Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Smlouvy se mají dodržovat

Evropa

  8:55
Povinnosti vyplývající ze smluv Evropské unie neplní skoro žádný členský stát. Česko by mělo dodržovat jen neporušované smlouvy, ty porušované – v případě eura a schengenského prostoru – již nikoli. Píše Bohumil Studýnka.

Evropská unie (ilustrační foto) foto: Reuters

Smlouvy, zejména mezinárodní v době míru, se mají dodržovat – kvůli právní kontinuitě, fungování společnosti i morálce a étosu. Smlouvy se mají dodržovat (pacta sunt servanda) také proto, že minimálně od středověku platí princip soukromého a veřejného práva. Ten tvoří základ smluvního práva i dnes.

Tento princip zmiňuje a ctí například Vídeňská úmluva o smluvním právu z roku 1969, jež v článku 26 uvádí: „Každá platná smlouva zavazuje smluvní strany a musí být jimi plněna v dobré víře.“ A nejen tato úmluva, ale i český Občanský zákoník se na tento princip odvolává.

Vstup v dobré víře

Na tomto principu a jeho neporušitelnosti jsou v právní společnosti založeny smlouvy a mezinárodní akty, na kterých je ukotvena Evropská unie, například Maastrichtská smlouva, a postoje členských zemí v souladu s jejich ústavami. Až do Lisabonské smlouvy musely zásadní dokumenty EU její členské země schvalovat jednomyslně a na základě svých ústav.

Česko vstoupilo do EU v dobré víře, že unie bude pokračovat stejně jako dříve, k čemuž se také zavázalo. Vzdalo se však možnosti udržet si vlastní měnu.

Pokus číslo jedna o takzvanou „evropskou ústavu“ však neprošel v několika členských zemích kvůli neschválení v referendech. Pokus číslo dvě v podstatě o totéž včetně likvidace principu jednomyslnosti s názvem Lisabonská smlouva byl úspěšný díky vynuceným opakováním referend i vyhnutí se jim hlasováním národních parlamentů.

Postoje členských zemí EU k těmto smlouvám byly různé – český podle mezinárodně-právní definice unie v roce 2004 euforický. Náš vstup do EU vyjednal tehdy údajně nejlepší vyjednavač všech dob, ale bez jakýchkoliv významných a výhodných výjimek pro Česko, a tehdejší předseda vlády jej oslavil písní „Babeta šla do světa“. Na podpisový akt v řeckých Aténách se pak protlačil i tehdejší český prezident, přestože protokolárně se měli podepsat jen předseda vlády a ministr zahraničí.

Česko vstoupilo do EU v dobré víře, že unie bude pokračovat stejně jako dříve, k čemuž se také zavázalo. Vzdalo se však možnosti udržet si vlastní měnu. Některé moudřejší státy to neučinily, například Velká Británie či Dánsko, a dnes toho zřejmě nelitují.

Zpozdilé výzvy

Podpis Lisabonské smlouvy se stal v Česku kyselým bonbónem – schválilo ji již bez zpěvu písní a národních veselic, a to většinou v obou komorách parlamentu včetně poslanců ODS, kteří jsou dnes k EU nepřátelští. Tentýž tehdejší prezident s podpisem otálel, protestoval, zásadně nesouhlasil a počkal až na předposlední podpis polského prezidenta. A pak Lisabonskou smlouvu podepsal včetně toho, že velké členské státy mohou přehlasovat – majorizovat – malé.

Výzvy k vystoupení z EU na základě parlamentních voleb nebo referenda jsou zpozdilé. Dnes – šest let po okamžiku k činu – není třeba podobných „hrdinských“ gest.

Pokud však tak zásadně nesouhlasil, neměl smlouvu podepsat a demonstrativně odstoupit nejpozději 3. listopad 2009, kdy ji podepsal. Prezidentu „druhé“ československé republiky Emilu Háchovi bylo odstoupení po podpisu v Berlíně 15. března 1939 doporučováno, dokonce se prý měl zastřelit. A to po připojení Rakouska k Velkoněmecké říši a předání historicky nezpochybnitelného českého pohraničí – takzvaných Sudet – na základě jednání „o nás bez nás“ a rozhodnutí tehdy rovněž kvalifikovanou většinou velmocí.

Výzvy k vystoupení z EU na základě parlamentních voleb nebo referenda jsou zpozdilé. Dnes – šest let po okamžiku k činu – není třeba podobných „hrdinských“ gest. Mezinárodní i národní právo totiž znají již od starověkého Říma silný, důležitý a stále platný princip, jenž je rovněž uveden ve zmíněné Vídeňské úmluvě o smluvním právu – v článku 69 s názvem Podstatná změna poměrů – a patří také do zvykového i kodifikovaného mezinárodního práva.

