Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Radkovský: Beran byl velký vlastenec a za naši vlast trpěl

  8:47
Emeritní biskup František Radkovský začínal jako kněz v bývalých Sudetech v době, kdy se komunistům odkaz plzeňského rodáka kardinála Josefa Berana téměř podařilo vygumovat z kolektivní paměti. Jak ale říká v rozhovoru, o Beranovi se všude mluvilo s úctou.

František Radkovský, dosluhující biskup pizeňské diecéze. foto: Foto Ladislav NěmecMAFRA

Radkovský zažil na západě Čech dobu tuhé normalizace, již ale vůbec nechce srovnávat s nátlakem a perzekucí, kterým byli v 50. letech 20. století vystaveni stateční církevní hodnostáři, jako byl pražský arcibiskup Beran. „Byla to hrozná doba. Nedovedu si představit, že bych v ní žil jako biskup,“ říká v rozhovoru pro vystudovaný matematik a bohoslovec.

LIDOVÉ NOVINY: Kardinál Beran, jehož ostatky budou v pondělí (rozhovor vyšel v LN 21. dubna, pozn. red.) uloženy v chrámu sv. Víta, byl plzeňský rodák a vy jste v Plzni dvě desítky let působil jako biskup. Jsou vzpomínky na Berana v kraji ještě živé?

RADKOVSKÝ: Vzpomínky se staly hodně živými právě teď, v souvislosti s převozem ostatků. Je třeba si uvědomit, že kardinál Beran byl stažen z pozornosti veřejnosti už v roce 1949, kdy byl internován, a dlouhá léta strávil v domácím vězení. Téměř se po něm slehla zem. Ale o panu kardinálovi se vždy mluvilo s úctou – nejen v Plzni, ale i u nás doma na Vysočině. V roce 1995, tedy krátce po mém nástupu v Plzni, jsem byl u odhalování busty kardinála Berana na jeho rodném domě v Křížkově ulici. Tehdy ji světil pražský pomocný biskup Jaroslav Škarvada, který byl ve Vatikánu Beranovým sekretářem, a znal ho tak velmi důvěrně. Kardinál Beran pocházel z početné rodiny a má v Plzni své příbuzné. Býval jsem v kontaktu i s panem Kavinou, synovcem kardinála Berana, který mi občas dělal řidiče. A v Plzni je samozřejmě hodně aktivní paní Brabcová, která pro památku svého prastrýce hodně vykonala.

LIDOVÉ NOVINY: Jak se díváte na ten mumraj kolem převozu ostatků? Před několika týdny většina české veřejnosti nevěděla, kdo Beran byl. Teď jsou ho plná média.

Beran byl velký vlastenec a za naši vlast hodně trpěl. Ať už za nacistů v koncentračním táboře, nebo později v izolaci, do níž ho uvrhli komunisté. Podobný osud měla řada dalších církevních hodnostářů.

RADKOVSKÝ: Podle mě je to dobře, Beran byl velký vlastenec a za naši vlast hodně trpěl. Ať už za nacistů v koncentračním táboře, nebo později v izolaci, do níž ho uvrhli komunisté. Podobný osud měla řada dalších církevních hodnostářů – vzpomenu třeba olomouckého arcibiskupa Josefa Matochu, litoměřického biskupa Štěpána Trochtu nebo královéhradeckého biskupa Karla Otčenáška. Takže si myslím, že je jen dobře, když si právě v souvislosti s přesunem ostatků kardinála Berana lidé uvědomí, čím vším si špičky katolické církve musely projít. O těchto hrdinech musíme vědět a mluvit o nich, stejně jako mluvíme o obětech heydrichiády nebo pilotech RAF.

LIDOVÉ NOVINY: Kolem Beranova druhého pohřbu se vyrojila řada politiků s různými prohlášeními a gesty – třeba i ministryně obrany Karla Šlechtová, která se chystá položit na kardinálovu rakev květinu. Je namístě, když si takto politici na Beranovi stavějí reklamu?

RADKOVSKÝ: Kéž by to ti politici mysleli upřímně. Pro mě je důležité, že se veřejnost k Beranovi hlásí nejen jako k pražskému arcibiskupovi, ale i jako ke svědkovi a bojovníkovi za svobodu a demokracii. Je dobře, když si to uvědomí celá společnost.

LIDOVÉ NOVINY: Včetně politiků?

RADKOVSKÝ: Přesně tak. Po roce 1945 mnoho politiků udělalo tu chybu, že věřili komunistům, a voliči jim pak umožnili, aby hlavní branou prošli do vlády. Mám obavy, aby se něco takového neopakovalo. To, jak dnes lidé volí bez rozmyslu, je také špatně.

LIDOVÉ NOVINY: Málo se ví o Beranově práci, ať už na teologické fakultě v Praze, nebo později ve Vatikánu. Velká monografie o Beranovi vyšla naposledy před deseti lety a není už k sehnání. Myslíte, že po zítřejším pohřbu se to nějak změní?

