V pátečním dopoledni působí členitý vnitroblok trochu ospale. Na zdech se červenají listy psího vína, v nových úlech slabě bzučí včely. Zahradní židle jsou prázdné. Venkovní terasa ožívá stejně jako ostatní prostory až navečer. V holešovické kulturní „továrně“ La Fabrika probíhají divadelní představení, koncerty, performance, výstavy, filmové projekce, přednášky i workshopy.
ČESKÁ POZICE: Když se podíváme deset let nazpátek, byly Holešovice celkem nezajímavým koutem Prahy. Co vás přimělo k tomu otevřít svůj kulturní prostor právě tady?
BALOUS: Souhra náhod. Můj otec zde v rámci restituce dostal zpět malý dům. Sám byl příliš starý na to, aby s ním něco dělal, věnoval mi jej. Začalo to zcela směšně. Dům měl cenu asi 400.000 korun a já jsem ho za dvojnásobek odkoupil od nájemníků, aby se s ním něco dalo dělat. Holešovice a jejich vnitrobloky byly před rokem 1989 asanační pásmo. Nesmělo se tady investovat, ani se tu neopravovaly domy. Všechno chátralo. Na některých ulicích, například na Dělnické, je to stále vidět. Něco se už zbouralo, stavěly se nové domy a teď je z toho zvláštní hybrid. Samotná La Fabrika sestává ze tří bývalých továren.
ČESKÁ POZICE: Co se v nich původně vyrábělo?
Začínali jsme v budově Richterových strojních závodů. Byla to malá výroba na kladkostroje. Potom se dokoupily bývalé Pražské metalurgické závody, v nichž dříve bývala koželužna. Třetí budova byla továrnou na oplatky. To všechno mělo přijít vniveč. |
Začínali jsme v budově Richterových strojních závodů. Byla to malá výroba na kladkostroje. Potom se dokoupily bývalé Pražské metalurgické závody, v nichž dříve bývala koželužna. Třetí budova byla továrnou na oplatky. To všechno mělo přijít vniveč. Když jsme sháněli stavební povolení, nebyli obyvatelé větších domů, které tu byly postavené v 70. letech, vůbec naklonění tomu, aby tady něco takového vzniklo.
Kdysi jim někdo slíbil, že se to tady srovná se zemí a bude tu zeleň, hřiště. Jeden z důvodů, proč je La Fabrika tak zelená, je, že jsme se jim to trochu snažili vynahradit. Ale asi bychom to udělali i bez toho. Dnes jsou ti lidé už starší a hřiště by pro ně znamenalo větší zátěž než divadelní provoz. Ten je jistě také ohrožuje méně, než když sem jezdily velké náklaďáky a odvážely odsud odlitky. Jejich výhled do vnitrobloku je daleko radostnější, než býval.
ČESKÁ POZICE: Jak těžké je kulturní prostor typu La Fabriky udržovat? Je o vás známo, že si nežádáte o dotace z veřejných rozpočtů.
BALOUS: Je to ekonomicky náročné. Dostat se k dotacím je papírově, byrokraticky složité. Toho jsem velký nepřítel, na tyhle věci jsem líný. Když se Fabrika stavěla, říkal jsem si, že dříve, než budeme rozvíjet růžové vize na papíře, dokážeme, že něco umíme. Ukázalo se, že tomu vůbec nerozumím, že nikdy zpětně nic nedostanete. O všechno se musí žádat dopředu. Chápu, proč tady grantová politika je, a je dobře, že ji máme. Má určitě smysl podporovat divadla jako Dejvické a Na Zábradlí, i Národní divadlo. Systém žádostí je ale tak komplikovaný, že to zkoušíme bez grantů. Znamená to, že musíme dělat komerční akce, které na programu nikdo nevidí, ale bez nichž bychom divadlo mohli zavřít. I když jsou představení úspěšná, na běžný chod se z lístků vydělá strašně těžko. Navíc z nich ještě odvádíme 15 procent DPH. O tom se vůbec nemluví. Hovoří se o tom, že by se měla DPH snížit u knih, ale na divadlo se pozapomnělo. Pro nás jsou tyto ztráty docela významné.
ČESKÁ POZICE: Jaké typy akcí zde pořádáte?
BALOUS: Prostor La Fabriky je velmi variabilní. Fungujeme jako divadlo, občas jako kino. Když někdo potřebuje udělat konferenci nebo firemní večírek jsme na to velice dobře vybavení. Myslím si, že to umíme, a spousta lidí se sem vrací. To nás skutečně drží nad vodou.
ČESKÁ POZICE: Před rokem 1989 jste žil v Londýně a New Yorku. Živil jste se jako taxikář nebo prodával palačinky. Po návratu do Čech jste zde vedl zpravodajskou pobočku americké televize. Která ze životních zkušeností se vám při řízení La Fabriky nejvíc hodila?
