Problémem Prahy není nedostatek nápadů, ale jejich realizace

Ondřej Boháč, ředitel Institutu plánování a rozvoje (IPR), v rozhovoru mimo jiné říká: „Metropolitní plán odevzdáváme do konce září. Od jara příštího roku začnou společná jednání s orgány státní správy a s městskými částmi. Tento proces potrvá zhruba dva roky, závisí na počtu připomínek. Finální verze návrhu se bude veřejně projednávat. Harmonogram počítá s tím, že v roce 2022 by mohl metropolitní plán vstoupit v platnost.“

ČESKÁ POZICE: Osobnosti, které se účastní seriálu o budoucnosti Prahy, uvádějí nejčastěji za její problém chybějící vizi. Souhlasíte s nimi?

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

BOHÁČ: Praha vizi má.Jen se na jejím provedení zatím nedaří najít dlouhodobou shodu.

ČESKÁ POZICE: Kde je zaznamenána?

BOHÁČ: Praha má strategický plán, má územní plán, existuje spousta dokumentů, v nichž je vize definovaná. Problém není nedostatek nápadů, ale jejich realizace. Nabyli jsme dojmu, že Praha nemá vizi, protože se nic neděje. Můžu však vyjmenovat deset projektů, které by bylo třeba hned spustit, víme, co a kde stavět. Stojíme ale před společenskou diskusí, zda vůbec stavět.

Řada lidí má pocit, včetně politiků, že Praha je „hotová“ a že už není třeba nic dělat a pouze ji „užívat“. Ve společnosti se vytratil étos, že se musí něco postavit, že se město musí posunout a že ho máme odevzdat lepší.

ČESKÁ POZICE: Je to problém posledních let, nebo celého porevolučního vývoje?

BOHÁČ: Krátce po revoluci panovalo nadšení. Následovala „divoká“ devadesátá léta – a bezproblémová ostatně nebyla ani ta nultá. V mnoha věcech jsme se tehdy spálili, i co se týče výstavby ve městech. Dodnes panuje rozpačitost a nechuť k jakýmkoli novým stavebním projektům. Problémy jsme se navíc snažili vyřešit novou legislativou, dalšími a dalšími předpisy a vyhláškami, čímž jsme se dostali do absurdní situace, kdy obyčejný dům potřebuje zhruba tolik razítek a potvrzení jako atomová elektrárna.

Další věcí je, že v uplynulých letech město všechny své významné stavby provádělo pod zemí, a nejsou tedy vidět. Blanka stála 40 miliard. Když jedeme tunelem, nemáme pocit, že je to kus města. Kdyby se ve městě postavily budovy za 40 miliard, každý by viděl, že se staví. Odvykli jsme si na jeřáby ve městě. Ve společnosti dnes není touha něco postavit, spíše převládá obranný reflex. Mnoho politických elit se dostalo do popředí právě díky obranné reakci společnosti.

ČESKÁ POZICE: Dalšímu rozvoji a výstavbě v Praze určitě nenahrává, že velká rozvojová území jsou pod stavební uzávěrou.

BOHÁČ: Vize je jasná: nevyužívaná území je třeba proměnit ve fungující městské čtvrti. Nejsme ale schopní se domluvit, jak to udělat. Nejde jen o stavební uzávěry. Problém je i spletitá vlastnická struktura a složitá legislativa.V Praze je zásadní komplikací i samospráva. Hlavní město má 57 různorodých městských částí, ovšem každou s mimořádnými pravomocemi.

Pro porovnání – Berlín má třikrát tolik obyvatel, ale jen devět městských částí. Nejmenší městská část v Praze má 350 obyvatel, největší 120 tisíc. Říkám s nadsázkou, že nejsilnější starosta je v Praze-Nedvězí, protože má pětičlenné zastupitelstvo a na jakoukoliv dohodu potřebuje pouze dva lidi. Na druhou stranu Praha 6 je už velikostí krajské město, se všemi výbory a komisemi. Každý na magistrátu říká, že by bylo třeba počet městských částí redukovat, což se však nikdy nestane.

ČESKÁ POZICE: Zmínil jste nechuť něco budovat. Je zakořeněná ve společnosti obecně, nebo za ní stojí politici?

BOHÁČ: Situace v Praze je hodně vyhrocená, protože mnoho politiků bylo vyneseno nechutí něco budovat – slibovali spíše, co se nestane a co zastaví. Nálada ve společnosti je významný faktor.

