Propopulační opatření mají v evropských zemích jen malou účinnost

Více lidí zemřelo, než se narodilo. Takové jsou záznamy Českého statistického úřadu za letošní první pololetí. Porodnost v Česku je dlouhodobě tristní. Nebýt migrace, obyvatel by ubývalo. Vláda se proto snaží, aby počet narozených dětí rostl. Mění i koncepci rodinné politiky. „Chci dostupnou síť jeslí a školek. Chci podporu částečných úvazků ze strany státu,“ vyjmenovává některá opatření ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD). Česko jde směrem řady evropských vlád. Trendem je zvrátit nepříznivý demografický vývoj a pobídnout mladé lidi, aby měli děti.

Respektovaný sociolog a odborník na populační studie Ladislav Rabušic ale v rozhovoru přiznává, že je k podobným krokům skeptický: „Data ukazují, že propopulační opatření mají v evropských zemích jen malou účinnost.“ Dotýká se i změny klimatu a jaký vliv na ně může mít přelidnění planety. Podle něho odhady vědců ukazují, že Země dokáže uživit okolo osmi miliard lidí, tedy zhruba současný počet. „Pokud se těchto osm miliard bude chovat stejně jako dnes, bude klimatická změna s největší pravděpodobností pokračovat se všemi negativními, až katastrofickými následky,“ říká Rabušic.

LIDOVÉ NOVINY: Dle nedávno zveřejněných odhadů OSN bude v polovině tohoto století žít na planetě 9,7 miliardy obyvatel. Existují studie, které říkají, kolik lidí dokáže Země uživit?

RABUŠIC: Studie, kolik lidí dokáže Země uživit, existují a je jich celá řada. Seriózní vědecké úvahy na toto téma se objevují od konce 19. století, kdy německo-britský geograf Ernst Ravenstein v roce 1891 odhadl, že Země je schopná uživit něco kolem šesti miliard osob. V padesátých a šedesátých letech 20. století bylo publikováno několik odhadů, jež se pohybovaly v širokém rozmezí od 15 do 41 miliard. V roce 1972 vydali manželé Meadowsovi knihu Meze růstu, v níž sice neuvedli přesné číslo, z jejich dat je však možné odvodit, že inklinovali k 11,5 miliardy.

V roce 1981 vydal americký ekonom Julian Simon – částečně jako reakci na Meze růstu a také na katastrofickou knihu Paula Ehrlicha Populační bomba – publikaci Největší bohatství, v níž tvrdil, že populace není příčinou vyčerpávání zdrojů existence. Říká, že lidstvo a jeho invence je tím největším zdrojem, neboť lidé a trh vedou k inovacím, které potenciální problémy s uživením lidstva vyřeší.

Uznávaný česko-kanadský přírodovědec Václav Smil zveřejnil v roce 1994 zevrubný rozbor dostupnosti potravin na Zemi a dietních požadavků na zdravý a aktivní život a dospěl k opatrnému závěru, že Země by mohla zvládnout deset nebo jedenáct miliard lidí. V roce 2012 skupina vědců analyzovala pro OSN na 65 odhadů únosného počtu obyvatel. Jejich závěr byl, že je to asi osm miliard, tedy zhruba tolik, kolik je lidí na Zemi dnes.

LIDOVÉ NOVINY: Odhady vědců se dosti liší. Je počet obyvatel jediným měřítkem udržitelnosti života na zeměkouli?

RABUŠIC: Současné úvahy se přiklánějí k tezi, že samotný počet obyvatel Země není ani tak moc důležitý, důležitější je počet konzumentů a také rozsah a povaha toho, co konzumují. Míra spotřeby je, jak známo, na naší planetě nerovnoměrně rozdělená. Vyspělé země vykazují enormní nadspotřebu, zatímco rozvojové země mají spotřebu velmi nízkou. Pokud má Země zvládnout uživit oněch osm miliard, znamená to stabilizovat světovou populaci. A to je možné pouze tak, že se výrazně sníží porodnost především v afrických zemích, kde dnes ženy mají v průměru čtyři děti.

