Volby do Poslanecké sněmovny budou už za čtyři týdny. Volební kampaň, včetně seriálu rozhlasových a televizních diskusí, běží na plné obrátky. Činí se i seriózní tištěná média, takže kdo má zájem, k názorům kandidujících stran na Evropskou unii, bezpečnost, zdravotnictví, školství a jiná věcná témata se většinou a alespoň částečně dobere. V úplnosti ovšem jen v ojedinělých případech, anžto volební programy většiny stran a hnutí jsou často povrchní a tezovité.
Občas se to svádí na to, že sněmovní volby se konají předčasně a kandidující strany se nestačily náležitě dozbrojit. To je ale spíše výmluva! Tuzemské strany léta ideově vadnou, aniž by je to nějak obzvlášť zneklidňovalo. Nabízet vlastní ucelenou politickou vizi pro tuto zemi si dnes až na výjimky netroufnou. Ostatně ani k tomu nejsou nucené, neboť si už ověřily, že ve volbách lze uspět i bez velkých idejí, že leckdy stačí pár sloganů a nějaké to programové desatero na jednu stranu papíru.
Výsledkem je plochá, v porovnání například se sousedním Německem nezajímavá volební kampaň. Kdyby ji „kouzlem své osobnosti“ nezpestřovali někteří volební lídři a různými specifickými praktikami některé strany, byla by to učiněná nuda. Příliš osobitosti v tomto směru může ale být i na škodu, zejména pokud „posedne“ novou či ještě zánovní volební stranu, jež si dosud nezformulovala vlastní ideologii.
Tmel politické strany
To není přežitek z doby komunistického režimu! Původem řecké slovo ideologie znamená soustavu názorů, idejí a postojů. Je to silně zjednodušená „filozofie“ svého druhu, uzpůsobená pro praktické použití určitou sociální skupinou, reprezentovanou politickou stranou či hnutím. Stranická ideologie bývá často v podstatě triviální až primitivní, ale je to tmel, který drží stranu pohromadě a navenek je jedním z jejích identifikačních znaků.
Stranická ideologie bývá často triviální až primitivní, ale je to tmel, který drží stranu pohromadě a navenek je jedním z jejích identifikačních znaků
Ideologický fundament, ať si o něm myslíme cokoli, má dnes u nás prakticky pouze KSČM. (Pokud možno se ale vyhýbá marxisticko-leninské terminologii své předchůdkyně, předlistopadové KSČ.) Sociální demokracie jej nemá, poněvadž za Zemanovy éry do sebe nasála lidi přepestrých názorů, aniž by je ideologicky sjednotila. Ideologií ODS byl klausismus, který ale nebyl průběžně inovován a k dnešku značně vyčpěl.
Nedoktrinářské subjekty typu lidovců nebo zelených ideologií opovrhovaly a nové či zánovní volební formace ji dosud nestačily zformulovat. To je do značné míry také příčina rizikovosti Strany práv občanů – zemanovců, která už ve volbách do sněmovny startovala před třemi lety a získala 4,33 procenta hlasů, a Babišova politického hnutí ANO 2011, jež na poslanecké mandáty útočí nyní poprvé.
Podnikatelský projekt?
Začněme SPOZ. To, že se považují vedoucí představitelé této strany za apoštoly idejí Miloše Zemana, ještě neznamená, že by disponovala nějakou ideologií. Dnešní prezident se za 23 let v politice vyjádřil sice ke kdečemu, ale ucelený ideologický koncept nevytvořil. Dejme tomu, že z desítek Zemanových „svatých pravd“, často velmi pregnantně zformulovaných, by se dalo sestavit jakési provizorní ideologické minimum, jenomže pánové Vratislav Mynář, Zdeněk Štengl, Vladimír Kruliš a další straničtí předáci takovou snahu prozatím neprojevili.
Co spojuje členy SPOZ, jichž po Zemanově vítězství v přímé volbě prezidenta (v některých krajích rapidně) přibylo a prý jich přibývá nadále, není úplně zřejmé. Pokud obdiv k prezidentu Zemanovi, SPOZ by byla fanklubem, a ne plnohodnotnou politickou stranou. Zakladatel strany, Zemanův letitý pobočník a toho času vyděděnec Miroslav Šlouf tvrdí, že do SPOZ, a především na její kandidátky láká mnohé touha po moci a po penězích. V tom případě bychom měli co do činění spíše s podnikatelským projektem a la Věci veřejné než s politickou stranou.
