V ústavní Listině základních práv a svobod, v článku 1, se uvádí: „Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“ To znamená, že naše Ústava je přirozeně-právní. Odmítá představu, že základní práva a svobody jsou lidským výtvorem, aktem vůle jednotlivce, většiny, či státu; něčím, co jsme si vymysleli a udělili, tedy že je můžeme kdykoli zrušit.
Naopak uznává, že základní práva a svobody jsou prvotní, existují bez ohledu na vůli, tedy svévoli kteréhokoli člověka, a poznáváme je rozumem a svědomím, tudíž uznáváme; a kodifikovali jsme je v Listině. Proto nám je nikdo, sebevětší většina, nemůže legitimně odebrat. Jsou totiž dané přirozeností (proto práva přirozená) člověka coby racionální a volné bytosti. Člověk se vždy nechová racionálně, všichni máme city a emoce, ale v principu jsme schopní posuzovat dobro a zlo, pravdu a omyl, právo a bezpráví. A na základě toho i jednat – to je zdroj lidské důstojnosti, jež následně zakládá nezcizitelná práva.
Rovnost a nerovnost
Ne všichni tuto přirozeně-právní koncepci uznávají. Právní pozitivisté tvrdí, že žádná přirozená práva neexistují a veškeré právo je jen projevem vůle (svévole) zákonodárce, ať už je to jeden, menšina, či většina – kdokoli, kdo má v zemi efektivní moc. Tudíž je právo projevem moci, schopnosti někoho vnutit svou vůli ostatním. Tato koncepce „legitimizuje“ jakoukoli hanebnost či zločinnost pod pláštíkem legality.
Ale zůstaňme u Listiny. Jsou-li přirozená práva daná lidskou přirozeností, pak něco jako lidská přirozenost existuje, je stálá, neměnná; poznatelná a pro všechny lidi stejná. Je realitou nezávislou na naší vůli, poznáváme a uznáváme ji, nikoli vytváříme. Se svobodnou, demokratickou a pluralitní společností jsou slučitelné mnohé ideologie; nikoli však všechny – s některými kompromis možný není.
Lidé si jsou nerovní téměř ve všem. Proto je společenská nerovnost přirozená a nepřirozené úsilí o rovnost, rovnostářství – kromě faktu, že jsou to lidé, tudíž mají identickou a společnou lidskou přirozenost, a v tomto ohledu jsou si radikálně rovní. Proto má panovat rovnost před zákonem, rovnost práv a svobod bez ohledu na barvu pleti. |
Především s těmi, které popírají základní přirozené právo na život celých segmentů populace, například na základě rasy, etnika, třídního původu, věku či náboženského přesvědčení. To je nasnadě. Ale i některé mírnější, které nepožadují vraždění, jsou z hlediska přirozených práv nepřijatelné.
První je rasismus, přesvědčení, že mezi rasami jsou natolik veliké rozdíly, že jejich příslušníci nemají téměř nic společného, jsou to víceméně rozdílné druhy. To, co je spojuje, jednotné lidství, je méně důležité než to, co je rozděluje – odlišná barva pleti. Jako kdyby všichni neměli stejnou lidskou přirozenost, ale měli přirozenosti rozdílné. Pak by ale nemohli mít stejná přirozená práva – jedni by od přirozenosti byli nadřazeni druhým, a ti těm prvním podřízeni.
Jde o svévolné popírání či neuznání reality, přirozenosti člověka. Samozřejmě, že lidé jsou rozdílní, jsou si nerovní téměř ve všem. Proto je společenská nerovnost přirozená a nepřirozené úsilí o rovnost, rovnostářství – kromě faktu, že jsou to lidé, tudíž mají identickou a společnou lidskou přirozenost, a v tomto ohledu jsou si radikálně rovní. Proto má panovat rovnost před zákonem, rovnost práv a svobod bez ohledu na barvu pleti.
Popírání lidské přirozenosti
Druhou je ideologie takzvaného transgenderu, přesvědčení, že člověk si svou vůlí vybírá pohlaví, či dokonce je tvoří, pohlaví pak může být 16, 40, 65, či tolik, kolik je na světě lidí, říkají tomu gender. Je to neuznání, ba popření reality o lidské přirozenosti; toho že člověk existuje ve dvou modech, mužském a ženském.
Odmítání ideologie transgenderu není nutně „transfobií“ (ať už je to cokoli), nýbrž odporem k ideologii, jež popírá lidskou přirozenost, a tím likviduje důvod pro uznávání přirozených práv a svobod všech, včetně pomýlených, indoktrinovaných, či psychicky nemocných lidí, kteří si říkají „translidé“ |
Ve zkratce LGBT je poslední písmeno v protikladu k třem prvním: ať už je člověk orientace heterosexuální či homosexuální, na pohlaví mu záleží, rozlišuje dvě pohlaví – pro heterosexuálního muže je atraktivní žena, stejně jako pro homosexuální ženu, ale ani jeden z nich nechce „transženu“, tedy muže, který se považuje za ženu. Stejně gaye ani heterosexuální ženu nenadchne „transmuž“ (biologická žena), ale jen muž. I bisexuál, jak označení napovídá, si je vědom, že pohlaví jsou dvě, a líbí se mu obě.
Není srovnání rasismu a transgenderu přehnané? První pojem je přece reakční a druhý pokrokový. Jenže před sto lety byl i rasismus považován za pokrokový; odmítali ho „tmáři“, kteří tvrdili, že všichni lidé jsou bratři a sestry, protože mají společného nebeského Otce a jsou potomky Adama a Evy; stejně jako dnes tvrdí, že „jako muže a ženu je stvořil.“
Odmítání ideologie transgenderu není nutně „transfobií“ (ať už je to cokoli), nýbrž odporem k ideologii, jež popírá lidskou přirozenost, a tím likviduje důvod pro uznávání přirozených práv a svobod všech, včetně pomýlených, indoktrinovaných, či psychicky nemocných lidí, kteří si říkají „translidé“. Pak veškeré „právo“ by bylo jen vládou silnějšího; a politika by se redukovala jen na „kdo s koho“. To chceme?
