Nedávno mě navštívil mladý Rom – mohl mít 25 let. Evidentně už nejméně ze třetí generace Romů vzdálené od těch, kteří se účastnili sametové revoluce. Tehdy se v rámci obecných společenských dějů odehrávalo také něco, co bychom dnes mohli nazvat obrodným procesem a probuzením romského národa. Tento chlapec o tom nevěděl zhola nic. Jaký div, právě v té době se zřejmě narodil.
Nebylo těžké zjistit, že pochází z intelektuální romské rodiny. Přišel s přáním, abych mu poradil v rozletu činnosti, nejlépe v oblasti politické, která by mu mohla pomoci pozvednout evidentní úpadek současného romského společenství. Podstatné bylo, že by rád v tomto obrozujícím procesu sehrával vůdčí roli a překvapil poznámkou: „Nechci to dělat tak, jak to dělal můj děda a strýc. Dělali to špatně, a přitom páchali i podrazy. Tím celé hnutí zpochybnili.“
Uvědomil jsem si, že ten chlapec, nevědomky, potvrzuje starou pravdu: generační výměna v historicky krátké době připravuje stále stejné nebo podobné výsledky, které nás ale stejně pokaždé překvapí.
Slabá paměť
Nemusíme chodit do dávné historie USA, kdy potomci významných politických a podnikatelských kruhů už ve třetí generaci neradi poslouchali, že jejich předkové nenabyli majetku zrovna zákonným způsobem. S podobným vývojem se můžeme setkat i v moderní historii českého státu. Řeč je o polistopadové privatizaci.
Václav Klaus nebyl jediný, kdo se na našem malém českém privatizačním zločinu, při kterém zmizely v rukou jedinců miliardy, podílel. |
Václav Klaus (a jeho amnestie celou věc definitivně posvětila) nebyl jediný, kdo se na tomto našem malém českém zločinu podílel. Zmizely při něm miliardy v rukou jedinců – v souladu se zákonem. Mám ještě v živé paměti, jak například bývalý ministr dopravy a zdravotnictví Jan Stráský, jeden z tehdejších okrajových aktérů, mluvil o tom, že privatizace musí být provedena rychle bez ohledu na právní rámec a za každou cenu.
To bylo vítězství Klausovy doktríny. Je dnes dozajista pyšný, že se mu ji podařilo prosadit proti myšlence pozvolnějšího průběhu s nastolováním právního rámce, jejímž nositelem byl někdejší místopředseda první polistopadové federální vlády Valtr Komárek.Ten prohrál a musel odejít. Dnešní politici a miliardáři tento fakt popírají. O původu svých peněz i skrytých mocí nechtějí nic vědět.
Odlišný přístup
Máme tu třetí generaci Romů, která se od své minulosti (tentokrát svých předků) hodlá rovněž distancovat. Ale to je také jediná podobnost s dnešními miliardáři. Vše ostatní je jiné. To by nemělo být zapomenuto. V tomto případě nejde ani o moc, ani o ukradené miliardy.
Mohli bychom se přít, zda se Romové nedostali ke zdrojům, protože nebyli připuštěni, nebo proto, že nebyli připraveni. V každém případě je český „zločin století“ minul. |
Mohli bychom se přít, zda se Romové nedostali ke zdrojům, protože nebyli připuštěni, nebo proto, že nebyli připraveni. V každém případě je český „zločin století“ minul. Jejich pochybení, od kterých se jejich potomci dnes odvracejí, byla jen směšnou a nevinnou hrou, proti tomu, co tu prováděla naše politická a podnikatelská sféra, která byla u toho. Ovšem hrou, která byla hodná uznání.
Vzpomínám si na tu dobu dobře. Romové, kteří se tehdy ve víru politických a společenských událostí dostali dost vysoko, nikdy ale na vrchol, viděli svůj cíl v obrodě romského společenství a jeho včlenění do společenských a politických procesů celé společnosti. Peníze a moc pro ně nebyly primárním cílem.
Ty sice nebyly zcela zanedbatelné, ale pokud se některým z nich podařilo zlepšit své ekonomické postavení, nedá se ani vzdáleně srovnat k postavení takzvaných „tunelářů“, byť se dnes honosí čistým štítem. O politické moci nemohlo být ani řeči, k ní výkvět Romů nebyl nikdy připuštěn.
Jakých chyb se tehdy Romové, kteří fungovali v nižších patrech politiky, dopouštěli? Po 25 letech vývoje demokratické společnosti je dobré a užitečné popsat a uvědomit si, zda Romové dosáhli možného maxima nebo udělali neodpustitelné chyby. A je-li dnešní situace Romů ve společnosti neradostná, na čí vrub jde.
