Při investicích do umění je největším rizikem koupě padělku

Advokátka Daniela Kozáková, jež působí v kanceláři Havel, Holásek & Partners a zastřešuje její právní služby týkající se investic do umění a sběratelství, v rozhovoru mimo jiné říká: „Trh s uměním je založený na důvěře a nepsaných pravidlech. Veškerá čísla jak v českém, tak mezinárodním měřítku jsou vždy jen názorem příslušné autority. Pokud by však renomovaný obchodník s uměním, galerista nebo aukční síň opakovaně prodávali falzifikáty, sběratelé tam přestanou nakupovat. Specifikem trhu rovněž je naprostá důvěrnost prodejů.“

LIDOVÉ NOVINY: Když chce člověk investovat do umění a nemá zkušenosti, na co by si měl především dát pozor, aby neudělal chybu?

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

KOZÁKOVÁ: Je velký rozdíl, zda se takový zájemce na koupi uměleckého díla dívá čistě investičně nebo chce obrazy či jiná díla využít také pro svou potěchu. Ten druhý pohled je přirozenější a má výhodu i v tom, že i když by investice nepřinesla zhodnocení uměleckého díla v budoucnu v takové míře, jakou si zájemce sliboval, bude vlastnit umělecké dílo, které mu bude pořád přinášet radost. To je dle mého názoru cesta pro začínající privátní sběratele, kteří nevnímají koupi umění jen jako alternativní investici.

Začínající sběratel by si tedy měl nejdřív vyjasnit, jaký druh umění se mu líbí. Nemusí jít nutně jen o obrazy a sochy, ale třeba o fotografie, které se stále více prosazují jak v českém, tak zahraničním měřítku. Zajímavým a velmi hodnotným segmentem je také umělecké sklo. Poté bych se snažila vytvářet sbírku uměleckých děl, aby jednotlivá díla byla spojena určitým sjednocujícím prvkem, může jít například o určité období, okruh autorů, společný motiv nebo techniku. Určitě je vhodné se poradit s odborníky, kteří se orientují na trhu s uměním.

Při čistě investičním pohledu především vyhodnocujete, která díla mají potenciál zhodnocení v budoucnosti a vytváříte sbírku tak, aby jednotlivá umělecká díla byla různorodá, protože tím eliminujete riziko výkyvů jednotlivých trhů s uměním. Neexistuje totiž „jeden“ trh s uměním, ale různé trhy různých autorů, období či kategorií. Svým způsobem se to dá připodobnit k diverzifikaci investičního portfolia na akciovém trhu.

LIDOVÉ NOVINY: V čem spočívá právní poradenství při investicích do umění?

KOZÁKOVÁ: V angloamerické právní kultuře je to etablovaný obor nazývaný „art law“. Na první pohled by se mohlo zdát, že se zabývá jen ochranou autorských práv umělců, ale jeho záběr je mnohem širší. Patří do něj třeba právní poradenství pro sběratele, vlastníky uměleckých děl, zajištění právních služeb a poradenství při komplexní správě umělecké sbírky – od nákupu uměleckého díla a revize podmínek aukce přes jednání o prodeji uměleckého díla až po právní poradenství ohledně zápůjček děl na výstavy.

Řečeno jinak, jde o právní poradenství pro všechny, kteří se nějak účastní obchodu s uměním a investují do něj, pro něž je velmi důležité, aby poskytovatel právních služeb rozuměl nejen právu, ale i principům a fungování trhu s uměním a jeho specifikům.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se advokátka se zaměřením na reality dostane k umění?

KOZÁKOVÁ: Před několika lety se moje záliba ve výtvarném umění proměnila v začínající sběratelství. O trh s uměním jsem se začala zajímat nejdřív v České republice. A abych porozuměla i vztahům a vazbám na trhu s uměním v mezinárodním měřítku, absolvovala jsem studijní pobyt ve vzdělávacím institutu londýnské aukční síně Sotheby’s, která je jednou z nejprestižnějších na světě.