Doufám, že ta současná vlna zájmu o kardinálův osud nepoleví. Stejně jako třeba v případě číhošťského faráře Josefa Toufara. Zájem o Berana dokazuje, že to nebyl jen arcibiskup, s prominutím nějaký flanďák, ale hrdina, který za své názory a postoje trpěl.

RADKOVSKÝ: Kéž by to byl impulz, aby se to změnilo. Doufám, že kniha Stanislavy Vodičkové, kterou zmiňujete, opět vyjde. Nesmíme zapomínat ani na to, že stále probíhá proces Beranova blahořečení. To není malá věc. Takže doufám, že ta současná vlna zájmu o kardinálův osud nepoleví. Stejně jako třeba v případě číhošťského faráře Josefa Toufara. Zájem o Berana dokazuje, že to nebyl jen arcibiskup, s prominutím nějaký flanďák, ale hrdina, který za své názory a postoje trpěl. Měli bychom se na jeho příkladu poučit, o co bychom se v životě měli snažit.

LIDOVÉ NOVINY: Beran se po válce zasadil o pastorační práci v bývalých Sudetech, které se vyprázdnily v souvislosti s odsunem Němců. Vy jste v Sudetech počátkem 70. let minulého století jako kněz začínal. Cítil jste tam tu vykořeněnost, která Beranovi ležela na srdci?

RADKOVSKÝ: Ta vykořeněnost je cítit možná ještě víc než tenkrát. Když jsem jako biskup projížděl pohraničím, často jsem třeba od starostů slýchával, že to, co se stalo, kraj zničilo, a to v řadě aspektů – demograficky, ekonomicky i ekologicky. V Německu, na druhé straně hranice, je nepřerušená tradice osídlení. U nás jsme měli pás nikoho, který byl úplně vymýcen. Chybí tam tradice, chybí tam příběhy a lidské kořeny. I když je pravda, že se to postupně mění k lepšímu. Lidé se dnes i v tom těžce zkoušeném příhraničí zajímají o duchovní rozměr, uvědomují si, že ke štěstí jim jen peníze nestačí.

LIDOVÉ NOVINY: Napadá mě ještě jedna paralela. Po druhé světové válce vznikla v části církve takzvaná Katolická akce, která kolaborovala s režimem. Beran ostatně jejího čelného představitele Josefa Plojhara exkomunikoval. Když jste začínal vy, bylo zase aktivní jiné hnutí, které hlásalo nutnost spolupráce s komunisty – Pacem in Terris. Jak jste se s tím srovnal?

RADKOVSKÝ: Hnutí Pacem in Terris fungovalo podle stejného modelu odzkoušeného v 50. letech. To bylo totéž v bleděmodrém. Dělali to jiní, ale opět ti, kteří kolaborovali. Pocházím z věřící rodiny z Vysočiny a to téma kolaborace kněží s režimem jsem prožíval od dětství. My jsme věděli, že jsou to kolaboranti. Ať už to dělali ze strachu, či prospěchářství, byli to lidé, kteří často nahradili na různých postech ty aktivní a statečnější věřící. Souviselo to i s válečnou historií. Někteří z těch, kteří se podvolili, měli nějaký ten udavačský škraloup a Státní bezpečnost na ně mohla zatlačit. Vždy tu ale byli ti stateční, kteří vzdorovali. Připomněl bych pastýřský list z roku 1949, v němž pražský arcibiskup Beran a řada jiných biskupů varují před propojením církve s komunisty. Na slavnost Božího těla v roce 1949, což bylo poslední Beranovo veřejné vystoupení, rušili bohoslužbu milicionáři, kteří se pražského arcibiskupa v chrámu sv. Víta snažili dehonestovat a vypískat. Hned poté byl Beran internován.

LIDOVÉ NOVINY: Vědělo se, kdo je mezi těmi kolaboranty?

Komunistům obzvláště ležela v žaludku právě katolická církev, protože byla řízena z Vatikánu. Existoval plán, že by se římskokatolická církev převedla pod pravoslavnou, a řídila by se tím pádem přímo z Moskvy. A právě Plojhar, Beneš a ostatní tuhle myšlenku komunistům rozmluvili.

RADKOVSKÝ: Věřící to vždy věděli, nebo alespoň tušili. Nechci říct, že by takové kněze přímo odsuzovali, ale dívali se na ně s despektem. Na druhou stranu se moc nemluví o tom, že tihle velcí kolaboranti, jako byl vzpomínaný Plojhar nebo Josef Beneš, sehráli i jinou roli. Komunistům obzvláště ležela v žaludku právě katolická církev, protože byla řízena z Vatikánu. Existoval plán, že by se římskokatolická církev převedla pod pravoslavnou, a řídila by se tím pádem přímo z Moskvy. A právě Plojhar, Beneš a ostatní tuhle myšlenku komunistům rozmluvili. Tak jsem to alespoň slyšel v roce 1968, kdy ta stará parta kolaborantů skončila. Fakt je, že řeckokatolickou církev se zlikvidovat podařilo.