Pokud se to podaří, zůstane zde však jedno důležité „ale“: je nutné předpokládat, že rozvojové země, jak se jim bude postupně zvyšovat životní úroveň a ruku v ruce s tím budou snižovat svou porodnost, začnou aspirovat na stejnou úroveň konzumu, jaká je v dnešním vyspělém světě. Tím se nebezpečí vyčerpání zdrojů zvýší. Takže hlavním problémem nejsou počty obyvatel Země, ale globální spotřeba.

LIDOVÉ NOVINY: Ve vyspělých západních zemích se do popředí dostává obava z vážných klimatických změn. Někteří aktivisté i známé osobnosti volají po omezování porodnosti. Třeba britský princ Harry řekl, že chtějí mít s manželkou Meghan maximálně dvě děti. Je to cesta, jak klimatu pomoci?

RABUŠIC: V této otázce dáváte do souvislosti klimatickou změnu a počet obyvatel planety. Vycházíme-li z toho, že příčinou změny klimatu, tedy oteplování ovzduší, je rostoucí koncentrace skleníkových plynů, především oxidu uhličitého, která je důsledkem využívání fosilních paliv, a jelikož fosilní paliva využívají intenzivně ke své existenci lidé a jejich počet roste, pak je to souvislost zřejmá. Zmiňovali jsme, že planeta má únosnou kapacitu kolem osmi miliard lidí – ale to je počet z hlediska možností obživy.

Pokud se těchto osm miliard osob bude chovat jako dnes, bude klimatická změna s velkou pravděpodobností pokračovat se všemi negativními, až katastrofickými následky. Z populačního či demografického hlediska je tedy důležité počet obyvatel nejen nezvyšovat, ale naopak postupně snižovat. Potíž je ale v tom, že množství obyvatel není možné snižovat rychle, ve hře je totiž populační setrvačnost, jež způsobuje, že změny v počtu obyvatel nastávají s velkým zpožděním.

Když je v populaci velké množství mladých lidí, kteří plodí děti, i kdyby radikálně změnili reprodukci a namísto pěti dětí měli jen dvě, bude taková populace stále po několik desetiletí narůstat. Uvedu příklad z jedné mezinárodní studie, která modelovala různé scénáře vývoje porodnosti a úmrtnosti. Jeden scénář předpokládal, že se všechny vlády světa dohodly a přijaly opatření, že každý pár může mít jen jedno dítě. I při tak drastické redukci porodnosti by se počet obyvatel planety do roku 2060 zvýšil asi na devět miliard a teprve do roku 2100 by poklesl na sedm miliard.

V jiném scénáři výzkumníci modelovali, že v roce 2060 z důvodů náhlé smrtelné pandemie zemře na Zemi šest miliard osob. I tak by v roce 2100 byl počet obyvatel 5,1 miliardy. Takže ani rapidní snížení porodnosti, ale ani drastický nárůst úmrtnosti by nebyly rychlým řešením environmentálních problémů naší planety. Výzva prince Harryho je v tomto kontextu sympatická, vítaná a jistě může mít velký symbolický význam, zvláště když zazní v oblastech s vysokou porodností. Řešením samo o sobě to ale není.

LIDOVÉ NOVINY: Určitým extrémním řešením je antinatalismus. Tedy přístup: „Neroďme vůbec, zachráníme svět.“ Co si o něm myslíte?

RABUŠIC: Je to extrém, který není realistický. Předně, člověk jako každý organismus má ve svých genech evolučně zafixovanou reprodukci. A jelikož jsme se vyvinuli k pohlavnímu rozmnožování, jehož základem je sex, souložíme a souložíme rádi, protože je to pro nás zdroj slasti. V dobách, kdy člověk neměl k dispozici účinné prostředky, jak početí zabránit, byly při sexuálním aktu často počaty děti. A jelikož se souložilo často, bylo počato mnoho dětí. Pro úplnost nutno dodat, že jich také mnoho umíralo, stejně jako umíralo v důsledku komplikací při porodu mnoho matek.

