Spor o další směřování Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) nabírá rysy politické grotesky. Ve čtvrtek Senát ČR zvolil dalšího člena Rady Ústavu – stal se jím vedoucí Katedry politologie Metropolitní univerzity Praha, politolog Jan Bureš. Proč politická groteska? Bureš je bývalým členem KDU-ČSL a ČSSD. Senátní volbou naopak neprošel nominant Poslanecké sněmovny Jiří Liška, pro změnu bývalý senátor a člen ODS. Aneb stranictví nade vše. Situace kolem ÚSTR je přitom víc než třaskavá. Proč se Senát nedokázal přimět, aby v ní zvolil takového člena rady, který by neměl s žádnou politickou stranou nic společného?
Ústav má tedy nyní i nadále nekompletní šestičlennou radu (měla by mít sedm členů), nicméně ta může odvolat ředitele silnější většinou – je pravděpodobné, že čtveřice Petruška Šustrová, Emilie Benešová, Lukáš Jelínek a Michal Uhl na pátou posilu čekala, už proto, že pět hlasů pro odvolání Daniela Hermana je lepší než hlasy čtyři. A Jan Bureš tuto čtveřici jistě posílí. Zbývající členkou rady je Naděžda Kavalírová – ta bude rozhodně stát za Danielem Hermanem (byla zvolena ještě Senátem s většinou pravice).
Odvolání ředitele Hermana však pro tentokrát nechme stranou. A stranou nechme i výrok Petra Nečase o svém zděšení nad tím, jak jde ČSSD na ruku komunistům, protože Jan Bureš se neuctivě vyjádřil o bratrech Mašínech. Zajímají nás teď dvě jiné okolnosti.
Pokud chce historická instituce zkoumat „nestranně“ dějiny, měl by být její dozorčí orgán složen co nejpestřeji a z drtivé většiny obsazen lidmi, kteří o historii mnoho vědí
ÚSTR je vědecká a popularizační veřejná instituce, která má ve vínku nestranné hodnocení období českých dějin od roku 1938 do roku 1989 (s krátkou pauzou mezi lety 1945 až 1948) a současně má na starost řádnou katalogizaci archivních dokumentů z provenience Státní bezpečnosti. Předpokládal bych, že pokud chce historická instituce zkoumat „nestranně“ dějiny, měl by být její dozorčí orgán složen co nejpestřeji a z drtivé většiny obsazen lidmi, kteří o historii mnoho vědí (nikoli mladými politology, bývalým politikem, nebo letitou, byť třeba váženou paní, která o soudobé historiografii ví velmi málo). Nicméně rada byla dosud vždy složena především podle momentální většiny v Senátu a současné hlasování je toho dalším dokladem. Jinými slovy: levice se nyní chápe kormidla za soustředěné antikomunistické palby pravice. To není kritika politické kontroly nad veřejnými vědními institucemi, ale kritika politické praxe takové kontroly.
Současný spor o ÚSTR je také typickou ukázkou zákona o zkostnatělosti veřejné správy: vládnoucí strana prosadí vznik nějaké instituce celkem často za protestů strany druhé. Opozice tuto instituci odmítá do té doby, než se chopí mocenských otěží, pak ji ovládne a zaměstná své lidi za protestů právě poražených, kteří o funkce a vliv přijdou (jako se to stalo nyní kandidátům pravice na uprázdněná místa v radě ÚSTR). A tak pořád dokola. O zkoumání historie už vlastně v konečném důsledku ani tolik nejde.
Mohu proto sebevíc rozumět odborné kritice současné produkce Ústavu pro studium totalitních režimů a výraznou většinu výtek sdílím, nicméně dosavadní kroky se mi zdají jen pokračováním politikaření. Historii v České republice hrozí, že se z pozice služky politiky jen tak nevyhrabe.
O situaci kolem ÚSTR jsme psali v článcích:
