Odcházející prezident Václav Klaus nazval svého předchůdce Václava Havla extrémním levičákem: „Václav Havel nazýval trh hokynářstvím, místo demokracie chtěl elitářskou postdemokracii, místo konzervatismu a tradičních hodnot prosazoval modernistické boření existujícího lidského řádu,“ řekl český prezident v rozhovoru pro polský týdeník Do Rzeczy. Podle Klause to byla spíše ozvěna francouzského jakobínství, bylo to prý extrémní levičáctví.
Prezident také jistě chtěl sdělit, že tím pravým konzervativcem a pravičákem je on sám. Když se však ohlédneme za jeho činy z let, kdy tuto zemi vedl v roli premiéra (1992 až 1998), zjistíme, že byl – řečeno jeho moderní češtinou – nekonzervativcem a nepravičákem. Netvrdíme, že všechny tehdejší kroky premiéra Klause byly chybné, ojedinělá éra transformace nebyla jednoduchá. Jde o to, že mnoho jeho rozhodnutí nemělo s pravicovým konzervatismem mnoho společného. A proto právě od Václava Klause není moudré svého odvěkého rivala nazvat levičákem.
Dekadence, cynismus
Na konci devadesátých let pak byla řada extrémně zadlužených velkých společností prakticky znárodněna státní Konsolidační bankouDíky Klausově hospodářské politice vznikly nejen trefné termíny jako bankovní socialismus, česká cesta kapitalismu či privatizace incestem. Hlavně vznikla prakticky ze dne na den nová vrstva miliardářů, kteří své firmy později vyvedli na offshory, protože když slyšeli slovo daně, nadskakovali na židlích. Na konci devadesátých let pak byla řada extrémně zadlužených velkých společností prakticky znárodněna státní Konsolidační bankou (později Českou konsolidační agenturou), započala nezbytná finančně náročná sanace velkých bank předcházející jejich prodej hluboko pod cenou zahraničním zájemcům.
V této době dosáhly vrcholu dekadence a cynismus v politice. Místopředseda ODS Miroslav Macek, který patřil mezi nejbližší spolupracovníky Václava Klause, dokonce za peníze radil rakouskému investorovi, jak nejvýhodněji koupit od státu Českou spořitelnu… Bankroty velkých podniků se později, v době opoziční smlouvy, dvě vládnoucí strany (ČSSD a ODS) snažily eufemisticky nazývat revitalizací, ale každý věděl, že se jedná o smutný důsledek hospodářské, a hlavně privatizační politiky Klausových vlád. Škoda, která zatížila státní pokladnu, vyšplhala do stovek miliard korun.
„Budeme potřebovat všechnu svou moudrost, rozvahu, schopnosti i rozum, abychom obstáli, abychom tuto krásnou, ale posledními desetiletími tolik poškozovanou zemi uzdravili a udělali z ní zemi normální, vyspělou, kulturní, fungující,“ prohlásil premiér Václav Klaus 1. ledna 1993 ve svém novoročním projevu ke vzniku České republiky. Když ale koncem roku 1997 Václav Klaus po takzvaném Sarajevském atentátu odcházel z postu premiéra, ekonomika země se podobala starému typu automobilu, jenž se nezadržitelně řítí do propasti.
Klaus peníze neměl, k tomu, aby se udržel u moci, používal cizí peníze
Zákon volného pádu
To, co Klaus budoval, vlastně nebyl kapitalismus, ale pokračování socialismu. Dobrodinec Klaus, který se stylizoval do postavení nejlepšího žáka ekonoma Miltona Friedmana, nedělal celá léta nic jiného, než rozdával obědy zadarmo. Přitom musel dobře vědět, co jeho guru vždy rád říkal – že když si chceme hrát na dobrodince, ať to činíme za vlastní peníze. Klaus peníze neměl, k tomu, aby se udržel u moci, používal cizí peníze. Ani to by se Friedmanovi nelíbilo. A nelíbilo se to ani většině české společnosti, proto Klaus musel z kola ven.