Změna v mezinárodní smlouvě

Právní doktrína „za předpokladu, že věci zůstanou, jak jsou“ (clausula rebus sic stantibus) je používaná zejména v mezinárodním právu a umožňuje, aby se smlouvy staly neplatnými v důsledku zásadní změny okolností. Jde v podstatě o výjimku z pravidla pacta sunt servandam, která však k rozhodnutí většiny proti malým státům, jež neschválilo české referendum v roce 2004, stačí.

Nastala podstatná změna v mezinárodní smlouvě, a proto Česko není majorizacemi vázáno. Ze stejných důvodů se stal nevěrohodný smluvní systém EU.

Nastala podstatná změna v mezinárodní smlouvě, již neschválilo národní referendum, a proto Česko není podobnými majorizacemi vázáno. Ze stejných důvodů se stal nevěrohodný smluvní systém EU. Rozhodnutí jsou totiž platná, jen když se to hodí velmocím i rádoby velmocím.

Maastrichtská kritéria pro společnou měnu euro nejsou plněna už dlouhou dobu, a to i hlavními státy unie, jako je Německo a Francie. Řecká krize nezodpovědného zadlužování je pět let zametána pod koberec astronomickými inflačními emisemi v eurech. Na summitu EU jsou většinou přehlasovány malé státy, přičemž premiéři a prezidenti se odvolávají na ministry a Lisabonskou smlouvu. Ta údajně platí, dokud Evropská rada nenavrhne její zneplatnění, což dosud neučinila. Na summitu, který má vyžadovat jednomyslnost, se o kvótách pro migranty vůbec nejedná.

Případ Hácha

Z hlediska historických selhání československé či české politické reprezentace byl Hácha v Berlíně nemocným starým mužem, země bezbranná a v pomnichovských hranicích neubránitelná. Souhlas české politické reprezentace v Bruselu pak lze srovnat s podpisem moskevského Protokolu o dočasném pobytu okupačních vojsk v Československu v srpnu 1968 všemi „hrdiny“ až na jediného skutečného – Františka Kriegla, který i za cenu ohrožení vlastního života jej odmítl podepsat.

Z hlediska historických selhání československé či české politické reprezentace byl Hácha v Berlíně nemocným starým mužem, země bezbranná a v pomnichovských hranicích neubránitelná

Tito „hrdinové“ byli do Moskvy odvlečeni násilím ve vojenských letadlech zahraniční velmocí, česká delegace na zasedání Evropské rady v Bruselu odletěla dobrovolně vládním speciálem s poctami, máváním a s úsměvy. Visegrádskou jednotu sice narušili Poláci, ale podpořili ji Maďaři a Slováci. Češi počkají a uvidí...

Při příležitost Dne české státnosti 28. září odvozovaného od zavraždění svatého Václava jeho bratrem Boleslavem I. ve Staré Boleslavi je třeba říct, že oba by se dnes ve vrcholném politickém postu zachovali statečněji a moudřeji. Už jen každoroční vyvezení 120 „volů“ do „říše“ pod záminkou placení tributu by bylo záslužné a očišťující.

Bianco šek

Unijní smlouvy, které Česko bez významnějšího protestu podepsalo, jsou bianco šekem. Zákaz majorizace je u nás známý od Ústavního zákona o československé federaci v roce 1968. Řešila jej horní komora parlamentu – Sněmovnou národů. Byl užitečný v případě zásadních neshod i v době svobody po roce 1990, protože umožnil důstojné a pragmatické rozpuštění nefungující federace.

Unijní smlouvy, které Česko bez významnějšího protestu podepsalo, jsou bianco šekem

Podobné rozpuštění dnešní unijní smlouvy neumožňují, ale obecná formule mezinárodního smluvního práva „podstatná změna poměrů“ už několikrát nastala – v uplynulých pěti letech nejméně dvakrát. Za prvé v případě dohody o pravidlech eurozóny a řízení její měny.

Maastrichtská kritéria porušovaly masivně Německo, Francie, Belgie a další země. Skupina PIGS (Portugalsko, Itálie, Řecko, Španělsko) pak porušováním zásad eurozóny vytvořila krizi, jíž ohrozila eurozónu i EU. Velcí porušovatelé pak pět let kvůli ochraně komerčních bank přenášeli dopad mnohasetmiliardových škod v eurech na národní a mezinárodní instituce a ty pak na daňového poplatníka – naposledy letos v létě v případě Řecka.