ČESKÁ POZICE: Institut plánování a rozvoje hovoří o tom, že by ročně mělo být dáno na trhu až šest tisíc nových bytů. Skutečnost tomu ale ani zdaleka neodpovídá. Co tomu říkáte?

BOHÁČ: Je to zásadní problém pro budoucí rozvoj Prahy. Může to způsobit další bublinu na realitním trhu. Nevím, jestli má někdo z politiků sílu to řešit. Není to neochota, ale skutečně spíše síla. New York má jednoho voleného zástupce, Praha tisíc tři sta. Jak dělat pružná rozhodnutí v takovém počtu? A jak zajistit stabilitu rozhodování?

Kromě toho tu máme extrémní byrokratickou zátěž při získávání povolení ke stavbě. I pro stavbu obyčejného činžáku musíte získat minimálně 45 razítek od různých institucí. A když některý úřad nedodržuje lhůty, jste v podstatě bezmocní. Lidé ze Západu tomu nerozumí, diví se, kdo všechno do procesu promlouvá.

ČESKÁ POZICE: Je patrný trend, že lidé si kvůli drahému bydlení v Praze pořizují byty nebo domy na okraji nebo za hranicí města?

BOHÁČ: Tento trend je doložený. Naší snahou bylo tlačit výstavbu co nejvíce dovnitř města, protože to je ekonomicky a dopravně nejvýhodnější. Čím je město větší, tím vyšší náklady. Už existuje skupina lidí, kteří preferují bydlení ve městě, mají na zřeteli ekologii a vadí jim dojíždění.

V relativně krátké budoucnosti ale možná budeme čelit výzvě, která souvisí s rozvojem elektromobility a automatického řízení. To zvýší tlak na suburbanizaci, tedy stěhování se za město, protože doprava bude rychlá a čistá. Působení faktorů, které táhnou lidi do měst, zeslábne.

ČESKÁ POZICE: Je Praha na tuto výzvu připravena? Nemáme dobudovaný vnější okruh, a ani v brzké době se to nestane.

BOHÁČ: Veřejná správa musí změnit stavební právo a vyřešit systémové problémy. Jinak nedokážeme reagovat na žádné výzvy.

ČESKÁ POZICE: IPR připravuje návrh Metropolitního plánu Prahy. Kdy bude dokončen?

BOHÁČ: Plán odevzdáváme do konce září. Od jara příštího roku začnou společná jednání s orgány státní správy a s městskými částmi. Tento proces potrvá zhruba dva roky, závisí na počtu připomínek. Finální verze návrhu se bude veřejně projednávat. Harmonogram počítá s tím, že v roce 2022 by mohl metropolitní plán vstoupit v platnost.

ČESKÁ POZICE: Je pravdou, že v případě velkých rozvojových území je metropolitní plán značně obecný, že nejde do detailu a bude třeba ještě zpracovat územní plán v městské části?

BOHÁČ: Ano i ne. Pro celé území Prahy platí nějaká regulace. Všude, neexistují bílá místa. Vycházeli jsme ale z toho, že o některých místech toho dnes umíme říci více než o jiných. O místech, jako jsou Vinohrady nebo Ládví, máme celkem jasno – jsou to stabilizovaná území, která by se už neměla příliš měnit. Proto do plánu můžeme přesně zakreslit, kudy vedou ulice, jak vysoké smějí být domy a podobně.

Pak jsou velké kusy města, které se budou stavět úplně znovu, jako jsou Bubny nebo Bohdalec. A tam ulice a náměstí nakreslit nemůžeme, protože tam žádné nejsou. Kdybychom to udělali, třeba bychom znemožnili, aby někdo přišel s lepší územní studií.

Proto tam regulace neurčujeme graficky, ale parametricky – řekneme, jaký podíl parků tam má být, jaký podíl ulic, kolik ploch pro školy a školky, jak velké smějí být domovní bloky. A určíme i výškovou regulaci. Zároveň doporučujeme, aby pro tato území vznikly ještě podrobnější plány – územní plány části Prahy, jakási druhá, podrobnější vrstva metropolitního plánu.

ČESKÁ POZICE: Je takto připravován územní plán i v jiných metropolích?

BOHÁČ: Ano. Metropolitní plán reaguje na zkušenosti z jiných měst. Příběh je všude podobný: v několika desetiletích po válce přišli plánovači s teorií, že město je třeba plánovat podle funkcí jednotlivých území – někde se má pracovat, jinde bydlet, jinde nakupovat. Brzy se ale začalo ukazovat, že takto plánovaná města nefungují.

