…

LIDOVÉ NOVINY: To jste mi uzmul otázku, poněvadž jsem chtěl vaše srovnání politických protestů po třiceti letech.

PADEVĚT: Pro mne je to opravdu těžké srovnávat, ale pokud tyto demonstrace něco spojuje, je to podle mne neochota poměrně velké části společnosti dál se brodit marasmem a nadále snášet očividný výsměch některých politiků. Otázka pro mne ale je, co bude po nynějších demonstracích dál.

LIDOVÉ NOVINY: Co vás na nich zaujalo nejvíc?

PADEVĚT: Přiznám se, že byť jsem už na jedné demonstraci sám mluvil, mám raději atmosféru než projevy. Ač jsem introvert, nerad se v davu pohybuji a jeho nevyzpytatelnost mne svým způsobem i děsí, tak tento dav byl – třeba na rozdíl od daleko méně početného davu ozdobeného nacistickými symboly a zahaleného do pseudovlastenectví, který na náměstí navozil Tomio Okamura – velmi přátelský. Nikdo do nikoho nestrkal, lidé si uhýbali a skutečně se neobjevily nacistické či komunistické symboly. (usmívá se) Nedovedu odhadnout, jestli se něco změní či snad nalomí, ale atmosféra byla pozitivní. Byla cítit rostoucí, zdravá naštvanost. Otázka je, co s touhle nespornou silou udělají prázdniny.

LIDOVÉ NOVINY: Vy jste veřejnosti znám jako expert na totality 20. století, jste „osvěžovačem paměti“. Cítíte snad nástup nějaké omezující politiky, které je zapotřebí veřejně se bránit?

PADEVĚT: Totalita je strašně silné slovo. My, kdo jsme nezažili protektorát nebo padesátá léta, si neuvědomujeme, co znamená. I při vší zrůdnosti komunistického režimu, při vládě jedné strany a s úctou k disidentům, kteří prakticky jediní našli odvahu, byla sedmdesátá a osmdesátá léta, jež jsem zažil, oproti padesátým létům, kdy praskaly kosti, jen hodně nepříjemnou vyrážkou. To, co máme dnes, je demokracie. Bezpochyby. Musíme se ovšem bavit o tom, jak hluboko je anebo může být ohrožena, když v současném parlamentu existuje vládní koalice populistického ANO a ČSSD podporovaná komunisty. A navíc, když se podíváme na hlasování, je tu evidentní hlasovací „mašina“ ANO, KSČM a SPD. Druhá jmenovaná strana je označena Bezpečnostní informační službou jako subjekt s extremistickými názory. Spojit se s někým takovým – za jakýmkoliv účelem – je podle mne hanebnost.

LIDOVÉ NOVINY: S komunisty by si jistě nezadal Jiří Stránský, jenž vám měl křtít novou knihu Komunistické lágry.

PADEVĚT: Žel už ji nepokřtil. Pan spisovatel a politický vězeň Stránský byl uveden i na pozvánce, jenže den předtím jsme se dozvěděli, že je v nemocnici – a bohužel o pár dnů později zemřel.

LIDOVÉ NOVINY: Jak si jej pamatujete?

PADEVĚT: Setkali jsme se párkrát, naposled asi před půl rokem. Chtěl jsem od něj i úvodník do nové knížky, ale už ho nenapsal. Znám málo tak zajímavých, skvělých a vtipných lidí. Dokázal si dělat legraci i z toho, že trpěl v uranovém lágru. Byl výjimečný. Pokud bychom v českém prostoru hledali příklad slova „mužnost“, byl by to Jiří Stránský.

LIDOVÉ NOVINY: O knize, která po jednotlivých krajích představuje desítky nápravných či pracovních táborů z let 1948 až 1962, jsme v LN nedávno psali. Jaké máte na své „lágry“ ohlasy?

PADEVĚT: Jsou pozitivní, zatím jsem nedostal žádný doporučený dopis ze sekretariátu KSČM, tedy z ulice Politických vězňů... Prodeje jsou víc než příznivé. Zdá se mi, že téma lidi zajímá a že se alespoň část společnosti přestává štítivě nebo nevšímavě odvracet od hnisajících ran naší moderní historie. Ohlasy přicházejí jak od mladých skautů, tak i devadesátiletých důchodců.

LIDOVÉ NOVINY: Jak jste mi říkal minule, na většině zmíněných lokalit chybí připomínky dřiny, mučení, vražd... Snažili jsme se na to zapomenout?

PADEVĚT: Určitě ano. Do roku 1989 nechtěl komunistický režim, pochopitelně, nijak připomínat hrůzy, které spáchal. Dnes jsou na řadě míst toho, co z lágrů zbylo – podezdívek, šachet –, alespoň informační tabule. Ale dovedu si představit, že třeba na místě lágru Rovnost nad Jáchymovem s proslulým hrádkem velitele Palečka, ruinou budovy a vstupem do šachty přibude větší památník a třeba i památková ochrana toho, co zbylo. Připomínání zásadních historických událostí by mělo být věcí státu, ne regionů nebo nadšenců.

LIDOVÉ NOVINY: Takže je to otevřené téma pro ministra kultury?