Během studia jsem se mohla seznámit nejen s principy a pravidly fungování mezinárodního trhu a obchodu s uměním, naučit se identifikovat a vyhodnocovat rizika spojená s investicemi do umění, ale měla i výjimečnou příležitost navštívit mnoho různých výstav a uměleckých akcí. Už když jsem do Londýna odjížděla, přemýšlela jsem, jak spojit zálibu v umění se svou právní praxí, a jsem velmi ráda, že mi naše kancelář umožnila vytvořit specializovanou skupinu právníků zabývající se právním poradenstvím souvisejícím se sběratelstvím a investicemi do umění.

LIDOVÉ NOVINY: Rozlišují se i na trhu s uměním konzervativní a rizikové investice?

KOZÁKOVÁ: I když bych to tak přímo nenazývala, v obecné rovině lze říct, že investice do některých kategorií uměleckých děl jsou méně rizikové, co se týče hodnoty uměleckého díla v čase a volatility příslušného trhu, a do jiných naopak velmi rizikové.

Mezi stabilnější kategorie patří například staří mistři – především proto, že taková díla a jejich hodnota jsou prověřeny staletími. Podobné je to v současnosti i s impresionisty a klasickou modernou. To je ale cenově dosažitelné jen pro velmi malou skupinu sběratelů, protože cena těchto děl je nesmírně vysoká, nejdražší díla na světových aukcích patří každoročně zejména právě do této kategorie.

Žijící autoři nejmladší generace jsou obvykle kategorií, u které sběratel podstupuje vyšší riziko, že v budoucnu nebudou díla zhodnocena. Je to ale vyváženo tím, že jsou cenově dostupnější. V některých případech se navíc může podařit vynikající „investice“, pokud se z nadějného umělce stane během následujících 20 let umělec světového významu. Je však třeba dodat, že takový scénář je vzácný, světovou „superstar“ se stane málokdo.

LIDOVÉ NOVINY: Nakolik trh s uměním kolísá? Může se třeba stát, že vyjde z kurzu Pablo Picasso a všichni se jeho obrazů budou zbavovat?

KOZÁKOVÁ: Velmi záleží na kategorii, v níž se pohybujete. Obecně lze říct, že i na trhu s uměním existují „blue chip“ investice, tedy díla autorů, o které je stálý zájem a poptávka po nich kontinuálně výrazně převyšuje nabídku.

Jde o skupinu nejvýznamnějších impresionistů nebo o zmíněného Pabla Picassa, který roste poslední desetiletí kontinuálně o několik procent ročně nad inflaci. Picassův obraz z roku 1955 Alžírské ženy je mimochodem nejdražším dílem loňského roku, ale aktuálně i vůbec nejdražším dílem prodaným v aukci.

U kategorie současného umění nejmladší generace existuje riziko ztráty obliby. Řečeno jinak, obliba se v čase může velmi vychylovat. Může se stát, že se díla příslušného umělce prodávala v nejprestižnějších aukčních síních typu Sotheby’s a Christie’s a o pět či deset let později se jeho díla prodávají již jen mimo aukce v rámci privátních prodejů.

V aukci by totiž existovalo reálné riziko, že se dílo prodá za cenu výrazně nižší než v minulosti nebo ještě hůře, neprodá se vůbec. To by například v anglickém prostředí mělo na kariéru umělce velmi nepříznivý dopad. Důvody mohou být různé, včetně případů, kdy se díla autora přestala líbit nebo se v čase umělecká kvalita autora institucionálně nepotvrdila.

LIDOVÉ NOVINY: Co nejvíce určuje cenu díla? A co myslíte tím, že se autorova kvalita „institucionálně nepotvrdila“?

KOZÁKOVÁ: Kromě obecné obliby příslušného autora jde především o jeho uměleckou kvalitu a jeho zakotvení ve významných institucích – to je to takzvané institucionální potvrzení umělce.

Pokud bychom se například bavili o autorovi kolem 40 let tvořícím v českém prostředí, pak by mě mimo jiné zajímalo, zda již vystavoval v některé významnější české či zahraniční galerii nebo umělecké instituci.