Za druhé, v případě Schengenské dohody o zrušení vnitřních hranic a garantování ochrany vnějších hranic či Dublinské dohody o udělování vstupních povolení, politických azylů, vracení falešných azylantů a evidenci podle dokladů.

Středomořská hranice

Vnější hranice schengenského prostoru byly a jsou na jeho východě – od Finska přes Pobaltí a Polsko až po Rumunsko – zabezpečeny v podstatě dobře. Je to však spíše kvůli ochraně národních zájmů těchto zemí donedávna spoutaných železnou oponou. Totéž platí pro západní, většinou mořskou hranici – Atlantický oceán, kanál La Manche, Severní moře a až k ruskému poloostrovu Kola opět Atlantický oceán.

Jižní, středomořská hranice nikdy nebyla skutečnou, a ani nebyla EU jako ochrannou míněna

Jižní, středomořská hranice však nikdy nebyla skutečnou, a ani nebyla EU jako ochrannou míněna. Za nemalé a promarněné peníze z EU zejména Itálii a Řecku je průchodná pro kohokoliv bez dokumentů, identity, lékařského vyšetření a kontroly kvůli příslušnosti k mezinárodním teroristickým sítím, přičemž tato situace trvá také zhruba pět let. Nebezpečná pak je nejméně dva roky a fatální se stala letos.

Povinnosti vyplývající ze smluv EU neplní skoro žádný její členský stát.Problémy jsou přesouvány na jiné členské země i nečlenské státy, zejména na Balkáně, což umožňuje neevidovaný průchod kohokoliv odkudkoliv zejména do Německa, Rakouska a Švédska a odtud v blízké budoucnosti kvůli kvótám do dalších zemí.Namísto koncepce a dodržování smluv EU (pacta sunt servanda) nastoupila hysterie, osočování států s jiným názorem, bezradnost a nečinnost.

Dobrá příležitost mlčet

V roce 2003 – během kampaně proti druhé válce v Perském zálivu – vytkl tehdejší francouzský prezident Jacques Chirac zejména zemím bývalé Varšavské smlouvy, jež v té době usilovaly o vstup do EU a horlivě podporovaly invazi do Iráku:

„Vstupovat do unie vyžaduje jistý respekt vůči ostatním, minimální slaďování názorů. Když při prvním obtížném tématu začnou vyjadřovat své názory bez sebemenší porady s celkem, do kterého chtějí vstoupit, tak to není zrovna odpovědné chování. V každém případě to není moc vychované. Myslím, že (kandidáti) propásli dobrou příležitost mlčet.“

Dobrou příležitost mlčet, ale konat podle práva a smluv dnes západoevropští lídři propásli

Tito kandidáti tehdy nemlčeli a podporovali invazi, aniž by znali situaci a její cíle, zejména zasloužilí, vysloužilí i odcházející politici v takzvaném Dopisu osmi a bez ústavního a politického mandátu. Tato válka se ukázala špatnou, záminky k ní nepravdivé a vylhané a dopady na Evropu až do dneška katastrofální.

V roce 2015 paradoxně osočují lídři hlavních západoevropských mocností středo- a východoevropské státy z dodržování dohodnutých principů, práva a pořádku uvnitř schengenského prostoru a na jeho hranicích. Dobrou příležitost mlčet, ale konat podle práva a smluv dnes západoevropští lídři propásli.

Závazky

Česko, Maďarsko, Rumunsko a Slovensko dodržují závazky vyplývající ze Schengenské dohody. Ostatní členské země EU však na ně rezignují, a aniž by měli strategii, taktiku a představu o řešení, boří smlouvy jak v případě eurozóny, tak schengenského prostoru. Nastupuje tedy princip podstatná změna poměrů (rebus sic stantibus). Důsledkem nedodržování smluv pak je jejich neplatnost, nezávaznost pro smluvní strany a nevymahatelnost.

Česko, Maďarsko, Rumunsko a Slovensko dodržují závazky vyplývající ze Schengenské dohody. Ostatní členské země EU však na ně rezignují, a aniž by měli strategii, taktiku a představu o řešení, boří smlouvy jak v případě eurozóny, tak schengenského prostoru.

Nejen z těchto důvodů přestala pro Českou republiku existovat povinnost přijmout euro místo vlastní měny. A není ani na základě klauzule rebus sic stantibus vázané majoritními rozhodnutími Evropské rady. Mělo by dodržovat jen neporušované smlouvy, ty porušované – v případě eura a schengenského prostoru – již nikoli.Může také dobrovolně, bez vydírání, nátlaku či uplácení, přispívat k řešení problémů lidí z oblastí postižených válkou na Blízkém východě, ale nikoliv kdekoliv na světě, jak si někdo usmyslí.