Rytíř smutné postavy
V každém případě však tehdejší romští představitelé projevili v přelomové době, kdy šlo o všechno, ušlechtilost. Zatímco mnoho jiných politiků a lidí z průmyslu přemýšlelo, jak se snadno a lehce dostat k majetku způsobem, pro který zdomácněl pojem „tuneláři“, romští předáci přemýšleli, jak povznést svůj národ.
Tehdejší romští představitelé projevili v přelomové době, kdy šlo o všechno, ušlechtilost. |
Sám jsem toho byl příkladem, jakýmsi rytířem smutné postavy, Donem Quijotem. Rychle skončilo mé poslanecké období i zaměstnanecký poměr v podniku, kde jsem mnoho let pracoval, a byl jsem postaven před otázku co teď, co dělat?, zatímco jiní se zabezpečovali mocensky i finančně. Takových nás bylo dost – i mezi Romy. Proto neuškodí zopakovat historii té doby.
V listopadu 1989 jsem byl řadovým stavbyvedoucím Průmyslových staveb v Brně s titulem „černý stavbyvedoucí“ – na mzdové soupisce jako dělník, předák. Pro režim politicky neúnosný a v podstatě od počátku osmdesátých let známý v celém podniku jako duševně nemocný revolucionář, který se netají svými názory, ale s dobrou pracovní morálkou a odbornou erudicí.
Pracoval jsem na vzdálených stavbách. Mezi lidmi krystalizující se revoluční nadšení mě nechávalo chladným. Do revolučního procesu jsem byl doslova dokopán. Kromě občasných zásahů StB a krátkodobých preventivních zadržení ve vazbě, jsem mohl být už docela v klidu. Pohyboval jsem se mezi Brnem a severními Čechami, mým tehdejším pracovištěm.
Hektická doba
To už se rozbíhaly i v Brně mohutnější stávky a pochody. Ještě 17. listopadu ale navštívili dva pánové kancelář, která mi byla azylem v době, kdy jsem pracovně musel pobývat v Brně, a přáli si se mnou mluvit. Byl jsem však v Litvínově. Později se už neobjevili. Jenže 20. listopadu se dostavil do téže kanceláře úředník z ředitelství podniku, jehož jméno si nepamatuji, a salutoval přede mnou: „Pane inženýre, hlásím se do služby!“ Překvapením a později i studem jsem nebyl schopný slova.
Stal jsem se šéfem Občanského fóra Průmyslových staveb, které tehdy měly deset tisíc zaměstnanců, a patřily mezi největší stavební podniky v Brně. |
Stručně řečeno, stal jsem se šéfem Občanského fóra (OF) Průmyslových staveb, které tehdy měly deset tisíc zaměstnanců, a patřily mezi největší stavební podniky v Brně. Rychle a nečekaně jsem se dostala i do politiky, i do té vrcholné. Byl jsem ve skupince těch, kteří v Brně prosazovali sametovou revoluci, a nečekaně jsem byl nominován do České národní rady (ČNR), kam se jsem po Novém roce dostavil přímo ze stavby k poslaneckému slibu.
Doba byla hektická a nebyl čas zabývat se detaily. Například tím, že se půl roku před řádnými volbami vyměňovali komunisté v parlamentních institucích za jiné, příhodnější osobnosti, které mohly poskytnout alespoň nějakou záruku, že se revoluční proces nezvrtne. Bylo to navýsost zajímavé období.
Emancipace
Za půl roku, již v řádných parlamentních volbách, jsem byl zvolen za OF do ČNR znovu. Více než dva roky jsem byla poslancem, i se souhlasem Romské občanské iniciativy (ROI). Spolu se mnou v ČNR sedělo i pět dalších Romů: Ondřej Giňa z Rokycan, Dezider Balog z Plzně, právník z Litvínova Milan Horváth, Zdeněk Guži z Havlíčkova Brodu a Ladislav Body, Rom z Kladna, kterého si už dříve pěstovali komunisté.
V ostatních parlamentních institucích byli rovněž Romové. Ve Slovenské národní radě (SNR) Anna Koptová z Košic a ve Federálním shromáždění (FS) čtyři další. Tuto skupinu doplňovala Klára Samková, která sice Romkou není, ale v mnoho jejích aktivit ji s ROI spojovalo. Těchto dvanáct lidí učinilo několik podstatných dohod a rozhodnutí pro řešení soužití romské menšiny s většinovou populací (výdobytků pro Romy), které platí dodnes.