Politik, který za svého poměrně dlouhého vládnutí dostal od ministrů ODS a jiných obdivovatelů přezdívky jako „Osvícený“, „Božský“ či „Velký Narcis“, se však tvářil (a dodnes se tváří), že předtím, než ho z místa řidiče vyhodili, nebylo na autě se značkou česká ekonomika ani škrábnutí. Zapomněl však na to, že chování vozu neodpovídalo pravidlům silničního provozu, ale zákonu volného pádu. A podle toho se začala chovat velká část ekonomiky, většina velkých podniků a bank.
Jinak by to ani nešlo, protože způsob privatizace a řízení bank, který Klausův tým sebevědomě vymyslel a bohužel i uskutečnil, neodpovídal perspektivám ekonomiky vyčerpané reálným socialismem. Šlo o hybrid kuponové privatizace a privatizace takzvanou českou cestou. Odstátnění ve většině případů uskutečňovala zkorumpovaná politická elita a státní správa, bývalí šéfové socialistických firem a podniků zahraničního obchodu. Klausovi a jeho ODS tato situace vyhovovala, protože nezaměstnanost byla nízká, mzdy a HDP rostly, vypadalo to, že země vzkvétá. Jenže po několika letech daňoví poplatníci zjistili, že musejí zaplatit překvapivě vysoký účet.
Ve jménu popularity
Václav Klaus dobře věděl, že kdyby velké průmyslové kolosy jako Poldi Kladno, Chemapol Group, Škoda Plzeň, ČKD, Přerovské strojírny, ZPS Zlín a další podniky zbankrotovaly, nezaměstnanost by dramaticky rostla a vzniklá politická situace by ho rychle smetla už někdy v roce 1995. To nemohl připustit, za každou cenu se snažil udržet vysokou popularitu u voličů.
Hlavně nedopustit privatizaci komerčních bank, jinak by se celá koncepce rozpadla!Zejména bylo důležité udržet komerční banky pod kontrolou státu, přesněji vlády, ještě přesněji ODS. Hlavně nedopustit jejich privatizaci, jinak by se celá koncepce rozpadla. Klíčové finanční instituce, Komerční banka, Česká spořitelna a IPB, dostaly příkaz úvěrovat i nesmyslné a megalomanské projekty. Bankéřské ikony těchto let, Richard Salzmann, Jaroslav Klapal či Jiří Tesař, úkol splnili, protože v opačném případě by se museli z funkcí poroučet. Stát se protireformním živlem se však nechtělo ani jednomu z nich, takže půjčovali a půjčovali.
Jelikož se o miliardových úvěrech rozhodovalo na nejvyšších vládních místech, tedy v ODS, která jako nejsilnější strana podle nepsané koaliční dohody získala do gesce bankovní sektor, objevili se první kmotři velkého kalibru, kteří hráli klíčovou roli při obstarávání půjček. Pro příklad stačí vzpomenout lobbistu Františka Mrázka (byl zastřelen v lednu 2006), který svého času údajně „uměl“ Českou spořitelnu, později už i IPB. V době Klausova vládnutí došlo rovněž k velkým krádežím státního majetku, například vláda nedokázala uhlídat chytře vymyšlené odklonění lukrativní Mostecké uhelné společnosti.
Čas kapitánů
Problém byl, že státní banky půjčovaly nejen kanonizovaným, nedotknutelným a nekritizovatelným kapitánům průmyslu, ale i podstatně méně seriózním vlastníkůmTehdejší velké průmyslové konglomeráty vlastněné takzvanými kapitány průmyslu, například Vladimírem Stehlíkem, Lubomírem Soudkem, Jiřím Marouškem, Františkem Chvalovským či Václavem Junkem, dostávaly ohromné půjčky, bobtnaly, kupovaly další a další společnosti na úvěr. Proč? Protože mohly, vláda jim v tom nebránila. Problém byl, že státní banky půjčovaly nejen kanonizovaným, nedotknutelným a nekritizovatelným kapitánům průmyslu, ale i podstatně méně seriózním vlastníkům. Vznikala naprosto bizarní vlastnická propojení, matka vlastnila dceru, ale zároveň dcera vlastnila matku, dcera vlastnila vnučku, ale zároveň vnučka vlastnila matku, matka, dcera a vnučka pak vlastnily nějaký podnik stejným podílem a podobné propletence. Procesu, který vedl k takovým křížovým vlastnictvím, se záhy začalo říkat privatizace incestem.