V šedesátých letech – po vynálezu antikoncepční pilulky – člověk začal do vztahu mezi sexuálním stykem a početím účinně intervenovat, takže dnes tyto dva jevy dokáže oddělit a my souložíme nejenom proto, abychom měli děti, ale také proto – a dnes asi především proto –, že je to příjemné. Jak říkají sexuologové, sex se proměnil z prokreace (rozmnožování) na rekreaci.

A i když dokážeme mít efektivně sex bez početí, touha po dětech je v jisté fázi životního cyklu člověka silným psychickým motivem, takže alespoň jednou či dvakrát za život rekreaci s prokreací spojíme. Ostatně evoluční biologové, především Richard Dawkins, tvrdí, že to jsou naše geny, které mají snahu vytvářet co největší množství svých kopií v dalších a dalších generacích, takže nás k reprodukci nutí či vedou.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se na výzvy po snižování populace dívat pohledem západních vlád, jež si přejí zvyšovat porodnost kvůli udržení funkčního sociálního systému?

RABUŠIC: Ve vyspělých zemích dnes připadá na jednu ženu 1,4 až 1,8 dítěte, což je úroveň plodnosti, která dlouhodobě vede v těchto zemích k úbytku populací. Moderní sociální systémy, které jsou založeny na principu různých druhů pojištění, řečeno velmi stručně a zkratkovitě, vznikaly na konci 19. století. Plodnost byla relativně vysoká, takže příspěvky do systému byly vyšší než jejich výplata. Dnes se tento poměr obrací.

Otázkou tedy je, zda namísto snahy o zvyšování úrovně plodnosti není na pořadu reforma sociální politiky, která už by nebyla na počtu narozených dětí, a tím pádem i na množství pracovníků – neboť to jsou ti, kdo systému přispívají – navázaná. Data navíc ukazují, že propopulační opatření mají v evropských zemích jen malou účinnost, takže mezi národní úrovní plodnosti a systémem národní populační politiky není de facto žádná souvislost.

LIDOVÉ NOVINY: V souvislosti s nízkou porodností v Evropě se objevuje teze, že společnosti, jež dosáhnou vysokého standardu životní úrovně, se postupně přestanou množit. Souhlasíte?

RABUŠIC: Takto se to říci nedá. Společnost totiž děti nerodí, děti rodí jednotlivé páry. Jejich individuální rozhodnutí, jak velkou rodinu budou mít, dávají výslednou porodnost. Mladí lidé i v bohatých společnostech děti mají nebo mají přinejmenším jedno. Faktem sice je, že míra bezdětnosti v populaci se dnes v Evropě pohybuje či pohybovala kolem 20 procent ve Švýcarsku, Německu, Rakousku nebo Anglii, ale v severských zemích je kolem 13 procent, v Česku to je sedm procent, na Slovensku jedenáct procent.

Z historické demografie víme, že takové počty bezdětných žen nejsou ničím novým: z žen narozených v evropských zemích kolem roku 1900 jich zůstalo 20 až 30 procent bezdětných. Dle nedávné studie jsou příčiny bezdětnosti v různých zemích různé. Jednou z důležitých příčin není ani ženská emancipace či ženská zaměstnanost, ani dekadence společnosti, ale partnerské vztahy – jak moc partneři vzájemně splňují své nároky a očekávání. Často se stává, že partnera podle svých představ nenaleznou a po nějaké době buď hledání vzdají, nebo je na početí dítěte již pozdě.

LIDOVÉ NOVINY: Takže se nedá říct, že dáváme přednost vlastnímu blahobytu před zachováním rodu?

RABUŠIC: Do takového kontrastu bych to nestavěl. V našich životech se snažíme sladit své aspirace a naplnit možnosti, jež se nám skýtají. Děti jsou pro nás určitou formou překročení sebe sama, výrazem touhy přesáhnout existenci vlastního života někam dále. Děti jsou i naplněním emociálních potřeb, jež mají jak velmi blahobytní, tak i ti méně blahobytní. A v současných společnostech již neplatí dřívější lidové diktum, že bohatí mají peníze a chudí děti. Bohatí i chudí dnes mají dětí víceméně stejně.