Velká krize pak nastala v roce 1997, kdy část romské populace hledala únik v migraci do členských států Evropské unie a Kanady. |
Problémem bylo, že romské kruhy sice dohody dodržovaly, nikoli však vládní, u nichž musely být stále znovu nastolovány. Při různých krizích, které se ve společnosti v souvislosti se soužitím čím dál častěji objevovaly, však bylo třeba tyto dohody dodržovat. Velká krize pak nastala v roce 1997, kdy část romské populace hledala únik v migraci do členských států Evropské unie (nejčastěji do Velké Británie) a Kanady.
Co bylo příčinou nespokojenosti Romů, jež vybublala po sedmi letech od demokratizačních změn a euforie, která vyplývala z účasti Romů? Proč jejich vztahy s majoritou ochladly? V roce 1997 přiznal chyby vlád i Václav Klaus. Jako tehdejší předseda vlády umožnil shromáždění asi 80 příslušníků romské české reprezentace v Lichtenštejnském paláci, kde byla přečtena takzvaná Bratinkova zpráva, která situaci docela věrně pojmenovala. Tehdy Klaus slíbil projednat „jejich“ záležitostí na nejvyšší úrovni. Jednání se opravdu odehrála, ale výsledky byly žalostné. Ukázalo se, že společnost i její administrativa při řešení a nastavení podmínek soužití tápe.
Tři projevy občanské nerovnosti
Jaké byly body, s nimiž se romská populace obtížně vyrovnávala, a nazývala je dokonce „institucionálními“ projevy občanské nerovnosti? Prvním byl zákon o nabývání českého občanství v době rozdělení federace. Ten dostal nejméně sto tisíc Romů, kteří sice žili na území České republiky, ale své kořeny měli na Slovensku, do naprosto bezvýchodné situace.
Při rozdělení federace nebylo obvyklé, aby někteří občané upravovali svůj právní vztah k nově vzniklým státům – českému, či slovenskému. Důsledky byly ale drtivé a projevovaly se nejméně dalších 10 let. Kdo například neměl české občanství, nemohl pobírat sociální dávky v České republice. Právě i to prohloubilo sociální propad této části obyvatel a zahájilo to éru její pasivní rezistence se všemi negativními důsledky, které platí dodnes. Tento zákon zůstane černou skvrnou zaniklé České národní rady.
Zákon o odškodnění romských obětí za druhé světové války Romové nazývali „institucionálním popíráním romského holocaustu“. |
Druhým problémem byl zákon o odškodnění romských obětí za druhé světové války, který Romové nazývali „institucionálním popíráním romského holocaustu“. Nepopíratelně totiž usiloval o vytěsnění Romů ze společnosti jako nežádoucího elementu. Ze sedmi tisíc žadatelů byl tento zákon uplatněn u necelých tří set, tedy necelých čtyř procent. Nastavoval natolik tvrdé podmínky, že nemohly být splněny.
Až po pěti letech vyslovil Nejvyšší správní soud verdikt, že Rom žijící na území protektorátu nebo Slovenského štátu neměl šanci se zachránit před důsledky rasových zákonů, pokud se neukrýval. Pro odškodnění tedy mělo stačit pouhé prokázání romské národnosti. Bohužel pro mnoho lidí už bylo pozdě, nehledě na to, že se museli domáhat svého práva soudní cestou.
Třetím institucionálním popřením rovnosti Romů ve společnosti byl důsledek předešlých dějů. Jde o nerovnost romského žáka v české škole, kterou doprovází obecně uplatňovaná segregace Romů ve společnosti.
Přínos Romů
V případě rehabilitace Romů je třeba uvést ještě dva aspekty přínosu Romů pro celou evropskou společnost. Jejich zdrojem jsou oni sami, aniž si to uvědomují a aniž o to usilují.
Velké migrační vlny Romů do ekonomicky vyspělejších zemí Evropy či do Kanady odhalily, že i ony mohou mít problémy s uplatňováním demokratických principů. |
Prvním aspektem je romský holocaust, který ukázal, jak hrůzné důsledky může mít scestná teorie o nadřazenosti jedné lidské rasy nad druhou. Smrt šesti tisíc českých a moravských Romů v koncentračních táborech nebyla v tomto smyslu marná.
Druhým aspektem bylo zrození humánních sil, které vystoupily proti nerovnoprávnému postavení Romů ve společnosti, a to nejen v Česku. Velké migrační vlny Romů do ekonomicky vyspělejších zemí Evropy či do Kanady totiž odhalily, že i ony mohou mít problémy s uplatňováním demokratických principů při zvládání potíží, které nastaly v důsledku velkých migrací sociálně slabých.
Svět se změnil. A zdá se, že k horšímu. Musíme o tom ale mluvit, protože v nápravě je budoucí naděje. K tomu, že ještě existuje, přispívají i Romové. Svět by jim měl tuto pozitivní stránku přiznat, stejně jako jim přiznává řadu záporných rolí.