Zářným příkladem takového propojení byl Chemapol Group, který nejdříve skupoval chemické podniky, pak ale bral všechno, od farmaceutických firem (Léčiva), přes zbrojařské podniky (Omnipol) až po reality (palác Lucerna). Chemapol vlastnil golfové hřiště, benzinové pumpy Petra či fotbalový klub v Drnovicích. A stalo se, že šéf Chemapolu Václav Junek byl šéfem dozorčí rady společnosti Léčiva, jejíž šéf Jiří Michal byl šéfem dozorčí rady Chemapolu. Junek hlídal Michala, Michal hlídal Junka, ale jak se nakonec ukázalo, pravděpodobně nikdo nehlídal nikoho.
V době největší slávy ovládalo Junkovo impérium asi stovku podniků a zaměstnávalo na 40 tisíc lidí. Junek s politiky uměl zacházet, byl oblíbencem nejen premiéra Václava Klause, ale rád, možná raději, ho měl prezident Václav Havel. Chemapolu prodal polovinu Lucerny, dostal od Junka, přesněji z nějaké státem kontrolované banky, 200 milionů korun a už na něj nenechal dopustit.
V době, na niž vzpomínáme, se hovořilo o tom, že režisér Jan Svěrák dokonce chtěl natočit Junkův portrét do populárního dokumentárního cyklu Galerie elity národa (GEN). Junek sponzoroval různé prestižní kulturní akce jako například Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, kde se vedle něj a hollywoodské hvězdy Gregoryho Pecka nechal vyfotografovat i prezident Havel. Jenže Chemapol Group se ke konci devadesátých let dostal do vážných finančních potíží a v lednu 1999 zbankrotoval. Junek dnes patří mezi největší podnikatele v oblasti lesního průmyslu, Omnipol koupil miliardář Richard Háva, podnik Léčiva ovládl Jiří Michal. Státu zůstaly dluhy ve výši 17 miliard korun, komplikovaný konkurz neskončil ani po čtrnácti letech…
Tygr z papíru
Ale vraťme se ještě zhruba do roku 1996, doby, kdy navenek ještě vše vypadalo skvěle. Ekonomika rostla více než šestiprocentním tempem a nezaměstnanost se pohybovala lehce nad třemi procenty. Prostě paráda! Řečeno tehdejším ministrem hospodářství Karlem Dybou, který prý Klausovi odezíral z úst, Česká republika se stala ekonomickým tygrem postkomunistického světa. Jak se brzy ukázalo, a bankéři to věděli mnohem dříve než veřejnost, ten tygr byl z papíru. Velké průmyslové kolosy začaly jeden po druhém padat a promítlo se to do bilancí bank. Výsledek? Po odchodu Salzmanna z čela Komerční banky stát musel odkoupit úvěry za 83 miliard korun! Lépe na tom nebyla ani Česká spořitelna. Sanace IPB stála daňové poplatníky až 160 miliard korun.
Odpůrci Klausovy politiky okamžitě získali nálepku levičáků, kteří chtějí nastolit stav před listopadem 1989V roce 1997 ekonomika ještě rostla o více než čtyři procenta, následující rok už ale spadla do minusu. Problémem začala být nezaměstnanost, v roce 1999 dosáhla téměř deseti procent. Tolik opěvovaná „léčba Klausem“ vedla k agónii pacienta.
Když někdejší místopředseda vlády za Občanskou demokratickou alianci Jan Kalvoda, který jednou přirovnal Klause k Leninovi, ještě včas označil hospodářskou politiku profesora Transformátora za bankovní socialismus, sklidil více kritiky než potlesku. I další odpůrci Klausovy politiky okamžitě získali nálepku levičáků, kteří chtějí nastolit stav před listopadem 1989.
Výsledek práce profesora ekonomie Václava Klause coby premiéra se obnažil po takzvaném Sarajevském atentátu. Na jeho bankovním socialismu totiž nebylo nic pravicového a na privatizaci incestem nelze ani s odstupem dvaceti let najít špetku konzervativního myšlení. Proto by místo označování Havla extrémním levičákem bylo právě v případě Václava Klause moudřejší mlčet. Jinak se může stát, že vzhledem k výsledku jeho vládnutí ho někdo správně nazve národním socialistou. Pro Václava Klause by to nebyla ostuda, ale Velkému Narcisovi by se to jistě nelíbilo.