Není úplně zřejmé, co spojuje členy SPOZ, jichž po Zemanově vítězství v přímé volbě prezidenta přibylo a prý jich nadále přibýváKonkurenční šarvátky mezi různými skupinami v prezidentské SPOZ a na poslední chvíli „přeorávání“ volebních kandidátek předsednictvem strany, často bez vědomí těch, které na ně zvolily krajské organizace, přisvědčují dojmu, že to není strana jako každá jiná. Zdá se být povážlivě na štíru s principy vnitrostranické demokracie, jejichž dodržování je ale podmínkou registrace politické strany ministerstvem vnitra.
Nedemokratické excesy
Nedemokratické excesy, které se odehrály v Hradci Králové, Praze a v Plzni a jež nejužší vedení strany dílem samo vyvolalo a jinak je všechny bagatelizovalo, totiž nemusejí být jen nějakou „dětskou nemocí“, ze které SPOZ vyroste. Představme si, že se tato strana stane parlamentní, neřku-li vládní a „obohatí“ tyto ústavní instituce o svoje vnitrostranické móresy. Spolupracovat se stranou této ražby v Poslanecké sněmovně by bylo obtížné i pro ČSSD a i v případě, že by v jejím čele Bohuslava Sobotku vystřídal Michal Hašek.
Nebylo by na škodu, kdyby prezident a čestný předseda strany Miloš Zeman po řadě jiných pedagogických výkonů tentokrát umravnil místodržitele, kteří mu vedou „jeho“ SPOZ. Nic viditelného však zatím v tomto směru nepodnikl. Ba právě naopak, neboť prohlásil: „Beru na vědomí, že před každými volbami probíhá soutěž o místa na kandidátkách, a pouze pochybuji o těch, kteří v této soutěži neuspěli a kteří medializují svůj neúspěch tímto způsobem.“
To vzkázal například místopředsedkyni SPOZ Ditě Portové, která byla nejprve „sundána“ z první pozice a posléze zcela odstraněna z kandidátky v Plzeňském kraji, aniž by ji o tom šéfové strany vůbec informovali. Tento způsob soutěže o místa na kandidátkách, který SPOZ předvedla v Plzni, v Praze i jinde, však patrně přispěl k tomu, že ve dvou nejčerstvějších volebních modelech vykázala strana ztrátu příznivců.
Případ Miroslava Šloufa
Podle CVVM by ji nyní volilo 5,5 procenta voličů, zatímco před dvěma dny zveřejněný výsledek šetření agentury TSN Aisa přiřknul SPOZ pouhá čtyři procenta. A to se dosud nerozjel na plné obrátky Miroslav Šlouf, bez jehož přispění, jak říkají zasvěcenci, by Zeman místo na Hradě seděl dál v papučích na Vysočině a četl si knížky.
Poté, co byl Šlouf vyřazen z pražské kandidátky SPOZ, začal veřejně kritizovat vedení strany Mynář – Štengl – Martin Nejedlý z nedemokratických praktik. Šlouf toho nejen na tyto pány, ale na kdekoho hodně ví a začal to „pouštět“ do médií. Zpočátku šanoval Miloše Zemana, ale ani to už tak docela neplatí. Šlouf se dožaduje svolání mimořádného sjezdu SPOZ ještě před volbami a vyvození personálních a organizačních závěrů z manipulací s kandidátkami.
Aktuálně prohlásil, že SPOZ nebude volit, že z ní vystoupí a že by se neměla dostat do parlamentu. Miroslav Šlouf je ostřílený matador, také intrikán, ale skvělý organizátor. SPOZ může pořádně zavařit, zejména kdyby konkretizoval svoje tvrzení, že mnohým tvářím této strany jde především o moc a o peníze. To poslední je v Česku vždycky žádané téma, a kdyby mělo jít o částky se šesti sedmi nulami, krátce před volbami by takové odhalení bylo pro SPOZ obzvlášť nepříjemné.
