Lež je jedním z nejzvláštnějších jevů v lidském světě. Každá kultura v každé době ji považovala za provinění, za hřích a nařizovala ji trestat. A přesto je to právě lež, která nás doprovází celý život. Nejde jen o to, že se zhruba mezi třetím a pátým rokem věku všichni naučíme lhát, ale i o to, že to pak po celý život pravidelně praktikujeme.
Běžný obyvatel západní kultury lže v průměru padesát- až sedmdesáttisíckrát za život, muži v průměru nejméně dvakrát víc než ženy. Dokonce to vypadá, že schopnost lhát je z hlediska evoluce výhodou. Úspěšnost přetvářky je jak pro dravce, tak pro jejich potenciální kořist doslova otázkou života a smrti. Leopard se kradmo plíží, neboli lživě předstírá, že tam vůbec není, stejně jako jeho vyhlédnutá oběť, jež se snaží skrýt a lživě dělá totéž.
Autodestrukce kapitalismu
Dalším dilematem je, že v lidském světě hovoříme také o milosrdných lžích, které slouží k tomu, abychom se často nemuseli otevřeně konfrontovat s nepříjemnou skutečností. Jenom si pomysleme, o kolik víc by bylo mezi lidmi konfliktů, kdybychom se vždy bez váhání vytasili s pravdou, nebo spíš s tím, co za pravdu považujeme. Je tedy jasné, že zamlčování a milosrdné lži významně přispívají ke snížení počtu konfliktů jednotlivých lidských společenství. Lež tudíž může paradoxně prokázat lidem v jejich světě také dobrou službu.
Na tržní výměně založená západní modernita, jež se od 19. století nazývá kapitalismus, se nevyhnutelně zakládá na lži, klamání a manipulaci. To má ovšem ničivý vliv, který může výhledově vést k vážným následkům, v daném případě dokonce až k autodestrukci tohoto způsobu organizace. |
Musíme však rovněž vidět, že lež dokáže fungovat i jako nebezpečná ničivá síla, takže hluboce odsuzující postoj, který lidské kultury vůči lži zpravidla uplatňují, má opodstatnění. Spojení „Phishing for Phools“ představuje název jednoho ze základních děl amerického ekonoma a nositele Nobelovy ceny George Akerlofa. Ten ve své práci v podstatě netvrdí nic menšího, než že na tržní výměně založená západní modernita, jež se od 19. století nazývá kapitalismus, se nevyhnutelně zakládá na lži, klamání a manipulaci.
To má ovšem ničivý vliv, který může výhledově vést k vážným následkům, v daném případě dokonce až k autodestrukci tohoto způsobu organizace. Podstata této dost ohromující souvislosti je dána nezměnitelnou asymetrií týkající se informovanosti, která spočívá v tom, že prodávající je vždy lépe informován než kupující. Prodavač totiž vždy dokonale ví, co jím nabízené zboží či služba umí a jakou mají ve skutečnosti cenu.
Nejniternější podstata systému ho ovšem nutí k co nejvyššímu zisku, přičemž nejjednodušším způsobem, jak toho dosáhnout, je pokusit se nic netušícího zákazníka lží či podvodem oklamat, a tím ho přimět, aby si jeho zboží a/nebo službu koupil. Z toho vyplývající mentální napětí se navíc snaží potlačit falešnou výmluvou, že to dělá každý, čímž se tato výmluva postupem času jako sebenaplňující předpověď mění ve správnou domněnku.
Nebezpečné následky
Podobná situace panuje ve vrcholovém sportu, ve kterém soutěžící dopuje, protože má za to, že dopují i všichni jeho soupeři, a on už z principu nechce prohrát. Toto velké psychologické drama vystihuje reklamní slogan: „Nejsem přece blbej!“ Většina lidí se domnívá, že se náš svět zakládá na lži a podvodu, takže nechtějí-li zůstat věčnými „losery“, musejí také lhát a podvádět. A přitom si každý v duchu říká, že obecně vzato je poctivý, jen konkrétně nikoli.
Každý si v duchu říká, že obecně vzato je poctivý, jen konkrétně nikoli. Z tohoto důvodu se potom v našem světě stává hlavní normou porušování norem, což může mít pro všechny nebezpečné následky. |
Z tohoto důvodu se potom v našem světě stává hlavní normou porušování norem, což, jak píše Akerlof, může mít pro všechny nebezpečné následky. To, že poselství latinského přísloví Mundus vult decipi, ergo decipiatur (Svět chce být klamán, nechť tedy klamán je) z hlediska sociální psychologie bylo evidentní již před dvěma třemi tisíci let, jen dokazuje, že s tímto dávným dilematem bojuje náš svět již velmi dlouho.
Přesněji řečeno s tím, že již náš vztah ke lži není ničím jiným než lží. A že i když v to nejspíš nelze příliš doufat, na toto prastaré dilema najdeme nějaké rychlé, snadné a „levné“ řešení. Naopak bychom snad ale mohli doufat, že po poznání těchto elementárních souvislostí se jednou díky pomalému, trpělivému snažení dokážeme z této zdánlivě věčné pasti dostat.