Je také rozdíl, zda jde o skupinovou výstavu nebo zda měl umělec příležitost být vystavován jako jediný autor. Hodnotu autora mohou zvyšovat i různá ocenění, tedy jak ho vnímá umělecká veřejnost.

LIDOVÉ NOVINY: Nehraje u hodnoty uměleckých děl vedle emocí roli také určité snobství?

KOZÁKOVÁ: Nehovořila bych o snobství. V oblasti nákupu umění se může objevit prvek momentální obliby nebo „módnosti“ příslušného autora, který může být dlouhodobý nebo krátkodobý a jenž může mimo jiné motivovat ke koupi některé zájemce, a zvýšit tak poptávku a zájem o díla takového autora a v jeho důsledku i jeho cenu a hodnotu. To samé se mimochodem může dít i v důsledku případné „populární“ veřejné výstavy, která je doprovázena zvýšeným mediálním zájmem o autora a jeho prezentací u široké veřejnosti.

LIDOVÉ NOVINY: Může ucelená sbírka sama generovat zisk, nebo je zhodnocení navázáno jen na nákup a prodej uměleckých děl?

KOZÁKOVÁ: Pokud by šlo o menší soukromou sbírku, pak ta sama o sobě zřejmě nebude každý měsíc generovat určitou částku. Velké soukromé nebo institucionální sbírky však mohou být výjimkou. Trendem je, že zápůjčky jednotlivých děl na výstavy v galeriích nebo uměleckých institucích jsou obvykle bezúplatné, mohou se ale sběrateli vyplatit tím, že mají potenciál zvýšit hodnotu díla.

Z investičního pohledu je ale podle mě nejdůležitější, aby sbírka dokázala udržet hodnotu v čase, a to i s ohledem na inflaci. Může přinést zajímavé finanční zhodnocení, pokud je pečlivě budována a ve vhodném okamžiku prodána. Sběratelství a investice do umění jsou však spíše dlouhodobou aktivitou a převážná část sběratelů rovněž sdílí nadšení a vášeň pro umění.

Zejména v zahraničí je obvyklé, že významné sbírky přetrvávají v jednotlivých rodinách po generace. Některé jsou průběžně obměňovány, což může být dáno vkusem další generace, například mohou prodat část sbírky z kategorie starých mistrů a z výtěžku investovat do současného umění, které jim může být bližší.

LIDOVÉ NOVINY: Jakými cestami lze umění nakoupit? A jak se při nakupování vyhnout padělkům?

KOZÁKOVÁ: Cest je mnoho a záleží také na kategorii. U současných autorů v českém prostředí lze dílo koupit u galeristy, který umělce zastupuje nebo v některých případech dokonce i přímo od umělce v ateliéru. Přímý prodej v ateliéru v zahraničí – ve Velké Británii nebo USA – není běžný, o autory se tam „starají“ galeristé, kteří komplexně zajišťují nejen prodeje jejich děl, ale pečují i o jejich kariéru a růst, zařizují jim výstavy a podobně.

V případě koupě díla od žijícího autora je pravděpodobnost koupě padělku nízká, přesto je žádoucí požádat o potvrzení autora o pravosti příslušného díla. Zejména u nežijících autorů je typický prodej buď přes obchodníka s uměním, galeristu nebo v aukci.

Nově se prosazují i internetové aukce umění, na nichž se obchodují cenově velmi dostupné položky než v běžných denních nebo večerních aukcích. Tento styl prodeje již testují i prestižní zahraniční aukční síně, a cílí především na nejmladší generaci. Před nákupem umění na internetu mimo server renomovaného subjektu s uměním na běžných prodejních webech bych ale byla velmi obezřetná, jde o nejrizikovější variantu, zkrátka kupujete „zajíce v pytli“ a nemůžete nijak zjistit, zda je dílo pravé.

LIDOVÉ NOVINY: Lze nějak eliminovat koupi padělku?

KOZÁKOVÁ: To je nejspíše nejvýznamnější riziko při investicích do umění. Podobně jako v jiných oblastech investic lze před nákupem uměleckého díla provést „due diligence“, které riziko koupě padělku minimalizuje, její provedení je více než žádoucí, pokud jde o nákup díla vyšší ceny.