Vnitrostranické rozbroje
Tak či onak to nyní pro SPOZ nevypadá na žádnou velkou žeň poslaneckých mandátů. Pokud se však do sněmovny dostane jen pár jejích kandidátů, ti méně úspěšní, avšak stejně ambiciózní jim nejen budou závidět, ale mohou i rozfoukat nyní zatím doutnající vnitrostranické rozbroje. Z poslaneckého klubu SPOZ, do nějž by se případné rozbroje ve straně nemohly nepřenést, by se stal zdroj nestability, a tím pádem rizikový faktor příští sněmovny.
Pokud se do sněmovny dostane jen pár kandidátů SPOZ, ti méně úspěšní mohou rozfoukat zatím doutnající vnitrostranické rozbroje
Otázkou je, co by nastalo poté, kdyby SPOZ ve volbách pětiprocentní bariéru opět nepřekonala a skončila mimo Poslaneckou sněmovnu. Neslepena ideologií, udržela by se pohromadě a v jaké síle? A přál by si to prezident Zeman, aby za takových okolností přežila, poněvadž volební neúspěch SPOZ by byl i jeho neúspěchem?
Mimochodem pak by nemohl jinak, než postavit svoje další plány na ČSSD, což by bylo smrtící pro Bohuslava Sobotku, a otevřeně nejspíš také na KSČM, jejíž elektorát je pevný a z voleb vyjde velmi pravděpodobně jako obtížně pominutelná veličina.
Vzestupná trajektorie
Postupme nyní o krok dále. V soutěži o poslanecké mandáty je opravdovým nováčkem Babišovo hnutí ANO 2011, jak se zdá alternativa pro široký okruh voličů – od bývalých příznivců ČSSD až po ty, jež zklamala TOP 09. Zatímco před letními prázdninami vypadaly perspektivy ANO 2011 dost bledě, během srpna zaznamenalo hnutí díky Babišově mediální ofenzivě prudký vzestup voličské přízně.
Podle týchž čerstvých průzkumů, z nichž jsme citovali údaje o SPOZ, by ve volebním modelu CVVM získalo ANO 2011 v polovině září čtrnáct a podle TNS Aisa jedenáct procent hlasů, což znamená podle obou výzkumných pracovišť shodně třetí místo za ČSSD a KSČM. Podobně vzestupný trend vykázala u Babišova ANO 2011 o týden dříve také společnost STEM.
ANO 2011 sice nemá o úspěch ve volbách na konci října už postaráno, ale je velmi pravděpodobné, že se pohybuje po vzestupné trajektorii
Neznamená to, že o úspěch ve volbách na konci října má už hnutí postaráno, ale je velmi pravděpodobné, že se pohybuje po vzestupné trajektorii. Je-li tomu tak, což ukážou další průzkumy, ANO 2011 se v příští sněmovně může stát poměrně významnou veličinou. A v takovém případě i „můstkem“, jenž by mohl v případě nouze spojit ve vládní koalici jinak obtížně kompatibilní strany. I to by ale mohl být problém, neboť také z hnutí ANO 2011, byť by bylo volebně úspěšné, by se mohl vyklubat zdroj nestability.
Na ideologickém profilu nezáleží
ANO, založené v roce 2011, mělo původně formu občanského sdružení a bylo řízeno poměrně diletantsky. Babišovy představy o politice byly sice značně naivní, nicméně i jako „člověk odjinud“, rozuměj miliardář z podnikatelské sféry, pochopil, že ANO 2011 je třeba přeměnit v organizačně pevnější politické hnutí. Ve volbách do třetiny Senátu loni na podzim, pro něž Babiš získal jen osm kandidátů, nicméně ANO 2011 propadlo na celé čáře.
Předčasným pokusem zasáhnout do volebního klání si Andrej Babiš situaci zkomplikoval a mnozí mysleli, že v politice skončil.
Stal se ale pravý opak a jedním z důvodů byla Babišova silná ruka, kterou svoje ANO 2011 autoritativně uchopil. Demokracie nedemokracie, z vedení hnutí prostě vyhodil lidi, kteří snad prý pracovali v cizích službách, a namísto nich dosadil loajální osoby, z nichž některé byly manažery a jinými zaměstnanci jeho firem. Na sněmech hnutí prý jedná bez rukaviček a stejným způsobem dohlížel na sestavování volebních kandidátek.
