Devátý listopad se do německých dějin poprvé výrazně zapsal v roce 1848, bohužel neradostně. Ve Vídni toho dne císařské jednotky zastřelily zastánce demokracie a poslance Frankfurtského parlamentu Roberta Bluma. Poslední slova muže, který se před popravčí četou zřekl pásky přes oči i modlitby, zněla: „Umírám za svobodu.“
Jeho smrt v tehdejším Německém spolku předznamenala konec nadějí na liberalizaci veřejného života, zavedení ústavnosti a prosazení práva na sebeurčení národů. Nad takzvanou březnovou revolucí záhy jasně zvítězily síly reakce.
O 70 let později se naopak radovali republikáni a truchlili monarchisté. Na samém sklonku první světové války, 9. listopadu 1918, abdikoval německý císař Vilém II. Vzápětí byla hned nadvakrát vyhlášena republika, pro kterou se později vžil přívlastek Výmarská.
Za její platnou proklamaci je považováno vystoupení sociálního demokrata Philippa Scheidemanna na západním balkoně Říšského sněmu. Krátce po něm učinil podobné prohlášení i vůdce ultralevicových Spartakovců Karl Liebknecht. Jeho plány na zřízení komunistické republiky rad se však nenaplnily a Liebknecht byl v lednu následujícího roku v Berlíně zavražděn.
Hitlerův puč a Křišťálová noc
Dlouhý život nebyl dopřán ani Výmarské republice, která čelila silným odpůrcům už od svého založení. Jeden z nejvážnějších pokusů o její svržení se odehrál 9. listopadu 1923. Povstání, pro které se vžil název Hitlerův nebo mnichovský pivní puč, vedl vůdce NSDAP společně s generálem Erichem Ludendorffem.
Jeden z nejvážnějších pokusů o svržení Výmarské republiky se odehrál 9. listopadu 1923 a vžil se pro něj název Hitlerův nebo mnichovský pivní puč |
Ti doufali, že se v rozbouřené době poznamenané inflací, francouzským obsazením Porúří a komunistickými nepokoji snadno chopí moci. Tuto naději jim však zmařil odpor bavorského premiéra Gustava von Kahra a včasný zásah místní policie. NSDAP byla dočasně zakázána a Hitler uvězněn v landsberské pevnosti. Její zdi však bohužel opustil už po necelých devíti měsících – a o devět let později převzal vládu legální cestou.
Na 15. výročí mnichovského puče jeho mezitím plně stabilizovaný režim naplánoval brutální pogrom proti židovskému obyvatelstvu. V noci z 9. na 10. listopadu 1938 hořely v Německu stovky synagog. Řádění jednotek SS a SA padly za oběť tisíce obchodů a soukromých bytů, stovka lidí zemřela. Většinou byli ubiti k smrti. Ve dnech následujících po Křišťálové noci bylo v celé německé říši pozatýkáno a odvlečeno do koncentračních táborů na 30 tisíc Židů.
Odpor Helmuta Kohla
O 51 let později bylo Německo rozděleno na dva státy, Německou spolkovou republiku (NSR) na západě a Německou demokratickou republiku (NDR) na východě. Sovětský blok se začínal drolit. Z komunistické NDR prchaly přes ambasády NSR v Praze, Budapešti a Varšavě tisíce lidí. Jejich spoluobčané proti Honeckerovu režimu masově protestovali v ulicích a na náměstích velkých měst.
Večer 9. listopadu 1989 překvapivě oznámil mluvčí vládnoucí Sjednocené socialistické strany Německa (SED) a člen jejího politbyra Günter Schabowski, že se po 28 letech s okamžitou platností otvírá berlínská zeď. Přechody do západní části města zakrátko čelily náporu tisíců lidí. Dlouho vzdorovat nevydržely. Do půlnoci se plně otevřely – a s nimi i cesta k německému znovusjednocení.
Pokud lze věřit exkancléři Helmutu Kohlovi, byla to především jeho zásluha, že se „osudový“, mnoha emocemi a vzpomínkami zatížený den nestal na počátku devadesátých let německým státním svátkem |
Pokud lze věřit tehdejšímu kancléři Helmutu Kohlovi, byla to především jeho zásluha, že se „osudový“, mnoha emocemi a vzpomínkami zatížený den nestal na počátku devadesátých let německým státním svátkem. Nesdílel totiž přesvědčení některých svých kolegů, že by 9. listopad každý rok nabízel ideální příležitost k bilancování světlých i temných stránek německých dějin.
Výročí sjednocení pro něho mělo být jednoznačnou záminkou k radostným oslavám, ideálně v klimaticky příznivějším měsíci. Devátý listopad proto energicky zavrhl jako „idiotský termín“. Smlouva o sjednocení NSR a NDR obratem stanovila za oficiální den pro každoroční připomínku znovusjednocení 3. říjen.
Berlínská zeď z balónků
Helmut Kohl ale nebyl ve svém odporu proti 9. listopadu osamocený. Okolo roku 2000 se rozpoutala nová debata o jeho „povýšení“ na státní svátek. Inicioval ji tehdejší zelený ministr zahraničí Joschka Fischer. V rozhovoru pro týdeník Der Spiegel prohlásil, že nechápe, proč jeho země nenašla odvahu přihlásit se k celé své historii s jejími vrcholy a pády a vzpomínat na důležité události s přiměřenou radostí či zármutkem. Jím podporovaný návrh tehdy neprošel.
Letos 9. listopad v centru Berlína znovu na dlouhých 15 kilometrech vyroste symbolická „zeď“ ze svítících balónků. Tentokrát ale jen nakrátko, na pouhé tři dny. |
Jednoznačně jej odmítl i tehdejší prezident Spolkového sněmu Wolfgang Thierse, sociální demokrat z východního Berlína. Podle něho by bylo nemístné, kdyby v tento historicky rozporuplný den lidé postávali ve frontách u stánků s pivem a klobásami.
Ať už je ale státní svátek, či nikoli, letošní 9. listopad, během kterého si Němci připomenou 25. výročí konce NDR, bude významným dnem. V centru Berlína znovu na dlouhých 15 kilometrech vyroste symbolická „zeď“ ze svítících balónků. Tentokrát ale jen nakrátko, na pouhé tři dny. Večer 9. listopadu všech osm tisíc jejich „kmotři“ vypustí do vzduchu a překážka, která město rozťala ve dví, se znovu rozplyne.