PADEVĚT: Pro toho odstoupivšího nejspíš ne. (směje se) Ale třeba se toho nějaký jeho nástupce chytne.

LIDOVÉ NOVINY: Čím by mohla přispět média?

PADEVĚT: Mluvili jsme o Jiřím Stránským, který pro naši paměť učinil strašně moc svými knihami, seriálem Zdivočelá země i filmem Bumerang. Hodně dělá i Paměť národa: s posledními pamětníky mluví, sbírá informace. Média by o tom měla psát, točit dokumenty, seriály. Pořád hledáme silné příběhy – a tady jich leží stovky! V lágrech „seděli“ takoví lidé, jako byl teolog Josef Zvěřina nebo letec RAF Josef Bryks, jenž vzdoroval nacistům i komunistům.

LIDOVÉ NOVINY: Co na vás – při vší té nabyté znalosti o komunistických táborech – působí úplně nejtrudněji?

PADEVĚT: V první řadě to, že tady byl brutální a odporný režim, který vyhlásil válku svým vlastním občanům. Třídní boj je vyhlášením války. A přímo v těch lágrech? Nejhorší je asi to, že byl využit stejný princip, jejž používali nacisté například v Dachau anebo Sachsenhausenu, kdy na politické vězně byli nasazeni jako kápové jednak kriminálníci, jednak retribuční vězni, tedy lidé, kteří za války kolaborovali s nacisty. Ta nejhorší lůza. Takže se stávalo, že bývalý konfident gestapa mlátil protinacistického odbojáře a velitel tábora, kovaný soudruh, se na to díval. Do jednoho z lágrů se dostal jako vězeň Rudolf Pernický, což byl jeden z instruktorů československých parašutistů za války v Anglii, a ten učil vězně se bránit. Takže i pár kolaborantů dostalo nějakou tu ránu.

LIDOVÉ NOVINY: Každý týden točíte i seriál videí pro server Seznam. Byly tam už nějaké díly o rudých lágrech?

PADEVĚT: Byly, existuje už díl o zmíněném lágru Rovnost, o lágru Nikolaj i o pověstném útěku vězňů z tábora XII. Další jistě natočíme.

LIDOVÉ NOVINY: Máme se skvěle, nejlíp ve zdejší historii. Jsme v EU, NATO... Proč se máme tímhle „zatěžovat“?

PADEVĚT: Je důležité připomínat to neustále, vždycky. Když žijete v relativním pohodlí, neochotně přiznáváte, že byste o něj mohl přijít. Člověk si strašně rychle zvykne na to lepší. Asi i proto se snažím připomínat, že tu poměrně nedávno existovaly tábory protektorátní, nacistické nebo komunistické a existovaly chvíle, jako byly jaro a léto 1945, kdy lidský život neměl vůbec žádnou cenu a bylo legitimní zastřelit člověka na ulici či na návsi... Neuvědomujeme si, že pokud demokracii bránit nebudeme, ne že by se stalo cosi stejného, ale může nám okorat nebo zhořknout. Demokracii je nutné soustavně hájit a pěstovat. S velkou nadsázkou se dá říci, že nynější demonstrace jsou i sérem proti možným budoucím lágrům.

LIDOVÉ NOVINY: To je strašně silné vyjádření, ne?

PADEVĚT: Je to nadsázka, ale sérum se někdy podává i preventivně. (usmívá se)

LIDOVÉ NOVINY: Jestli se nepletu, chystáte již další knížku – jak Češi bojovali s komunismem ne slovy, ale zbraněmi…

PADEVĚT: Ta je zatím ve fázi nápadu a prvního sběru informací. Týkat se bude období nejtvrdšího stalinismu 1948 až 1953, respektive 1956, a pracovní název je Ozbrojené střety s komunistickou mocí. Chtěl bych v ní především ukázat, že dějiny třetího odboje nejsou jen bratři Mašínové a že podobných skupin nebo jednotlivců či lidí, kteří sem přišli jako kurýři zpravodajských služeb ze Západu neboli jako „agenti chodci“ (jak jim říkali komunisté), bylo víc. Chci ukázat hrdinství lidí, na které se zapomnělo, i zbytečnost smrti lidí, kteří sloužili zločinnému režimu. Kdyby nebylo KSČ, nebyli by mrtví.

LIDOVÉ NOVINY: Proč je tak ostře vnímán rozdíl, když někdo střílí za protektorátu po členech gestapa či esesácích a naopak pokud Čech vytáhl zbraň proti příslušníkům Státní bezpečnosti (StB) nebo strážníkům SNB?

PADEVĚT: Tak to pak není hrdina, ale „vrah“, že ano? Na tuhle otázku se dozvíte zvláště na sociálních sítích spoustu velmi „fundovaných“ názorů. (směje se) Základní problém je v tom, že zatímco ten gestapák byl cizí, byl z jiného kmene, esenbák je jaksi „náš“ – chlap odvedle, mluvící stejným jazykem. Možná že se znají i vaše manželky. Ale pak na sebe máte vystřelit. To podle mne staví komunismus do ještě horšího světla než nacismus, protože nás donutil střílet po sobě navzájem. Protože byl zlem naším, nikoliv importovaným.