Postavit divadlo byla výzva, ale jestli mi k tomu nějaká zkušenost pomohla, tak to asi byla práce ve zpravodajství pro ABC News, pro jednu z velkých amerických televizí. |
BALOUS: Taky jsem myl nádobí, dělal tesaře, pracoval u divadla a točil filmy pro ICA (Institute of Contemporary Arts). Dělal jsem toho ještě daleko víc, ale to je normální. Mojí výhodou je, že se poměrně rychle učím. Postavit divadlo byla výzva, ale jestli mi k tomu nějaká zkušenost pomohla, tak to asi byla práce ve zpravodajství pro ABC News, pro jednu z velkých amerických televizí. Rychlost rozhodování a tah na branku. Tam jsem se naučil, že nic není nemožné. A pokud to zdánlivě nemožné má nějaký dobrý důvod, tak se za to dobře kope. A tohle zrovna myslím, že umím velice dobře.
ČESKÁ POZICE: La Fabrika, která už funguje osm let, není v Holešovicích jediným velkým kulturním prostorem. Sídlí zde Centrum současného umění DOX, v posledních letech přibyla řada stylových kaváren, restaurací. Jak spolu místní komunita vychází?
BALOUS: Vycházíme skvěle. S Leošem Válkou z DOXu se známe léta. Oba projekty vznikaly skoro paralelně. My jsme nakonec otevřeli trochu dříve než DOX, ale původně to mělo být naopak. Vznikly tady i další projekty. Tady za rohem měla být Meet Factory, to ale nedopadlo a dnes jsou bohužel hrozně daleko. Říkal jsem si, že by to pro pražskou kulturu byl takový krásný trojúhelník. Nicméně od té doby, co od nás odešla La Putyka, tady máme Jatka 78. Holešovice už se plní. Teď je tady třeba udělat takový rozcestník, aby lidé, kteří sem přijdou, věděli, že odpoledne můžou jít do galerie, večer k nám do divadla, na bar nebo na nějaký koncert. Myslím, že Holešovice mají celkem dobře našlápnuto. Díky tomu, že tady spousta domů nebyla zbourána, mohou staré tovární prostory ožít novým životem.
ČESKÁ POZICE: Jak by měl takový rozcestník fungovat?
BALOUS: To slovo poprvé padlo na setkání kulturní komunity Prahy 7. Sešli jsme se a přemýšleli o tom, jak by kultura na sedmičce měla fungovat. Naším společným cílem je samozřejmě dostat sem lidi. Rozcestník jako technický nástroj by nám měl umožnit, abychom si vzájemně pomohli.
ČESKÁ POZICE: Tvář Holešovic se v posledních letech hodně mění. Postupně se tu zabydlely kreativní agentury, mediální společnosti. Staví se nové domy, přicházejí noví obyvatelé. Jak tento vývoj vnímáte?
Já jsem v Holešovice věřil od začátku 90. let, kdy jsem tady začal opravovat první barák. Potenciál tu byl, ale vše šlo hrozně pomalu, navíc v téhle čtvrti byl nejvyšší věkový průměr v celých Čechách. |
BALOUS: Já jsem v Holešovice věřil od začátku 90. let, kdy jsem tady začal opravovat první barák. Potenciál tu byl, ale vše šlo hrozně pomalu, navíc v téhle čtvrti byl nejvyšší věkový průměr v celých Čechách. Dneska už to tady vypadá hezky, protože hlavní ulice Komunardů je konečně vydlážděná. I když... Teď už tam zase začali dělat nové zastávky, tak do ní zase rubou. Jeden rok rozkopali chodník, protože měnili elektriku. Druhý proto, že se měnil plyn a třetí kvůli vodě. Šlo to pořád dokola. Muselo to být strašně finančně náročné. Vývoj byl hodně pozvolný.
ČESKÁ POZICE: Řadu let k La Fabrice nerozlučně patřil soubor nového cirkusu La Putyka. Loni se odstěhoval do nového působiště na Jatkách 78. Bylo těžké po něm volné místo v programu zaplnit?
BALOUS: La Putyce jsme velmi pomohli tím, že tady dostali prostor a my se od začátku velmi starali, aby prosperovali. Hit nevyrobíte přes noc. Soubor musel zrát. Vzniklo tady asi pět jejich představení a další už tady ani vznikat nemohly. Rosťa (Novák, principál La Putyky, pozn. red.) přibírá neustále další a další lidi a každé představení má takový objem rekvizit, že bychom je ani neměli kde skladovat.
Rozloučení s La Putykou bylo na jednu stranu smutné, protože jsme na ně byli zvyklí. Na druhou stranu jsme všichni věděli, že k němu musí dojít. My jsme neměli jejich náročný provoz kam dát. Ve Slévárně mohli zkoušet jen do doby, než jsme ji zrekonstruovali. Soubor jako La Putyka přitom nutně potřebuje mít prostor na permanentní trénink. Jejich představení nejsou klasickým hereckým výkonem, při kterém se něco naučíte a pak se k tomu vrátíte. Na Jatkách ten prostor mají.
ČESKÁ POZICE: Kam chcete program La Fabriky směřovat dál?
BALOUS: Jedním z těch směrů by mělo být nonverbální divadlo. Na příští rok máme naplánovaný nultý nebo první ročník festivalu Prague Nonverbal. Kvůli němu jsme spojili síly se známým světovým promotérem, dramaturgem a performerem Wolfgangem Hoffmannem, který pomáhá i některým našim souborům a je silně navázán na festival Fringe v Edinburghu. La Fabrika má k dispozici dva velice variabilní sály, které nám umožňují uvést i tři představení denně. Toho bychom chtěli pro festival využít. Máme tady ještě galerii, v níž děláme filmové projekce. Chceme tam tam pustit filmy, které s tématem souvisejí. Už jsme mluvili s Jiřím Kiliánem, že bychom tady odpromítali blok jeho choreografií. Říkal, že by to uvítal. Jen neví, jestli se festivalu zúčastní, protože nerad někam jezdí.
ČESKÁ POZICE: Jaké další projekty pro diváky připravujete?
Rozloučení s La Putykou bylo na jednu stranu smutné, protože jsme na ně byli zvyklí. Na druhou stranu jsme všichni věděli, že k němu musí dojít. My jsme neměli jejich náročný provoz kam dát. |
BALOUS: Máme nový objev – pohybové představení Synovial. S jeho tvůrci nyní připravujeme další projekt, s nímž možná režijně pomůže Jiří Havelka. Jejich talent se snažíme pěstovat, pomoci jim, dát jim prostor, aby se stali známějšími. Podobně, jako jsme to kdysi udělali s La Putykou. Rozpracovaných projektů je ale víc.
Probíhají zkoušky nového titulu Tango, ó Tango. Podle názvu je asi jasné, o čem bude. Hlavními postavami jsou Anna Polívková se svým partnerem ze StarDance Michalem Kurtišem. Měl by se v něm objevit i Marek Zelinka ze zmíněného Synovialu, který je momentálně také ve StarDance (v páru s herečkou Marií Doležalovou, pozn. red.). V představení se bude nejen tančit, ale budou v něm i filmové projekce, loutky, i hrané slovo. Měl by to být divadelně a snad i zábavně pojatý průřez historií tanga.
Rozpracovaný je projekt Roboti s VerTe Dance, Vostopětkou a Jirkou Havelkou. Na svoji první divadelní režii se chystá i Bohdan Sláma. A když už jsme u těch filmových režisérů, je tady cyklus Otevřeně o filmu, který uvádí jednou měsíčně Slobodanka Radun. Je to platforma pro filmy, které se míjejí s běžnou distribuční sítí, které promítáme a o kterých se následně hovoří s jejich tvůrci. Projekt Barrandovských teras, kterého se scénáristicky ujal Dodo Gombár, pak chystáme na duben. V něm by měli v režii Zdeňka Suchého hrát Tatiana Wilhelmová, Bára Basiková, David Matásek či Klára Trojanová. Měl by přiblížit historii Barrandovských teras, slavné restaurace a bary, od zlaté éry 30. let až po dnešní poněkud neutěšený stav.
ČESKÁ POZICE: Vaše projekty jsou hodně různorodé. Podle jakého klíče si je vybíráte?
BALOUS: Když někdo přijde s něčím zajímavým, snažíme se ho podpořit. Byli bychom schopní hrát i víc, zájem externích produkcí o Fabriku je značný. Problém je s kvalitou těch věcí. Pokud nejsme přesvědčení, že to bude dobré, tak to sem nechceme. Řekli jsme si, že raději budeme hrát méně a dobře, ne za každou cenu.
ČESKÁ POZICE: Vyhledáváte sám aktivně umělce, kteří by u vás mohli účinkovat?
Na festivaly nejezdím. Zjistil jsem, že je pro nás daleko přínosnější mít lidi, kteří vám ten počáteční filtr udělají. |
BALOUS: Přiznám se, že jsem se najezdil tolik, že jsem na to už ve svém věku líný. Na festivaly nejezdím. Zjistil jsem, že je pro nás daleko přínosnější mít lidi, kteří vám ten počáteční filtr udělají – jako nyní v případě Wolfganga Hoffmanna. Už nejsem zvědavý úplně na všechno, užil jsem si toho až až. Byly doby, kdy jsem v New Yorku seděl na každém Off-Off-Broadwayovém představení. Potřeboval jsem vidět všechno a pak jsem zjistil, že v polovině usínám, protože je to strašná nuda. Pokud jsem rovnou neodcházel.
ČESKÁ POZICE: Pokud byste mohl být do dalších let La Fabriky nějaké přání, jaké by bylo?
BALOUS: Zcela upřímně bych si přál osvícenou firmu, která by se stala nikoli naším sponzorem, ale generálním partnerem. To by pro nás znamenalo, že by se nám lépe dýchalo a mohli bychom se více věnovat kulturní stránce naší činnosti než dohadování se s PR agenturami nebo organizování firemního večírku a konference. Finanční polštář by nám samozřejmě pomohl. Ale kdyby všechno zůstalo tak, jak je, a stát nám do toho nekecal, tak bychom byli asi také šťastní.