LIDOVÉ NOVINY: Jak vnímáte roli Vatikánu v Beranově případě? Odjížděl v roce 1965 do předem sjednaného exilu?

RADKOVSKÝ: Myslím, že je to složitější otázka. Tam nešlo jen o to, sebrat Berana komunistům a někam ho uklidit, aby od něj byl pokoj. Svou roli sehrála i diplomacie. Součástí dohody, kterou dojednával za vatikánskou stranu emisar Agostino Casaroli, bylo, že když Beran dostane kardinálský klobouk a odjede do Vatikánu, začne v Praze působit místo kolaborujícího kněze správce arcidiecéze biskup František Tomášek. Tehdy se to komunistům zdálo jako výhodný obchod, na který ovšem později doplatili – Tomášek se stal svorníkem českých katolíků. Z dnešního pohledu se nám to může jevit jako nějaká diplomatická hra. Ovšem je třeba si uvědomit, že v polovině 60. let opravdu ani papež Pavel VI., ani Beran netušili, jak se situace vyvine. Byla to hrozná doba, nedovedu si představit, že bych v ní žil jako biskup. Existovaly příklady z jiných zemí, kdy komunisté na církevní hodnostáře opravdu tvrdě zaútočili. Maďarský kardinál József Mindszenty byl vězněn, později se ukrýval na americké ambasádě v Budapešti a nakonec zemřel ve vídeňském exilu. Kardinál Stefan Wyszyński byl také vězněn. Doba, kdy Beran odjížděl do Vatikánu, je nesrovnatelná s tím, co se dělo o dvacet let později, když nastoupil papež Jan Pavel II. Katolická opozice proti režimu dostala obrovskou vzpruhu. To už nebyla doba diktovaná strachem.

LIDOVÉ NOVINY: Zmínil jste roli dvou papežů. Jak by se Beran díval na Františkův pontifikát, založený na neokázalosti?

RADKOVSKÝ: Určitě by mu vyhovoval. Beran byl obyčejný člověk, nic ze sebe nedělal. Možná právě proto, čím si prošel. Na Druhém vatikánském koncilu otevřeně mluvil o svobodě svědomí. Jako příklad uváděl, že katolická církev v naší zemi dosud trpí špatným obrazem, který vznikl během násilné rekatolizace a v souvislosti s upálením Jana Husa. To byl velký čin, srovnatelný s tím, co dělá papež František.

LIDOVÉ NOVINY: V pastýřském listu z roku 1949, o němž jste mluvil, se píše, že „poměr církve a státu je neutěšený a bolestný“. Platí ta věta i dnes?

Co ovšem podle mě schází, je smlouva s Vatikánem, kterou Česko dosud nemá. Parlament se stále nerozhoupal k její ratifikaci. Jsem ale optimista. Třeba veřejné uctění Berana jako mučedníka svobody, který nesměl domů ani živý, ani mrtvý, napomůže tomu, že se vztah s Vatikánem srovná i po oficiální stránce.

RADKOVSKÝ: Neplatí. To je nesrovnatelné, tehdy se stát pokoušel církev zlomit, dnes je vztah církve a státu postaven na nezávislosti a spolupráci. K té nezávislosti na státu jistě přispěly církevní restituce, jakkoliv jsou zpochybňovány a objevují se nesmyslné názory na zdanění. Co ovšem podle mě schází, je smlouva s Vatikánem, kterou Česko dosud nemá. Parlament se stále nerozhoupal k její ratifikaci. Jsem ale optimista. Třeba veřejné uctění Berana jako mučedníka svobody, který nesměl domů ani živý, ani mrtvý, napomůže tomu, že se vztah s Vatikánem srovná i po oficiální stránce.

LIDOVÉ NOVINY: Od smrti kardinála Berana uplynulo téměř půl století. V čem je jeho odkaz dodnes živý?

RADKOVSKÝ: O nás se říká, že jsme národ švejků. Někde si věci zakulatíme, aby vypadaly lépe, někde se přikrčíme, abychom dobře prošli. Beran na to šel naopak. Byl to zásadový člověk, který neuhnul. Když došel k přesvědčení, že kompromis není namístě, tak ho neudělal. To by si celý národ měl vzít za své. Přistupujme k naší budoucnosti i budoucnosti Evropy s otevřeným a citlivým svědomím.

František Radkovský (78)

Narodil se v Třešti, vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK, pracoval mimo jiné v Pedagogickém ústavu Československé akademie věd.

V roce 1966 nastoupil na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu, na kněze byl vysvěcen v roce 1970. Jako duchovní působil v Mariánských a Františkových Lázních.

V roce 1990 se stal pomocným biskupem pražským a kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta. O tři roky později byl jmenován biskupem nově vzniklé plzeňské diecéze. V úřadu působil až do roku 2016.