Během prověrky se zkoumá mimo jiné původ díla, zda není v seznamu kradených děl, kde bylo vystavováno, jaké mělo vlastníky v čase a podobně. Dále jeho pravost, zejména předložením posudku o pravosti díla od renomovaného znalce, případně autora, pokud žije.

Dále se zkoumá provenience, což je takové „CV“ díla, zejména, kdo byl jeho majitelem, kdo je současným a skutečným vlastníkem, kde bylo dílo vystavováno, zda je katalogizováno v seznamu děl umělce, a tak dále. V případě hodnotnějšího díla není od věci provést i chemickou analýzu barev a malby, takový posudek je však časově i finančně náročnější.

Výhodou nákupu přes renomovanou aukční síň je, že riziko koupě padělku je relativně nízké, a pokud to nastane, prodávající dílo obvykle velmi rychle a v tichosti odkoupí zpět, protože jinak by to pro něho bylo fatální reputační riziko. Při nákupu uměleckých děl lze proto doporučit co největší obezřetnost již před samotnou koupí, což se v některých případech neděje. U řady obchodů není ani sepsána písemná kupní smlouva, někdy nelze ani doložit písemný předávací protokol k dílu.

LIDOVÉ NOVINY: Jak často se na trhu objevují padělky?

KOZÁKOVÁ: To se dá těžko odhadnout, protože trh s uměním je založený na důvěře a nepsaných pravidlech platných po desetiletí. Veškerá čísla jak v českém, tak mezinárodním měřítku jsou vždy jen názorem příslušné autority. Pokud by však renomovaný obchodník s uměním, galerista nebo aukční síň opakovaně prodávali falzifikáty, sběratelé tam přestanou nakupovat. Specifikem trhu rovněž je naprostá důvěrnost prodejů, proto se málokterá kauza dostane na veřejnost.

Ale jsou i výjimky, například v roce 2011 musela činnost ukončit významná newyorská galerie M Knoedler & Co., protože opakovaně prodala větší množství padělků. Tento případ nakonec vyšetřovala FBI, odpovědné osoby byly obžalovány, s tím, že nakonec byla kauza vyřešena rozsáhlým narovnáním. Byl to však opravdu extrémní případ, navíc šlo o falzifikáty světově významných malířů, jako je Mark Rothko nebo Jackson Pollock, tedy položky prodávané v aukcích za miliony dolarů.

LIDOVÉ NOVINY: Jaká jsou rizika při zápůjčkách děl na výstavy?

KOZÁKOVÁ: Jako sběratel bych se starala, jak bude zajištěna ochrana díla během transportu a na výstavě, ačkoli u renomovaných institucí to nebývá problém. Každá přeprava nebo pobyt v nevhodném prostředí je totiž může poničit, zejména některá starší díla jsou obzvlášť citlivá a například musí být uchovávána s minimálním přístupem denního světla a ve stabilní teplotě.

Jsou i díla, jejichž hodnota je nevyčíslitelná, a taková díla se prostě nepůjčují, typicky třeba Mona Lisa. Existuje i riziko poškození na výstavě nebo krádeže, ta ale není v galerii o nic pravděpodobnější než třeba v depozitáři. Pro provenienci je též důležité, aby bylo dílo na výstavě a v katalogu správně označeno. Je to na první pohled drobnost, ale může mít velký vliv na hodnotu díla.

LIDOVÉ NOVINY: Při pořádání výstav je tedy nejnákladnější položkou pojištění děl?

KOZÁKOVÁ: Tato položka je určitě významná. Ale například v Británii existuje alternativní schéma GIS (Government Indemnity Scheme) umožňující muzeu nebo galerii využít ho pro zápůjčky ze zemí mimo Británii s tím, že případnou škodu by vlastníkovi díla hradila přímo vláda. Toto schéma využívá například londýnská galerie Tate, která by bez tohoto programu zřejmě vůbec nebo velice obtížně mohla pořádat své velké retrospektivy.