Generuje to ohromné množství dopravy, všechno je daleko, lidé se pořád musejí přesouvat a nějaká část města je vždycky opuštěná – sídliště přes den, kanceláře v noci. Od funkčního plánování se proto všude ustupuje. Využití je navíc nejproměnlivější stránka architektury – v činžáku může vzniknout poliklinika, pak kanceláře, pak zase byty, vše během půl století. Klíčové proto spíš je, jak se dům chová k okolním domům, jestli vzniká příjemná ulice, jestli není příliš vysoký… A právě na to se snažíme zaměřovat.

ČESKÁ POZICE: Bude mít v novém plánu investor větší prostor pro rozhodování, jak pojmout své území?

BOHÁČ: Investor bude více svázán, bude mít jasnější regulaci. Na druhou stranu mu ale chceme poskytnout jistotu, že když stanovené parametry dodrží, nebude muset žádat o žádné změny územního plánu a celý proces výstavby bude rychlejší. Metropolitní plán je ale jen jedním z podkladů při rozhodování.

Vytvořila se určitá hysterie, že to, co je zachyceno na obrázku v plánu, bude v lokalitě i ve skutečnosti. Tak tomu ale není. Dělali jsme statistiku o územních změnách a o vydaných stavebních povoleních. A vůbec se to nepotkává. Na 80 procentech území, kde byl změněn územní plán, se nestaví. Na přípravu metropolitního plánu je absurdní tlak.

ČESKÁ POZICE: Co Praha a moderní architektura?

BOHÁČ: IPR je zastáncem toho, že do Prahy patří moderní architektura. Výrazné solitérní budovy, dominanty, by podle nás měly být veřejné instituce – vidět mají být budovy magistrátu, opery, knihoven… Naopak soukromá sféra, pokud staví moderní domy, by nápadná být neměla, nemají si hrát na výrazné solitéry.

Teď se mluví, že se v Praze postaví koncertní hala. Panuje shoda, že by měla stát na Vltavské. Pokud by se město odhodlalo investovat na povrchu, a nikoli pod zemí, pak má smysl takovou investici směřovat tam, kde pomůže městu a vyvolá pozitivní efekt návazných investic. Nejslavnějším příkladem je londýnská Tate Gallery, která stojí na dříve mrtvém břehu Temže. Dnes je to živé místo.

Na Vltavské se potkávají dva problémy – severojižní magistrála a území bývalého nádraží Bubny. Není to dotvořené místo a investice by mu slušela. Stálo by za to udělat velkou architektonickou soutěž.

• Úvodní článek „Vyrovná se Praha ostatním světovým metropolím?“ napsala Kateřina Menzelová.
• První rozhovor „Je na čase začít považovat developery za partnery“ z dvacetidílného seriálu Lidových novin a Asociace pro rozvoj trhu nemovitostí (ARTN) o budoucnosti Prahy byl s prezidentkou ARTN Zdenkou Klapalovou.
• Druhý – „Praha se prezentuje jako město kultury. Ale tak tomu zcela není“ – s pražskou primátorkou Adrianou Krnáčovou.
• Třetí – „Zapomíná se na lokality mimo centrum Prahy“ – s ředitelem a předsedou představenstva developerské společnosti Trigema Marcelem Souralem.
• Čtvrtý – „Praze chybí vize a odvaha“ – s fotografem Herbertem Slavíkem.
• Pátý – „Za čas bude automobilová doprava do centra Prahy výjimečná“ – s bývalým hlavním architektem Prahy Ivem Obersteinem
• Šestý – „Praha je velmi konzervativní a svázaná řadou regulí“ – s developerem Dušanem Kunovským.
• Sedmý – „Je třeba vytlačit dopravu co nejvíce z Prahy“ – s výtvarníkem Davidem Černým.
• Osmý – „Praha má potenciál, aby v ní žilo více obyvatel“ – s krajinným architektem Martinem Barrym.
• Devátý – „Praha má krásná tartanová hřiště. Ale jsou zavřená“ – s předsedou Českého olympijského výboru Jiřím Kevalem.
• Desátý – „Praha se bez tolerance nestane světovou metropolí“ – s profesorem sociální geografie na Univerzitě Karlově Luďkem Sýkorou
• Jedenáctý – „Praze chybí vítězná architektura“ – s architektem Davidem Vávrou.