Pověst Slovinska byla donedávna excelentní – nejbohatší postkomunistická země, bezkonkurenční premiant bývalé Jugoslávie i celé oblasti označované poněkud zjednodušeně za východní Evropu. Přesto dnes mnozí považují Slovinsko za dalšího kandidáta po Kypru na finanční pomoc Evropské unie a zemi, které hrozí velká bankovní krize. A nová vláda premiérky Alenky Bratušekové horko těžko bojuje o refinancování dluhu, aby opakování scénáře nejen z Kypru, ale i z dalších zemí jižního křídla eurozóny zabránila.
Dnešní Slovinsko je paradoxně třaskavou kombinací mnoha problémů, které už známe odjinud – jak z postkomunistické transformace, tak z krize jiných „slabších článků“ eurozóny. Problém stále státních slovinských bank se špatnými úvěry připomíná Česko devadesátých let. A další paralelu by bylo možné hledat v manažerských privatizacích podpořených právě těmito bankami – navíc pod vlivem politiků. Slovinci se pravděpodobně, podobně jako dříve Češi, brzy dočkají nějaké tamní obdoby tuzemské Konsolidační banky.
Slovinci se pravděpodobně, podobně jako dříve Češi, brzy dočkají nějaké tamní obdoby tuzemské Konsolidační banky
Zároveň je ovšem Slovinsko možné přirovnávat k těm zemím eurozóny, u kterých se ukázalo, že účast v měnové unii potlačila nezbytnou ostražitost. Poté, co Slovinsko jako první postkomunistická země zavedla euro v roce 2007, cítili se zřejmě mnozí ještě více omámeni vidinou levných peněz. Banky se pouštěly do nových aktivit jak doma – v zemi, kde je 40 procent ekonomiky stále ve státních rukou –, tak na dalších balkánských trzích, jejichž nadějné vyhlídky zastavila globální ekonomická krize.
Slovinské banky také financovaly nemovitostní boom. Také tady hospodářská krize ukázala, že šlo o bublinu. V tomto ohledu se nabízí srovnání se Španělskem, které se dlouho těšilo makroekonomické stabilitě, ale následně ho dostaly do problémů mimo jiné právě nemovitostní bublina a problémy bank.
Slovinsko by zkrátka bylo možné označit za součást problematické periferie eurozóny. Je ale také možné namítnout, že by vlastně o žádnou periferii jít nemuselo – přežívající šance této bývalé nejsevernější republiky Jugoslávie jsou v napojení na hospodářsky rozvinutý region Rakouska, severní Itálie a jižního Německa.
Nedivte se trhům
Pokud se podíváme na data vývoje ekonomiky a zdraví (či spíše nemoci) státních bank, nelze se příliš divit, že se po nedávné kyperské krizi finanční trhy splašily a vyhnaly úroky z desetiletých slovinských obligací až na zhruba sedm procent – z úrovně 4,77 před kyperským záchranným balíčkem.
Velké banky jsou přímo zahlceny špatnými úvěry, jejichž podíl na hrubém domácím produktu dosahuje celkově 20 procent
Slovinská ekonomika loni klesla o 2,3 procenta, letos to může být obdobné. Veřejný dluh je na úrovni 54 procent hrubého domácího produktu, což je ve srovnání s jinými zeměmi eurozóny slušné, alarmující je spíše tempo jeho nárůstu (zde se také nabízí srovnání s Českem – ale tím dnešním). No a pak ty nešťastné banky, včetně první trojky – Nova Ljubljanska Banka, Nova Kreditna Banka Maribor a Abanka Vipa –, které jsou přímo zahlceny špatnými úvěry, jejichž podíl na hrubém domácím produktu dosahuje celkově 20 procent.
Slovinští politici jsou pochopitelně srovnáváním své země s Kyprem a dalšími „europacienty“ (mezinárodní pomoc už v eurozóně čerpali také Řekové, Irové, Španělé a Portugalci) hodně popuzeni. Když se mluví o Slovinsku jako o další kostce domina, varují před „sebenaplňujícím proroctvím“. Paradoxem je, že v tomto ohledu se svým možným předchůdcům také podobají. I ti varovali…
Frustraci Slovinců je koneckonců možné chápat. Slovinsko má stejně jako Kypr problém s bankami, ale je v tom velký rozdíl. Zatímco aktiva kyperských bank převyšovala velikost tamní ekonomiky osmkrát, srovnatelný ukazatel ve Slovinsku je 130 procent. Tedy na mezinárodní poměry nic zvláštního. A nebýt Kypru, který povzbudil pátrání všech po dalším kousku padajícího domina, třeba by se dnes v nepříliš daleké slovanské zemi nic zvláštního nedělo. Možná by ale dramatické situace okolo refinancování slovinského dluhu přišly jen o něco později…
Žádnou pomoc, ale čas
„Nepotřebujeme pomoc, potřebujeme čas,“ zdůrazňuje první slovinská premiérka Bratušeková
„Nepotřebujeme pomoc, potřebujeme čas,“ zdůrazňuje nyní první slovinská premiérka Bratušeková, která sestavila novou vládu v polovině března. Poté, co státní protikorupční komise obvinila z nekalostí jak bývalého premiéra Janeze Janšu, tak šéfa opozice Zorana Jankoviče. Toho v čele strany Pozitivní Slovinsko nahradila právě Bratušeková, která pak i sestavila novou vládní koalici.
A kabinet skutečně chystá tvrdé úsporné kroky. Mluví se o zvyšování daní, škrtání výdajů a také o privatizaci velkých společností včetně Telekomu Slovenije. A také o již zmíněné „špatné bance“ nebo konsolidační agentuře, do které by byla převedena špatná aktiva komerčních – avšak státních – bank. Některá z nich by ostatně také mohla zamířit do soukromých rukou. To jsou kroky, které by snad mohly uklidnit situaci na finančních trzích. Pokud Lublaň prokáže, že je sama schopná dělat to, k čemu by ji EU a Mezinárodní měnový fond výměnou za pomoc stejně dotlačily.
Ještě předtím je ale nutné zabránit tomu, aby stále dražší financování dluhu nepoložilo Slovince ještě dříve, než stačí vylepšit stav státní kasy a finančních ústavů. Lublaň zvolila jasnou strategii – obligace nyní nabídla raději na domácím trhu, tedy zase oněm vlastním státním bankám. Ty přece mají zájem na řešení finančních potíží vlastní země… A když pak stát třeba přikročí k rekapitalizaci bank, dostáváme se do začarovaného kruhu, ze kterého nemusí být východisko… Slovinská vláda ovšem doufá, že tu východisko je – až se situace uklidní, půjčí zemi za výhodnějších podmínek i zahraniční věřitelé.
V zemi státních bank účet tak jako tak předloží daňovému poplatníkovi
Zprávy ze středy 17. dubna byly příznivé – Slovinsko prodalo 18měsíční dluhopisy za 1,1 miliardy eur, což bylo dvakrát více, než Lublaň plánovala. Zatím je ale Slovinsko typickým příkladem toho, čemu chce Evropa zabránit svým projektem bankovní unie – oddělit řešení problémů bank od řešení problémů veřejných rozpočtů.
Kypr ukázal, že se při bankovních krizích musejí o své peníze obávat nejen vkladatelé (naštěstí snad jen ti nepojištění), věřitelé, ale i akcionáři. Ve Slovinsku jako zemi státních bank pak konečný účet tak jako tak předloží daňovému poplatníkovi.