Hlavním kritériem evidentně bylo, aby kandidát, neřku-li lídr kandidátky, byl známou osobností. „Ideologický profil“ nebyl důležitý. Ostatně jak by také mohl být, když ANO 2011, jež doplnilo svoje logo slovy BUDE LÍP, žádnou vlastní ideologii nemá. Podobně rozmáchlá hnutí (viz kdysi Občanské fórum) ji ostatně ani mít nemohou, poněvadž spojují lidi odevšad a také všemožných názorů a představ.
Stát jako podnik
Ostatně Andrej Babiš je dost možná přesvědčen, že ANO 2011 žádnou ideologii nepotřebuje, poněvadž si vystačí s Babišovou „svatou pravdou“, že stát mají stejně jako podnik řídit odborníci. Politici prý na celé čáře zklamali, za 20 let neudělali nic a musejí je nahradit odborníci, za nimiž jsou vidět výsledky. Vezmeme-li v úvahu zkušenost s vládami odborníků – Tošovského z roku 1998 a s nynější Rusnokovou v demisi –, „vlády odborníků“ se těšívají značné popularitě a jejich premiéři jakbysmet.
Babišova óda na odborníky může proto nejednomu českému voliči zalahodit. Všech politiků dohromady má plné zuby a může se mu zalíbit píseň „lidového miliardáře“ o tom, že chce pro blaho spoluobčanů pečovat o stát stejně svědomitě, jako pečuje coby podnikatel o svůj Agrofert. Jenomže stát nelze spravovat jako podnik.
Babiš se o tom přesvědčí, stane-li se on a další kandidáti hnutí ANO 2011 poslanci sněmovny, čili ústavními činiteli. Pro lepší fungování státu budou moci vytvářet zákonné předpoklady, získají-li pro svoje legislativní návrhy ve sněmovně většinu, avšak samotné řízení státu bude na moci výkonné, tedy na vládě.
Kdyby se v ní nakrásně stal Andrej Babiš ministrem financí (neb o jiné křeslo nemá zájem), byl by odpovědný vládě a odvolatelný jejím předsedou, a vláda by byla zase odpovědná Poslanecké sněmovně. Čili musel by se chovat jako politik, a ne jako majitel firmy, který jedná podle svého osobního uvážení. Andreje Babiše a jeho poslance, pokud se jimi stanou, čeká po volbách střetnutí s realitou a patrně také rozčarování, že věci fungují v parlamentní demokracii jinak, než jak si to představovali.
Problém loajality
Navíc poslankyně a poslanci hnutí ANO 2011 by si brzy po poslaneckém slibu, který je součástí Ústavy, uvědomili, že každý z nich není stejně jako nyní Babišův podřízený, nýbrž že se stal ve svém rozhodování svobodným a je vázán pouze zákony a svým nejlepším vědomím a svědomím.
Dopracovat se v případě volebního úspěchu ANO 2011 ke skutečné, přirozené a vzájemné loajalitě v politickém hnutí může být dost obtížné
Mandáty zatím nepatří politickým stranám, i když by tomu byly mnohé rády, takže by s ním mohl i poslanec hnutí ANO 2011 odejít do klubu jiné politické strany. Stalo se to „podřízeným“ politického podnikatele Víta Bárty, jemuž z Věcí veřejných prchla postupně desítka poslanců, přestože některé z nich předtím vydatně finančně sponzoroval. Pokud se babišovci ocitnou ve sněmovně a Mr. Agrofert by jim chtěl šéfovat i tam, také se může dočkat vzpoury ve vlastních řadách. Ústava je Ústava a pojistit si loajalitu poslanců například dlužními úpisy či nějakou jinou kličkou prostě nelze.
Dopracovat se v případě volebního úspěchu ANO 2011 ke skutečné, přirozené a vzájemné loajalitě v politickém hnutí vlastněném miliardářovou autoritou může být dost obtížné a zem se přitom může chvět pod nohama. Chceme tím říci, že byť z jiných důvodů než SPOZ, také hnutí ANO 2011 by se mohlo stát zdrojem nestability, a proto rizikovým faktorem pro příští Poslaneckou sněmovnu. Může, ale pochopitelně se jím stát nemusí, pokud si předáci SPOZ i ANO 2011 včas uvědomí, že ze samé dynamiky se nedá tvořit, že je třeba se v určitém momentu zastavit a zkonsolidovat vlastní řady.