Česko by se mělo držet principů platných již v římském právu. Díky zkušenosti se zákazem majorizace a mírovým řešením federace v roce 1993 je příkladem všem federacím i rádoby federacím. Navíc by se mělo o svoje právo na pořádek a dodržování zákonů soudit i v Lucemburku u Evropského soudu, jako hodlá učinit Slovensko, a podpořit ho.

A mělo by i hájit jižní evropskou hranici proti chaosu, násilí a převratům, jak činilo Uhersko (a Česko) nejméně od krále uherského a českého a císaře římského Zikmunda Lucemburského. Uhersko tehdy vojenskou silou, Češi, Moravané a Slezané rovněž vojensky, ale především finančními prostředky, západní Evropa většinou nijak významně a Polsko naposledy králem Janem III. Sobieskim – zachráncem Vídně, již v roce 1683 téměř dobyli Turci.

„Tavící kotlík“ versus „salátová mísa“

Kvůli nedostatečnému fungování schengenského prostoru by Česko mělo začít chránit svoje hranice. Při připuštění majorizace v rozhodování EU by totiž hypoteticky mohlo nastat i většinové přehlasování podobné mnichovské dohodě z roku 1938. Stejně jako tehdejší signatáři by kvalifikovaná unijní většina proti názoru menšiny teoreticky mohla vyčlenit české pohraničí či od roku 1945 polské Slezsko.

Naštěstí existují rozhodnutí garantovaná Postupimskou konferencí velmocí z roku 1945 a moskevské Smlouvy dva plus čtyři o znovusjednocení Německa z roku 1990. Poláci se tohoto jednání zúčastnili jako pozorovatelé, aby dohlédli na neprosazení „fint“ proti polským národním zájmům. Československo loajální ke komukoliv kdykoliv však nikoli.

V USA fungoval „tavicí kotlík“, v EU „salátová mísa“. „Tavicí kotlík“ vygeneruje kvalitní a pevný kov, ze „salátové mísy“ už za pár hodin zůstanou jen zvadlé nestravitelné zbytky nespojených a nespojitelných ingrediencí.

Na podzim 2015 je vše zrelativizované. Platí zřejmě jen to, co na základě zákulisních či spíše tajných dohod mocenská většina uzná za platné a správné. Rozkolísané jednání osob, jež se v současnosti vydávají za evropské politiky a zástupce států, je mementem pro budoucí Evropu, nikoliv jen útvaru nazývaného dnes Evropská unie. Všichni podléhají pokušení mlžit a testovat existenci EU a Evropy jejím zadušením politicky, vojensky i mocensky jak z východu, tak ze středomořského jihu.

Možnost a potřeba Spojených států evropských bývají ukazované na příkladu USA. Ty však vznikaly po objevení Ameriky od východního pobřeží postupným posunováním anglosaské a další evropské civilizace do téměř prázdného kontinentu a „tavícím kotlíkem“ (melting pot), který spojoval evropské migranty v jejich úsilí a tvůrčí činnosti. Až do nedávné doby to stvrzovalo oficiální heslo i státní pečeť USA E pluribus unum (V mnohosti jednota).

Evropská unie si stanovila jiné – multikulturní – heslo In varietate concordia (Jednota v rozmanitosti), jež však nefunguje, což již před mnoha lety konstatoval nejen bývalý německý kancléř Helmut Schmidt, ale i současná kancléřka Angela Merkelová. V USA – přinejmenším do roku 1964 – fungoval „tavicí kotlík“, v EU „salátová mísa“. „Tavicí kotlík“ vygeneruje kvalitní a pevný kov, ze „salátové mísy“ už za pár hodin zůstanou jen zvadlé nestravitelné zbytky nespojených a nespojitelných ingrediencí.

Výroky Helmuta Schmidta

  • „Kdo má vize, měl by jít k lékaři.“
  • „Multikulturní společnost je jen iluzí intelektuálů.“
  • „V čase krizí se ukáže charakter.“
  • „Tolerance není bez hranic. Nachází svoje hranice, snad svoje jediné hranice, nejspíše na netoleranci jiných.“
  • „Měnová politika je vždy zahraniční politikou.“
  • „V tomto století se hraje o setrvání evropské civilizace.“
  • „Právní stát nemusí vítězit, ani prohrávat, musí však existovat!“
  • „Bez znalosti minulosti je přítomnost neuchopitelná.“

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...